ZigZagCycling: Druhý report z cykloexpedice

12. 7. 2016

Ahoj všem!

Námořnickým pozdravem se hlásíme čtenářům HUDYblogu z paluby trajektu přes Černé moře. Plujeme na trase Oděsa - Batumi.

Vzhledem ke kulisám z dílny člověka, které lemovaly velkou část naší cesty přes Ukrajinu, Rumunsko (tam asi v nejmenší míře) a Moldávii opět do ukrajinské Oděsy, chtělo by se použít pozdrav přiléhavější, vlastní u nás již naštěstí relativně zapomenutému režimu. Tak ještě jednou: Čest!

Postkomunistická Ukrajina se ZigZag Cycling

Odkaz komunistické správy a její zašlé slávy nás opravdu od překročení ukrajinských hranic provází téměř na každém šlápnutí do pedálu. Rádi hledáme odpočinek od neutěšených pozůstatků socreálu dál od civilizace, v horách a v přírodě.

Pohyb na kole je v tomto ohledu ovšem nevděčný v tom smyslu, že je relativně rychlý. A tak nám nezbývá, než kulisy přírodní - horská sedla a odlehlejší údolí - vychutnat plnými doušky a opět se nechat vcucnout světem civilizované šedi.

ZigZagCycling na Ukrajině

V sedle nad městečkem Volovets

Jaká byla Ukrajina?

Především na Ukrajině vytváří dědictví bývalé sovětské nadvlády v kombinaci s jakýmsi lajdáctvím, nevkusem a dřeváctvím, charakteristickým (zdá se mi) pro naturel většiny zdejších lidí, velmi svéráznou směsku.

Přidejte si k tomu ještě patologické působení vodky, velmi nestřídmě konzumované. Okořeňte to bolestným rozdílem mezi životními podmínkami většinového nemajetného obyvatelstva a okázalým nevkusem několika málo rychle a výrazně zbohatnuvších jedinců a dostanete dosti neestetický a neutěšený povšechný obrázek Ukrajiny. Tak tuto zemi ze své zkušenosti vnímám já. Rozhodně si ovšem neosobuji patent na pravdu.

Lidé tvoří místo. To platí i na Ukrajině

Jako všude, i na Ukrajině velmi záleží na konkrétních místech a konkrétních lidech. Příroda Zakarpatské Rusi je krásná. Snad nikdo ze zdejších si ji ovšem neváží a zřejmě nechápe ani její případný turistický potenciál. Koločava, kde působil český literát Ivan Olbracht a zakarpatský jánošík Nikola Šuhaj, pomalu ale jistě ztrácí své kouzlo kvůli výše popsaným vlivům. Taková realita je z mého pohledu trochu smutná.

V Koločavě před “českou” četnickou stanicí

Zakarpatí jsme si díky přírodě každopádně velmi užili a můžeme jen doporučit. Z Koločavy jsme chtěli pokračovat ještě kousek dál horami, ale vydatné deště nás zastavily v postupu delší, zato horší cestou. Po blátivé silnici byl pohyb na kole nemožný, a tak jsme řídítka stočili do údolí k maďarským hranicím, kde jsme si pěkně v suchu pod střechou užili vaření v campingovém nádobí a místní pamlsky v podobě sušenek.

Vaření ve vydatném dešti pod střechou pastevecké budky a Zuzčina reklama na sušky (tak se opravdu ty sušenky jmenují)

Brod s naloženým kolem (na fotce vláčím Zuzčino kolo)

Po cestě do Rumunska nás ještě potkaly drobné peripetie v podobě četných a vydatných bouřek, krup velkých jako mužská pěst, před nimiž jsme se museli schovat a navečeřet v restauračním zařízení, a nepříjemné slabosti a nevolnosti z úpalu. Ta nás potrápila postupně - nejprve mě a na druhý den Zuzku. Naštěstí jsme u hranic s Rumunskem nevědomky objevili ukrajinskou prázdninovou destinaci ve městě Solotvino. Jedná se o velmi svérázný komplex srubů a chatek, restaurací, venkovních tanečních parketů a stánků rozesetých mezi slanými rybníky. To vše na území jakéhosi bývalého dolu.

Škoda na plastové stříšce před restaurací Ukrajina způsobená obřími kroupami

Zuzanka zotavující se v ukrajinském dovolenkovém srubu v Solotvinu

V jednom ze srubů jsme se rozhodli strávit noc, protože Zuzka si potřebovala řádně odpočinout. Po dlouhé době jsme se rádi vyspali pod střechou. Šlo nám to i přesto, že se z reprobeden pod našimi okny dlouho do noci valil přihloupý východoslovanský samohrajkový diskopop.

Do kopce a v dešti, ale stále s úsměvem

Jednou z neopomenutelných výhod cestování na Ukrajině, kterou je třeba zmínit, jsou zdejší ceny. Ty jsou na většině míst velmi příznivé.

S Rumunskem zpátky do EU

Přechod z Ukrajiny do Rumunska nám přichystal velmi pozitivní kulturní změnu. Hraniční město se jevilo jako velmi zchudlá, zašlá a špinavější Itálie. Lidé nám přišli přívětivější. Návrat do EU ovšem zaznamenaly i naše peněženky. Ceny potravin jsou v Rumunsku velmi podobné těm našim, služby asi budou levnější. Další výrazná změna byla kvalita silnic. Po kličkování mezi výmoly, dřině v bahně a na nezpevněných štěrkovkách, jsme si opět začali užívat (ze začátku až překvapivě kvalitní) souvislé vrstvy asfaltu.

