Albánie: přechod pohoří Prokletije

Albánie je zemí, kterou pomalu začínají objevovat milovníci hor dávající přednost troše té divokosti. Jste přemlsaní uhlazenými stezkami, servisem a pohodlím, jež nabízí velké množství evropských hor? Tady na vás čeká syrovost, i když i zde už se pomalu a jistě začínají projevovat známky západního vlivu. Díky tomu můžete být svědky úsměvných kontrastů. Tak třeba ve městečku Theth jsou k vidění luxusní hotely, za něž by se nemuseli stydět ani v Alpách, ale vede k nim jen ubohá prašná cesta plná výmolů a lemovaná odpadky. Nenechte si tak ujít pomalu mizící možnost užít si jistou autenticitu této balkánské země. Míst, které lze v Albánii navštívit, je mnoho. My se společně podíváme do poměrně kompaktního pohoří Prokletije nacházejícího se na severu země.

Peníze, bankomaty, směnárny

Ideální je na problematiku týkající se peněz myslet již v Čechách. Počítejte s tím, že platební karta vám bude na mnoha místech k ničemu, vyjma samozřejmě hlavního města Tirany a dalších velkých měst. Přestože je zde oficiální měnou albánský lek (ALL), mnoho služeb včetně ubytování lze mnohdy platit v hotovosti v eurech. Doporučuji eura dovést a buď je mít jako rezervu, nebo s nimi platit větší výdaje či je směnit ve směnárně.

Je samozřejmě možné si albánskou měnu vybrat i z bankomatu. Ale lepší je vybrat třeba jen jednou a větší částku, jelikož víceméně všechny bankomaty si účtují provozní příplatek činící okolo 200 Kč za jednotlivý výběr, ať se jedná o jakkoliv vysokou částku. Přestože vám vaše banka poplatek za výběr z jiných bankomatů neúčtuje, této platbě se nevyhnete. Naštěstí se vám ale tato částka zobrazí na displeji bankomatu a vy máte možnost operaci zrušit a zkusit třeba jinou banku.

Data, Wi-Fi

Myslete na to, že Albánie stojí mimo Evropskou unii, a tak vám vaše běžná mobilní data budou k ničemu. Nejjednodušší variantou je pořídit si datovou e-SIM, jestliže to váš telefon umožňuje. Lze si ji zařídit třeba přes aplikaci Airalo. Další možností je zakoupit si místní SIM kartu nebo si u svého operátora připlatit za data mimo EU. Pokud chcete cestovat „na punk“, můžete se spolehnout pouze na Wi-Fi, na kterou narazíte v kdejaké zapadlé restauraci nebo ubytování, třeba i uprostřed hor. 

Obstarání plynové kartuše 

Jestliže si stejně jako já nedokážete odpustit v horách teplé jídlo, kafe a čaj, ošemetné shánění plynové kartuše vás po příletu do Tirany nemine. Nám se podařilo sehnat plyn v obchodě Outdoor Zone v docházkové vzdálenosti od hlavního autobusového nádraží, ze kterého jsme jeli do Shkodëru. K naší radosti tam měli kromě standardních velikostí, jako je 240 g a 500 g, také 300 g, pro níž jsme se na těch deset dní ve dvou rozhodli. Jednalo se o klasický šroubovací závit kompatibilní s naším JetBoil i většinou evropských vařičů.

Doprava na výchozí místo 

Doprava je trochu prekérní záležitost. Pokud jste zvyklí se spoléhat na vyhledávání spojů přes mapy Google, zde vám pomohou jen z části. Propojení mezi většími městy, jako je Tirana a Shkodër, si dohledáte poměrně snadno, ale dopravní spojení dál na sever už vás může trochu potrápit. Do města Theth je také spojení dobré, ale naším cílem byla malá obec Vukël, kde jsme chtěli naše putování přes pohoří Prokletije zahájit. Tam se nám žádné dopravní spojení dohledat nepodařilo. 

Pravděpodobně by se ve Shkodëru našel nějaký majitel minibusu, který by nás za velké peníze odvezl, ale my jsme ho jednoduše nenašli, přestože jsme se dotazovali řidičů autobusů, místních i na infocentru. Nikdo nám nebyl schopný říct, odkud spoj do Kopliku, což měla být další mezistanice dál na severu, jezdí. Už bylo pozdě odpoledne a nám zbývala jediná možnost – stop. Jak jsme se pěšky dostali za město, začalo to už jít jak po másle. 

