ZigZagCycling: Jak jsme šlapali do pedálů v indické Himálaji

Část první - Jak jsme nedojeli do sedla

Dnes už sedím před naším neposlušným chromebookem v Nepálu, asi 40 km na cestě mezi Pokharou a hlavním městem Kátmandú. Zkusím tedy volně a co nejelegantněji navázat tam, kde jsem minule skončil, a podělit se s vámi alespoň o zlomek toho, co jsme zažili v Indii, převážně v její severozápadní části, které vévodí část nejvyššího pohoří světa - Himálaj.

Když se změní plány...

Vzhledem k vysokým teplotám, se kterými jsme se potýkali v Íránu a Spojených arabských emirátech a také s přihlédnutím k blížícímu se podzimu, jsme se rozhodli změnit náš původní cestovatelský plán a vynechat z naší poutě návštěvu Ománu. Původně jsme totiž zamýšleli přeletět do Indie z tamního hlavního města jménem Muškát. Bylo nám trochu líto, že jsme museli oželet návštěvu země, o níž cestovatelé mluví a píší v superlativech, ale proti hrály dva výrazné faktory.

Jednak už nám bylo na Arabském poloostrově velmi horko, a jednak jsme věděli, že pokud si chceme splnit takový (můj) malý sen, tedy projet se na kole v Ladakhu, musíme náš přesun tím směrem trochu urychlit. Našli jsme si nejlevnější let Dubaj - Amritsar, narychlo pořídili elektronická víza a s nemalými peripetiemi přefrčeli na palubě letadla (včetně bicyklů v zavazadlovém prostoru) přes Indický oceán a problematický Pákistán do indického Pandžábu.

Létání s kolem a zážitky z letiště

Po zkušenosti s létáním se sbaleným kolem s jistou ruskou leteckou společností nás nemile překvapila pravidla indické nízkonákladovky. Kvůli těm se ukázalo, že levná letenka nebude až tak levná a my museli takříkajíc vysolit (ne)slušný obnos za nadváhu. Na vrub naší vlastní laxnosti ohledně byrokratických záležitostí pak přibyly další nečekané výdaje a komplikace.

S elektronickými vízy, která mají platnost pouze 30 dní a nedají se prodloužit, nás totiž milí Indové nechtěli nechat vstoupit na palubu letadla bez zpáteční letenky či bez letenky kamkoli pryč z Indie před uplynutím platnosti víz.

Po dlouhém debatování o tom, že z Indie chceme vyjet na kole, jsem rezignoval a narychlo zakoupil letenku z Dillí do Kátmandú (s tím, že bychom ji oproti plánu nakonec třeba využili). Tou jsme se prokázali neoblomnému odbavujícímu pracovníkovi aerolinek a nakonec jako poslední dosprintovali do skoro již pohybujícího se letadla.

Ta elektronická víza nás mrzela ještě několikrát, neb značně ukrátila náš možný pobyt v Indii. Regulérní víza, která lze získat až na půl roku, však bylo velmi obtížné zařídit z Dubaje. Určitě to není nemožné, ale nás by to stálo mnohem víc času v drahé Dubaji, návštěvu sousedního emirátu Abu Dhabí kvůli potvrzení z tamního českého konzulátu, že naše adresa v ČR je “bona fide”, a další drobnější úkony jako třeba fiktivní rezervaci hotelů. A to jsme už v danou dobu nebyli schopní absolvovat.

Cesta Amritsar - Manali

Do Amritsaru, významného poutního města vyznavačů sikismu, jsme přiletěli nevyspalí a vyčerpaní celonočním cestováním a řešením popsaných komplikací. Po vlastně zápaďácké Dubaji nás navíc čekal slušný kulturní šok, na který jsme se nicméně vnitřně připravovali.

První konfrontace s indickou realitou tedy nebyla až na předražený taxík z letiště do předraženého hotelu (taxikář byl alespoň velmi úslužný při výpomoci s nakládáním a vykládáním kol v krabicích a všech našich zavazadel) nijak bolestná. V navlhlém a místy plesnivém hotelovém pokoji snažícím tvářit se jako hogo fogo, jsme okamžitě upadli do tvrdého a zaslouženého dopoledního spánku.

Zuzka v Buddhistickém chrámu v Manali.

Zuzka u Golden Templu v Amritsaru.

Po důkladném odpočinku jsme vyrazili do města, abychom vyzkoušeli připravenost našich zažívacích ústrojí na autentickou a pověstnou indickou kuchyni a vyzjistili možnosti přepravy s jízdními koly do Manali, které již leží pod horami, a odkud jsme chtěli začít konečně zase šlapat do pedálů.