Mírný ale velmi táhlý výšlap do sedla

Další příjemnou změnou byl přejezd z ukrajinských nížin do rumunských hor. Ty nabízejí nejen krásné přírodní scenérie, ale i působivé kláštery a kostely. O romantické výhledy zde není nouze. Opět si vychutnáváme výšlapy do několika sedel a následující dlouhé sjezdy. Zdoláváme zatím naše nejvyšší sedlo Prislop ve výšce 1416 m.n.m.

Záhy ovšem musíme i Rumunskou část Karpat nechat za sebou a postupně klesáme k moldavským nížinám. Ještě před přechodem hranic si u nás Rumunsko trochu zkazí reputaci. Ve městě Botosani, kde se snažíme odpočinout v parku a přečkat největší popolední vedro, nás otravují romské děti.

Ve chvilce nepozornosti se nám vkradou do brašen, z podřimování pod stromem mě vyruší podezřelé šustění. Jedním skokem jsem na nohou a držím blekotajícího klučinu pod krkem. Samozřejmě ho nechám běžet, ale odpočinku je konec. Zavíráme brašny a než se vydáme dál, drzé děti jsou zpátky a z bezpečné vzdálenosti na nás halekají.

HUDY TIP: Další tip na Cyklotrip po Rumunsku najdete na cyklotury.cz

“Vrcholovka” v sedle Prislop

Moldavskými nížinami za poznáním

Nezdravě zbarvený panelák na předměstí moldavského Balti

Další přechod, tentokrát do Moldávie, znamená další kulturní změnu. Tamní kultura výrazně inkluje opět více k té ruské. Ačkoliv je Moldávie rovněž členem EU, zdá se nám, že Rusko tu má mezi lidmi výraznější vliv. Patrné je to na první pohled.

Veškeré nápisy se objevují kromě moldavštiny rovněž v ruštině. Azbuka je opět na pořadu dne. I mezi sebou mnozí Moldavané mluví rusky a ruština je prý druhým oficiálním jazykem. Vliv Evropy tu pro nás zůstává patrný především z pohledu cen. Potraviny jsou tu jen o něco málo levnější než u nás.

Zážitky z Moldávie

Z pohledu cestovatele bažícího spíše po horách je Moldávie rozhodně nezajímavá. Ne že by zdejší nížiny nenabízely občas libé krajinné výjevy, ale po několika dnech se nám ty nížiny zkrátka omrzí.

Z měst žádný velký dojem také nemáme, ačkoliv návštěva Kišiněva se rozhodně dá vyzvednout jako jeden ze zajímavějších moldavských zážitků. Jelikož máme zaplacený trajekt z Oděsy, míříme bez jakýchkoliv větších zajížděk opět na Ukrajinu. Vynecháváme tedy návštěvu vinných sklepů i monastýrů, které snad mohou být zajímavými turistickými cíly.

Z Moldávie si ovšem odvážíme jedno zajímavé ponaučení. Nížina nemusí se nutně rovnat rovina. Zdejší nížiny totiž tvoří mnohé malé kopce a kopečky, řez krajinou jistě musí připomínat jakousi nepravidelnou křivku podobající se sinusoidě. Šlapání je zde tedy překvapivě náročné, i nějaké to převýšení člověk nasbírá. A do toho je třeba potýkat se již se značně vysokými teplotami.

Nekonečná a houpavá moldavská nížina

A opět na Ukrajinu...

Ještě jednou vjíždíme na Ukrajinskou půdu. To abychom došlapali k Černému moři do Oděsy, odkud se chystáme přeplout do gruzínského Batumi.

Na Ukrajině se opět odlehčí našim peněženkám, avšak přitíží našim kolům. Kvalita silnic klesá jak mávnutím kouzelného proutku. A opět ti Ukrajinští řidiči. O těch jsem se zapomněl zmínit. Zkrátka nepatří mezi ty ohleduplné. Cyklista pro ně rozhodně není partnerem v silničním provozu. Cyklista je jeho jakýmsi méněcenným účastníkem, který v případě úzké silnice nemá nárok na pruh cesty ani o píď širší, než je nezbytně nutné, aby nebyl smeten do příkopu.

Navíc kdykoliv se kvalita asfaltu jen trochu zlepší, ve většině řidičů se projeví latentní závodník. Jako všude, ani zde není generalizace zcela vhodná, najdou se i lepší a ohleduplní řidiči. Tvoří ale jasnou menšinu.

Co navštívit na cestě od hranic do Oděsy...

Po první koupačce v Černém moři

Cesta od hranic do Oděsy nenabízí kromě koupání v Dněstru nic výrazně zajímavého. Oděsa sama má hezké zašlé centrum, ve kterém nepatřičně září několik velmi luxusních podniků. Jsou zde drahé obchody i restaurace, většinou v přízemí chátrajících domů připomínajících svou architekturou koloniální styl.

Bez zjevné údržby zde také přežívají mnohé pěkné secesní budovy. Turistickou atrakcí v centru Oděsy jsou Potěmkinovy schody, jejichž konstrukce nabízí zajímavý optický klam.

My jsme si našli levné ubytování v rozpadající se ubytovně někde před branami samotného města. Zůstali jsme dvě noci a do centra se podívali jeden den maršrutkou. Jinak jsme odpočívali hodně jedli a koupali se v Černém moři.

Konečně na palubě!

Veškeré nabrané síly jsme sice ztratili při asi sedmihodinové anabázi, kterou představovalo čekání a naloďování se na trajekt, ale ve finále jsme především rádi, že jsme na palubě a s námi i naše kola. Ještě před naloděním jsem nám připravil trochu stresovou situaci, když jsem se předním kolem zapíchl do kanálu a lehce ohnul rám svého kola. Na palubě nic řešit nemůžeme, tak to necháváme odležet.