Jeden řidič nás odvezl do Kopliku, tam jsme se ještě ani nerozkoukali a už jsme seděli v dalším autě. Chlápek nás hodil na odbočku na Tamarë a tam netrvalo ani 15 minut a soukali jsme se k jedné rodině, která kvůli nám musela přeskládat týdenní nákup do kufru auta. Už padala tma, když jsme vystoupili u cesty vedoucí do Vukël. Ta podle mapy vypadala jako solidní asfaltka, ale realita byla jinde. Čeká nás prašná cesta. Tam nám asi už nikdo nezastaví a my ji budeme muset zvládnout pěšky.

Trasa

V pohoří Prokletije nevede žádný oficiální trail s honosným názvem, a tak jsme si trasu vydumali z map sami. Začátek jsme si zvolili v obci Vukël, přestože v reálu jsme cestu započali už od odbočky nedaleko Tamarë. Dalším průchozím bodem měla být obec Lepushë, následně Nikç, z něhož jsme pokračovali do Theth. Tam jsme si prošli dvoudenní smyčku a celou túru zakončili v městečku Valbonë. 

Mělo to být okolo 80 kilometrů, odhadem na cca 4-5 dní, ale kvůli náročnému terénu se nám to protáhlo na celý týden, tedy 7 dní. Toto berte jako naši zkušenost. Sami víte nejlépe, jak na tom jste, a třeba to zvládnete za kratší dobu. Určitě by ale byla škoda v těchto horách spěchat a nevychutnat si je z důvodu nahánění kilometrů. ,,Hike your own hike", zní heslo hikerů. Zde to platí určitě také tak.

Mapy, značení, navigace

Tímto můžu přejít k mapám, značení a navigaci. Přestože jsem milovník aplikace Mapy.com, v Albánii nás trochu vypekla. To vůbec neznamená, že si ji nemáte stáhnout v offline verzi, jen ji v tomto případě berte s rezervou. Co vypadá jako asfaltka, může být ve skutečnosti prašná cesta. Tam, kde podle mapy vede značka, je jen neprostupné roští. A naopak tam, kde vám aplikace tvrdí, že tam značka není, můžete s jistotou říct, že ji vidíte přímo před sebou, aniž byste výrazněji halucinovali.

Další věcí, kterou je důležité brát v potaz, je kvalita stezek. Držte se při plánování denní kilometráže spíše při zemi. Jestliže jste zvyklí, že zvládnete v horách 25 kilometrů za den, tady počítejte pro jistotu jen s 15 km nebo dokonce méně. Důvodem je náročné navigování pomocí existujících i neexistujících značek, prostupnost stezek, kdy se vám může zdát, že před vámi tam tento rok ještě nikdo nešel. Mnohdy také příkré stoupání a klesání, kdy pravděpodobně v rámci opatrnosti zpomalíte na 2 km v hodině.

Nejnáročnější úsek jsme si prošli v úseku z vesnice Nikç do Theth, když jsme se museli prodírat oblastí, kterou před nějakou dobou postih požár. Po něm na cestě zůstaly jen popadané stromy, haldy kamení a roští. Stezka se nám potutelně vysmívala jen z map, čas od času vykoukla z vysoké trávy. Tím čas od času myslím to, že jsme ji během dvou hodin viděli asi tak třikrát. V těchto místech – troufám si říct – se naše rychlost dostala na možné (možná i lehce nemožné) minimum, tedy necelý kilometr za hodinu. 

Jídlo

My jsme si na první etapu nesli jídlo na pět dní a byli jsme za toto rozhodnutí rádi. Zejména z toho důvodu, že se naše plánovaná denní kilometráž tak výrazně lišila od reality. Přestože podle mapy zjistíte, že budete procházet „civilizací“, rozhodně si ji nepředstavujte jako standardní civilizaci, na niž jste zvyklí od nás. Ve vesničkách, kterými jsme procházeli, byl obchod buď zavřený (Vukël), nebo skrýval jen různé sušenky, krekry a slazené nápoje (Lepushë), a nebo tam dokonce nebyl obchod žádný (Nikç).

Trochu nakoupit se dalo až v Theth, kde byla hodně skromná nabídka potravin vhodných na túru, vybrat se ale dalo. Připravte se ovšem i na albánské poměry na vysoké ceny. Restaurace se nacházejí v Lepushë, Theth a Valbonë. Jelikož městečko Theth je tamním turistickým středobodem, nějaké občerstvení naleznete i na stezkách v jeho okolí. 

Voda

Voda po většinu přechodu představovala velkou část váhy našich batohů. Hlavním důvodem byly neexistující informace týkající se zaručených zdrojů vody. Na studánky v mapách se nedalo spolehnout. Někdy vás přivítala intenzivním průtokem, někdy jsme objevili hadici ležící v prachu, z níž byste nevyždímali ani kapku vody. V některých místech jsme narazili na zdroj i tam, kde o něm mapa mlčela. Nejjistější bylo spoléhat na civilizaci a ochotu místních vám vaky a láhve doplnit. 