V obou případech jsme byli velmi úspěšní - výborně jsme se najedli v jisté pandžábské dhabě (dhaba je něco mezi restaurací a fast foodem; výběr jídel je většinou omezený na jistou z mnohých indických kuchyní - např. Punjabi, South Indian,... - a jídla jsou předvařená a tedy velmi rychle servírovaná) a zarezervovali si lístek na autobus na následující den s příslibem, že s koly nebude problém. Následně jsme si prohlédli krásný a známý Golden Temple (Zlatý chrám) a jeden méně krásný a mnohem klidnější neznámý chrám, pocourali se centrem Amritsaru a odebrali se do hotelu k opětovnému spánku.

Cestování autobusem i s kolama

Na druhý den nás čekal patnáctihodinový noční přesun autobusem, kterému předcházelo vymýšlení uskladnění kol, záměrně tvářící se velmi složitě, aby si za něj řidič mohl říct o částku rovnající se jednomu plnému jízdnému. Cesta byla dlouhá a velmi vyklepaná, ale proběhla bez problémů a my se v sedm hodin ráno vylodili na zabláceném parkovišti autobusů v Manali.

Tam jsme obratem uhnali taxikáře s dostatečně velkým autem, domluvili s ním normální cenu a nechali se s naším veleobjemným nákladem odvézt do hotelu daleko od turistického centra, který jsme si vyhlídli na internetu (nabídka v Manali je nekonečná, neboť se tam kromě “Zápaďáků” jezdí rekreovat rovněž Indové z nejrůznějších koutů subkontinentu), a o němž jsme předem věděli, že je z naší cenové kategorie - tedy levný, na nic si nehrající a normálně indicky špinavý. Bonusem byla skvěle šlapající wifi, což jak jsme záhy zjistili, byl výrazný nadstandard.

Jaké je město Manali?

V Manali se nám velmi líbilo. Město leží ve výšce asi 1900 m n.m. a okolní příroda lehce připomíná tu krkonošskou. Podhorské klima navíc bylo po dlouhé době velmi příjemné, jídlo skvělé, rozmanité a levné a život v naší části starého Manali bez typického indického shonu a ruchu. Rozhodli jsme se zůstat dvě noci a pořádně si odpočinout před výjezdem do velkých hor. Já jsem navíc potřeboval čas na vybalení kol z krabic, jejich lehkou údržbu a přípravu na horské výkony.

Tematická malůvka na skalce v Manali

Když jsme se v předvečer našeho plánovaného odjezdu procházeli centrem a doplňovali potřebný proviant, zahlédl jsem u jednoho z hotelů opřené nabalené cestovní kolo. Zvědavost mi nedala a já se jal kolo prohlížet a následně zrakem přelétl stoly venkovní hotelové restaurace, abych identifikoval majitele kola. To samozřejmě nebylo nic těžkého a ve chvíli, kdy jsem k němu očima doputoval, už se na mě usmíval a mával velmi sympatický drobný kudrnatý mužík, který se evidentně vrátil z delší vyjížďky po kopcích.

Mávnul na mě a už jsme se Zuzkou byli u jeho stolu a zjišťovali, odkud či kam má namířeno a odkud vlastně je a jak se jmenuje. Okamžitě jsme se dali do velmi příjemného a družného rozhovoru. Zjistili jsme, že je ze Švýcarska a jmenuje se překvapivě Ivan. Že přijel na kole ze Šrínagaru, kam přiletěl, přes Leh do Manali a že se chystá asi za pět dní autobusem do Dillí, odkud letí zpátky domů.

V Indii strávil měsíc a z cyklotouringu v Ladakhu byl naprosto unešený. Prý že chce v Manali odpočinout před následným cestováním a potřebuje sehnat krabici na zabalení kola do letadla. Já na to že krabice máme dvě a rozhodně je po posledním leteckém zážitku nechceme dlouho vidět, takže mu je rádi poskytneme a že si může vybrat tu lepší. Ivan byl radostí bez sebe, pozval nás na naše první indické pivo a za chvíli už jsme všichni jeli motorikšou k našemu hotelu. Tam si od nás Ivan vzal krabici a kousky polystyrenu určené k ochraně kola při přepravě, dal si s námi frťana džinu, který jsme dostali od Zuzčiných příbuzných v Dubaji, a domluvil se s námi na druhý den na dopoledne na společnou předodjezdovou kávu u jeho hotelu.

