Dálková trasa Arctic Circle Trail na vlastní kůži

Proč zrovna Grónsko? Proč v zimě? Protože u nás už delší dobu panuje zima taková žádná. A já jsem člověk, který zimu potřebuje. Grónsko už bylo nějakou dobu v plánu a když se naskytla příležitost vyjet s klukama, co už měli trasu prochozenou z léta v opačném směru, nebylo co řešit. A navíc – v pořádné zimě! To si člověk prostě nemůže nechat ujít. 

Bylo nás pět

Jak vypadá Grónská zima? Pro mne to bylo trochu překvapení. Čekal jsem záplavy sněhu, nízké teploty zcela samozřejmě, prostě tak nějak jako ze zimních obrázků Josefa Lady. Ale co se nestalo?! Naštěstí jsme měli skvělé počasí. Nebylo minus třicet čtyřicet, jak jsme se obávali. Nejchladnější noc jsme zažili s 27 stupni pod bodem mrazu. Přesto jsme si uvědomovali globální změny klimatu, které se v Grónsku projevují tak, že přistanete – a nevidíte žádný sníh. V zimě. V Grónsku. Takže hned na úvod jsme se vyděsili, jak budeme pro boha živého tahat naše sáně po šotolině napříč vnitrozemím?! A že ty naložené sáně měly v průměru 35-40 kilogramů. Náš největší tahač ze skupiny měl naloženo kilogramů hned 50. Později nám domorodci vysvětlili, že zrovna v okolí Kangerlussuaqu je toto normální. Pevninský ledovec má na podnebí obrovský vliv a kromě jiného atmosféru velmi vysušuje. I proto je zrovna tady zbudované mezinárodní letiště. 

>>> PŘEŽITÍ V EXTRÉMNÍCH ZIMNÍCH PODMÍNKÁCH (1)
>>> PŘEŽITÍ V EXTRÉMNÍCH ZIMNÍCH PODMÍNKÁCH (2)
 

Naším cílem bylo druhé největší město Grónska Sisimiut o 5500 obyvatelích a 1200 tažných psech a 1200 studentech. A na stezku jsme se vydávali s modlitbami, abychom co nejdřív narazili na sníh – z asi pochopitelných důvodů. Jak jsme se blížili k oceánskému pobřeží, tím sněhu přibývalo a nepříznivého vlivu ledovce ubývalo. A užívali jsme si i zimních teplot, i když musím říct, že to není úplně tak, na co je člověk zvyklý z našich dřívějších zim. 

Jak se obléknout do Grónska?

Pocitově jsou v Grónsku ty stupně prostě jinak. Hraje v tom roli právě vlhkost vzduchu, která je v Grónsku jiná, nižší. Lidské tělo takovou zimu pak snáší řekněme lépe. Na našem teplotním komfortu se samozřejmě pozitivně podepsalo i naše vhodně zvolené vybavení, to si pojďme říci hned na úvod takto upřímně. Rádi jsme se obrazně řečeno opírali o takové značky, jako je Devold, Direct Alpine nebo Sir Joseph. Peří je mimochodem velmi vhodným izolantem do suchých mrazů. Silná péřovka byla takovým klíčem k úspěchu, když se člověk zrovna nehýbal. 

Pro pohyb bylo zase ideální funkční oblečení, které dýchalo, odvádělo pot, pracovalo s naší tělesnou teplotou. O správném oblékání a vrstvení v polárních oblastech jsme dostali školení přímo od renomovaných odborníků Devoldu. Musím říct, že nás hodně obohatilo, byť jsme už nějaké zkušenosti ze zahraničních zim nasbírali. 

Nicméně my jsme měli na počasí opravdu štěstí, i když jak se to vezme. Přes den na treku nám teplota naštěstí nikdy nestoupla nad 1 °C, což je vlastně v souvislosti s Grónskem a zimou spíše tragické. Potřebovali jsme totiž přejít i mnoho zamrzlých jezer. Ale došlo i na -27 °C, nejčastěji bylo asi -15 °C, takže jezera nám naštěstí neroztála. A sluníčko svítilo asi v 70 % případů. Do cíle jsme se dostali dokonce se spálenými obličeji. 