Bezpodmínečnou nutností byl pak filtr na vodu. Někdy jsme nabírali vodu, která by rozhodně nesplňovala parametry vody pitné. Místní jí používali třeba jen na zavlažování. Někdy, přestože jsme byli v civilizaci, nám místní tvrdili, že ta voda, kterou nám právě točí z kohoutku, není pitná! My jsme jim s klidným srdcem mohli říct, že to nevadí, a po pár metrech si ji v klidu přefiltrovat. Mnohdy se tak stávalo, že každý z nás měl na zádech přes 4 litry vody. Přestože byl říjen, bylo často velké horko a spotřeba vody velká. Určitě tedy s sebou mějte dostatečnou rezervoárovou kapacitu, do které si budete moci vodu nabrat.

Nocování 

Zvažovali jsme, zda si vzít s sebou pouze tarp, nebo dvouvrstvý stan, který se staví na trekové hole. Nakonec jsme se naštěstí rozhodli pro druhou variantu. Ocenili jsme to zvlášť ve chvílích, kdy jsme nocovali v údolí. Na podzim, kdy jsme v Albánii byli my, nebylo nouze o přízemní mrazíky. Za těch pár stupínků směrem nahoru, které nám stan poskytl, jsme byli vděční. Další výhodou bylo, že jsme byli izolování od volně se pohybujících psů, kterých je v Albánii velké množství. 

Měli jsme s sebou taky podložku, kdybychom chtěli spát pod širákem, ale na to kvůli výše zmíněným důvodům nedošlo. Použili jsme ji aspoň jako footprint pod podlážku stanu, abychom ji ochránili před kamínky a ostrou trávou. S hledáním místa na spaní jsme neměli problém, a to ani v blízkosti řečené „civilizace“. Po cestě je samozřejmě také možnost ubytovat se v různých guesthousech. Nejvíc takových možností bylo v Theth, ale něco by se našlo i v Lepushë, Nikç a Valbonë. Kromě ubytování pod střechou je toto pohoří protkáno i velkým množstvím kempů s různými úrovněmi zázemí. 

Cesta z obce Valbonë

Jestliže se, stejně jako my, rozhodnete zakončit svoje putování v obci Valbonë, nejzajímavější varianta, jak se odtud dostat, je zvolit si kombinovanou cestu autobusem a trajektem. Jízdenku jsme zakoupili na komanferry.com a zahrnovala cestu autobusem z Valbonë do Fierzë, z Fierzë trajekt do Komanu (cca 2,5 hodiny) a z Komanu autobus do Shkodëru, odkud se již můžete vydat kamkoli. V roce 2026 stála celá tato cesta 24 eur pro jednoho. Už jen jízda trajektem rozhodně stála za to. Široká řeka je lemovaná kopci a skálami a po celou cestu je na co se dívat.

Vybavení 

Nemám v úmyslu zde vyjmenovávat veškeré esenciální vybavení, spíš chci vyzdvihnout pár kousků, za něž jsme byli vděční. Určitě na prvním místě bych zmínila boty. Potkali jsme mnoho lidí, kteří měli vysoké ponorky, já jsem si vystačila s běžeckými botami od La Sportiva. Každý den jsem byla ráda za to, že mám na nohou lehké boty pro lehký krok. Dalším vybavením patřícím na piedestal jsou trekové hole. Byly nám velkými pomocníky v příkrém stoupání a klesání a navíc bychom bez nich ani nepostavili stan. 

Další vybavení, které bych určitě zmínila, byla péřová bunda. V Albánii v říjnu je u moře ještě na koupání, ale v horách jsou už noci a rána studená. Bez tohoto parťáka bych si stanování moc neužila. Další velkým pomocníkem byla powerbanka. Možností nabíjet naše jediné navigační zařízení (telefon) bylo poskrovnu, a tak byla tahle „cihla“ nezbytná. Každý asi máme nějaký ten svůj „luxury item“ a tím mým byl frenchpress na JetBoil. Doma jsme si namleli nějaké dobré kafe a to nám pak dělalo radost každý den, kdy jsme si ho mohli vychutnávat na nějakém místě s výhledem na okolní skály a hory. 

Pro ty, co se nebojí ztratit, nechat putování volný průběh a trochu popustit otěže své kontroly, je Albánie zajímavou destinací. Nabízí dobrodružství odehrávající se uprostřed skalnatých hor, kde v některých místech nenarazíte na turistu. Můžete se těšit na divokost a neotřelost, kterou pohoří Prokletije nabízí dosyta.