Nelehký život cestovatelů

Ten večer jsme šli spát velmi pozdě. Museli jsme vše přebalit do řádné provozní podoby, přidat nové zásoby, dodělat si resty na internetu a zakomunikovat si s blízkými doma. K tomu všemu jsme se zasekli u jakéhosi béčkového filmu, který běžel v hotelové televizi.

Druhý den ráno jsme tudíž měli pomalejší start. Když jsme dorazili s naloženými koly a ještě na lačno za Ivanem na smluvené místo, říkali jsme si, že dáme rychlou kávu, něco k snídani a vyrazíme, abychom ještě ukrojili dostatečný kus z výšlapu k prvnímu sedlu. Člověk míní, Ivan mění… Po kávě bohužel bez snídaně, kdy jsme zapředli ještě družnější hovor než předešlého dne, nás Ivan zlomil na jedno předojdezdové pivo.

Předodjezdové foto s Ivanem (ochotný Ind nám usekl nohy...)

Zuzka přichází o vlásky před masáží hlavy

Bylo nám fajn, tak jsme se bavili, vyprávěli zážitky z cest, užívali přítomného okamžiku. Na brzký odjezd jsme brzy zapomněli a díky Ivanovi bylo z jednoho piva na lačno piv pět a k tomu jedny hranolky pro všechny tři. Už než jsme všechna piva dopili, přesvědčil nás náš nový kamarád, že je hloupost vyrážet ještě dnes, že nás pozve na jednu noc u sebe v hotelu a že si tedy můžeme užít ještě společné odpoledne a večer. Bylo to super.

V povznesené náladě jsme všichni tři navštívili jeden z mnohých “beauty parlours” neboli salónů krásy, my se Zuzkou si splnili dávný Zuzčin sen nechat se ostříhat do hola, Ivan se nechal lehce zastřihnout a oholit a všichni jsme si dopřáli opravdu skvělou masáž hlavy včetně jakési pleťové masky. Zážitek to byl úžasný a jistě stál za těch pár rupií navíc z našeho rozpočtu.

U nás bychom dle Zuzky za něco podobného museli utratit mnohonásobně víc a prý by ta masáž stejně nebyla ani z poloviny taková. Po společném zkrášlení jsme Ivana provedli uličkami Manali, neboť jsme měli v objevování města náskok, a pozvali ho na večeři.

Ztahaní jako koťata ze všech těch zážitků, piv, procházení a konečně i pořádného jídla jsme relativně brzy dorazili do hotelu a usnuli neklidným spánkem narušeným nutností metabolizovat takové množství alkoholu, na jaké už jsme dlouho nebyli zvyklí.

Následujícího dne už naštěstí zůstalo jen u čaje - na alkohol neměl stejně nikdo z nás nejmenší pomyšlení.

Rozloučili jsme se s Ivanem, který nás ještě nabalil svými nespotřebovanými zásobami suchých plodů, energetických bonbonů a ochranných krémů proti slunečnímu záření a věnoval nám svého cykloprůvodce po Himalájích. Za tuto knihu jsme mu byli zpětně vděční, neboť nám poskytla mnohé cenné informace, např. o možnostech kempování, doplnění zásob jídla a místech s životně důležitou vodou.

Já už bez vlasů a při masáži hlavy

Cesta Manali - Merrhi

Konečně občerstvovačka

Konečně jsme zpátky v sedle kola! Ačkoli ne zrovna ve formě. Především Zuzka se tentokrát velmi obtížně vyrovnávala s důsledky konzumace z předešlého dne. A to jsme před sebou měli vidinu celodenního šlapání do kopce, někam pod sedlo Rohtang La. Tento první průsmyk na cestě z Manali do Lehu, taková první prověrka na takzvané Manali-Leh Highway, leží v nadmořské výšce necelých 4000 m.

Asi ve třetině kopce si Zuzka musela vzít time-out a usnula na paloučku na sluncem vyhřátém kameni. Já si zatím četl a uvařil oběd z instantních nudlí. O něco odpočatější a posilnění nudlemi jsme opět šlápli do pedálů a došlapali zhruba do 3300 m n.m. do poslední osady pod sedlem sestávající převážně ze zdejších pohostinství pro cestující a turisty. Tam jsme si dopřáli večeři z jedné mnohých horských dhab a našli si krásné místo na stan na rozlehlé pastvině za osadou s výhledem do údolí.