Když jsme se aktivně hýbali, měli jsme na sobě tři vrstvy. První vrstva odvede pot od těla, druhá vrstva přesune a odpaří, třetí vrstva zabrání profouknutí. Lehká neprofoukavá bunda, nějaký gore-tex anebo Svalbard nebo Nansen svetr od Devoldu. Druhou vrstvu tvořila dvouvrstvá mikina Expedition, také od Devoldu, na níž se opravdu dá vytvořit fyzická závislost. Používali jsme ji pořád, je to jako náhradní kůže. Jako první vrstvu jsme používali Wool Mesh. Přestože je to kus oblečení, přes nějž je vidět, tak funguje úplně neuvěřitelně. Oblečení jsme chtěli mít zároveň co nejméně, protože to člověk všechno musí tahat s sebou. Základem oděvního komfortu za polárním kruhem je se nepotit. Kdo se zpotí jako prase, vyrobí si na sobě led. Ten zase na oplátku vyžaduje obrovské energetické nasazení na rozehřátí a odpaření, takže to určitě není dobrý nápad. 

Radost nám dělaly třeba i skialpové kalhoty Rebel od Direct Alpine s bočním větráním. A když byla větší zima, podrtili jsem mráz zateplenými skialpovými kraťásky od Mammuta. 

Jak v zimním Grónsku spát?

Teplotní komfort je třeba určitě pořešit i na noc. To zajistila karimatka Nemo Extreme Conditions, deseticentimetrová pohodlná potvora, a péřovo-vlněný spacák Grüezi bag Biopod Down Hybrid Ice Extreme. Jeho název je dlouhý a výčet jeho předností taky. Kombinuje zajímavým způsobem prachové peří a vlnu, takže dokáže výborně izolovat i ve vlhkých podmínkách.

Navíc má v nohách integrované vyhřívací těleso na jakoukoli powerbanku. Tuhle příjemnou vychytávku jsem ani nevyužil. Komfort má spacák sice do -8 °C, ale já měl prostě i bez tělesa vždycky pohodu. Výrobce se tady držel asi hodně zpátky, klidně by údaje mohl ještě výrazně posunout. A co bylo na spacáku taky úžasné, že skvěle fungoval, i když bylo teplo – v chatě. Zatímco ostatním bylo někdy v péřácích vedro, já byl s „klimatizační“ vlnou stále v klidu.

Arctic Circle Trail

Arctic Circle Trail je dálková trasa o délce 170-180 km. Chodí se mezi Kangerlussuaqem a Sisimiutem, a to oběma směry a řekněme celoročně, v zimě i v létě. V zimě se využívá ledová plocha zamrzlých jezer, takže cesta může být o něco přímější a kratší. V létě jsou na trase velké mokřiny, je problém se mezi loveckými chatami pohybovat suchou nohou. Naši kluci, co to šli v létě, byli prý úplně vyřízení po každém dni, po těch cca dvou desítkách kilometrů, než se dostali do další chaty. V zimě to bylo víc v pohodě. 

Jak se v zimním Grónsku hýbat? 

Vyslyšeli jsme rady zkušenějších a k pohybu po Grónsku jsme zvolili backcountry běžky s ocelovými hranami a tuleními pásy. Severské národy mají tendenci dělat si i ty těžké věci svým způsobem hezké. Takže boty, v nichž jsme se pohybovali, byly opravdu teplé a pohodlné. Celokožené teplé vysoké boty s gore-texem a s hrazdičkou na vázání Rottefella. Až na jejich úzké paty, které někomu mohly způsobit puchýře. Celkově nás ale boty zachránily, protože při vyšších teplotách se propadal led, po němž jsme se pohybovali. A nechtěli jsme z Grónska odjíždět s omrzlinami jako ti Poláci, které jsme potkali. I když totiž panují teploty hodně pod nulou, může se stát, že narazíte na lavory nezamrzlé vody. 

A co v zimním Grónsku jíst?  

Asi největším problémem bylo jídlo. Respektive zásobování jídlem, logistika jídla. My jsme si jídlo posílali polskou poštou trochu napřed ve dvou balících. To bylo hlavně proto, abychom se vešli do váhových limitů letecké společnosti. Nakonec to bylo velmi napínavé. Jeden z balíků nedoputoval. Kromě toho, že jsme přišli o polovinu zásob, tak taky o stan bez tyček. Ty přišly v druhém ze dvou balíků. Jak je to praktické mít spousty tyček ke stanu, který nemáte, si dokáže asi každý představit. 