Svědky indického natáčení

Jak jsme později zjistili, toto místo si před námi už bohužel vyhlídl jistý indický filmový štáb. Jen chvíli poté, co jsme spokojeně zalehli do stanu, doburácel kousek od nás první náklaďák, z něhož vyskákalo asi pět chlapíků, kteří se jali ve světle halogenu stavět jakési lešení. S nelibostí jsem vykoukl ven, abych zjistil, co se děje. Jeden z oněch konstruktérů na mě zahalekal něco, co mi v danou chvíli nedávalo vůbec smysl.

Když se mě Zuzka ptala, o co jde, odpověděl jsem, že nevím, že na mě štěkl něco jako “shooting”, ale ať se nebojí, že tady nikdo nikoho určitě střílet nebude a že ten člověk jistě neumí pořádně anglicky nebo mu nerozumím nebo je mimo. Jak se ukázalo záhy, mimo jsem byl já, i když jsem rozuměl dobře. Během noci začala na “naši” pastvinu najíždět za uši drásajícího rachotění další a další indická nákladní auta značek Tata a Ashok Leyland. Jsou to obrovské a silné stroje, které dělají opravdu obrovský randál a neskutečně smrdí.

Nevím přesně, v kolik hodin to celé začalo, ale jistě vím, že od onoho okamžiku už jsem pořádně nezabral. Náklaďáky rachotily do samého rána a jejich řidiči na sebe pokřikovali, co mi přišlo jako instrukce, kde a jak má ten druhý zaparkovat. Celou noc probíhaly ony manévry a po šesté ranní, když chvíli předtím zaparkovaly dvě auta po obou stranách našeho stanu, mě konečně z vyhřátého spacáku vyhnalo lomcování s naším stanem.

Když se zrovna nenatáčí v ten správný čas...

Velmi rozmrzelý jsem vylezl ze stanu, abych okřikl toho ničemu, co nám buší do stanu. To už ale začali řidiči náklaďáku hned u nás opět žhavit motory a ten ničema na mě spustil, že tady bude “shooting site” a že musíme urychleně zmizet. Byl jsem velmi nepříjemný, když jsem mu odpovídal ve smyslu, ať nás nechá k…. aspoň v klidu pobalit. Při té příležitosti jsem se rozhlédl kolem a celé mi to docvaklo. Z konstrukce na protější straně pastviny vyrostla polní kuchyně, z níž už se kouřilo.

O něco víc a mnohem smradlavěji to dýmilo z ohromného výfuku namířeného přímo na náš stan. Náklaďák, jehož řidič stroj netrpělivě túroval, aby se mohl přesunout jen jak my se spakujeme, měl na korbě umně vyvedené barevné nápisy hlásijící “Sound and Light Effects. Vishram Bros. Company New Delhi”. Balili jsme, jak nejrychleji jsme uměli, abychom se neudusili v mracích splodin, a já kysele poznamenal směrem k rozmrzelé Zuzce, že “shooting” neznamená jen střílení, ale rovněž filmování neboli natáčení…

“Shooting site” po ránu. My jsme si připadali jako v hlavní roli té naší malé tragikomedie - obecenstvo nechybělo

Ranní prosba za hezké počasí ve svatyni v Merrhi. Namaste

Po nedbalém provizorním sbalení jsme se nedospalí a ne zcela optimálně naladění dopotáceli zpátky k prašné silnici v osadě Merrhi, usadili se mezi odpadky před jakýsi nefungující stánek, vybalili rosou navlhlý stan, aby se sušil a ukvrdlali si snídaňové vločky a uvařili čaj. Za našimi zády občas někdo zazvonil na zvonek v hinduistické svatyni na kopečku nad silnicí, začalo svítit slunko a oteplovat se. My se rozhlédli po dosud zelené horské krajině a po vesele barevných nápisech na cedulích provizorních restaurací hlásajících, že si můžete dát “breakfast”, “lunch” i “dinner” a začali se zase těšit na další horské kilometry.

Tak příště už vyšlápneme nějaká ta sedla.

P.S.: Do sedel bicyklu i do sedel Himalájí jsem mohl pokračovat i díky firmě Kolos, která mi poskytla nový rám kola (ten původní jsem ohnul), abych ho otestoval v drsných podmínkách a při dlouhodobé zátěži na naší cestě. Proto lidem, kteří za touto firmou stojí, chci vyjádřit své velké DÍKY!

Za cik-cak cyklotým zdraví Zbyněk

Přečtěte si další zážitky z dobrodružství cyklo cestovatelů ZigZagCycling na našem blogu.