Naštěstí existuje v Grónsku distributor českého Adventure Menu. Ten nám obstaral náhradní expediční stan. Dorazivší jídlo jsme nakonec rozdělili mezi všechny, což vycházelo zhruba na samotný trek, ne však ale na všechny ostatní dny počítané na přesuny a podobně. Takže nějaký proviant jsme prostě museli dokupovat na místě. Třeba rodinná balení párků, müsli a jogurtu. Zajímavostí bylo, že nám v saních nic nezmrzlo. Na jejich tmavý povrch celý den svítilo slunce, a tak jsme vlastně měli, paradoxně, takovou přírodní invertní ledničku. 

Zbytek ztracených potravin nám pomohl doplnit asi jediný český lovec v Grónsku Martin. Ten se náhodou zjevil hned v Kangerlussuaqu, když jsme česky nadávali na polskou poštu. Nakonec jsme s ním vyměnili tříkilovou čerstvou flákotu z pižmoně za deset piv. Takže jsme ve finále měli autentický neuvěřitelný pižmoní guláš. 

Vařič, základ polárníkova života

Každodenní rituál byl náročný, ale nutný pro přežití. Každé ráno dostatečně brzo vstát, aby člověk ze sněhu roztopil dostatek vody na celý den. Jedna z věcí, kterým polárník vlastně svěřuje svůj bídný život, je tak určitě vařič. Bez dobrého vařiče nastává velmi rychle velký problém. 

My jsme potřebu vařičů záměrně pokryli větším portfoliem. Ke slovu se tak právem dostal Jetboil napájený čtyřsezónními kartušemi a další plynové vařiče. V pěti lidech jsme měli čtyři plyňáky a jeden benzinový Primus. Ten byl v největší permanenci, a to hlavně na roztápění sněhu a ledu na vodu. V loveckých chatách jsou kamna na tekutá paliva, která spálí kdeco. Chat jsme měli po cestě celkem sedm a s sebou jsme táhli 25litrový kanistr paliva. Je určitě výhodné, když palivo do kamen dokáže efektivně spalovat i váš vařič. 

Adventure Menu kompletně pokrylo veškeré potřebné sušené jídlo. My jsme volili samozřejmě ty nejchutnější a zároveň nejvíce energicky hodnotné kousky. V tom nám taky hodně pomohl hmyz, konkrétně sušení cvrčci. V koprodukci se Sens připravuje Adventure Menu například Kuře po kreolsku, které ve váze připraveného jídla 400 g obsahuje neskutečné množství energie (3456 kJ). To jsme ještě doplňovali standardní nabídkou ve 400g nebo 600g baleních jako Čočkový dahl, Snídaňové kaše přes Tikka Masalu, kterou jsme milovali, protože krásně zahřeje (dvě papričky ze tří), nebo Špagety po boloňsku, Míchaná vajíčka, Jerky, Trail Mix (sušené maso s oříšky a rozinkami). Takže výběr byl opravdu více než dostatečný. U nejkrásnější chaty na trase na břehu překrásného jezera jsme si dali i Svatomartinskou husu se zelím. 

Zkušení polárníci nám radili, abychom vždy 50 minut šli a 10 minut odpočívali a doplňovali tekutiny, což se nám taky velmi osvědčilo a všem přešlo do krve. Obrazně i doslova. V takových podmínkách člověk sám od sebe moc nepije, což je samozřejmě chyba a je potřeba si to velmi hlídat. 

Překvapivě nám ve skupině fungovala čistá demokracie. Neměli jsme žádného vůdce, velícího důstojníka nebo guida, který by nám říkal, kdy se zastavíme, kdy budeme jíst, kdy stavět stany... Všechno nám fungovalo na principu celospolečenského konsensu, což je jinak dost nevídané. 

Co si přivézt z Grónska? 

Největší devizou jsou, kromě magnetků na lednici, určitě zážitky. Nejkrásnější zážitek jsme si odvezli z poslední noci na treku, kdy nás noční nebe odměnilo neskutečně dlouhou, úžasnou a fantastickou polární září procházející snad všemi odstíny zelené a fialové. Záři jsme na treku už dvakrát viděli, ale žádná z nich nebyla tak krásně prozářená, probarvená a dlouhá, jak byla ten poslední den. Tři hodiny jsme stáli venku a neustále nám přecházel zrak.