Emerich Rath, outdoorový vizionář

O Emerichovi Rathovi, v mnoha ohledech jedinečné až neuvěřitelné, a tudíž obdivuhodné postavě, toho bylo zejména v uplynulé dekádě napsáno poměrně mnoho. To je jednoznačně pozitivní, protože tento chlapík, oplývající od mládí výjimečným sportovním a intelektuálním nadáním, ale především nezměrným potenciálem nadšení a lidskosti, byl po válce z českých, potažmo evropských dějin vesměs vytěsněn. Důvod? V různých dějinně politických etapách 20. století zkrátka nezapadal do struktury příběhů, které většinou vyrůstaly z národního a politického podhoubí. Rehabilitace se dočkal až relativně nedávno, o to četněji jeho košaté životní zkušenosti, a nejen sportovní majstrštyky reflektovala média všeho druhu. V následujícím textu se tedy zaměřím zejména na jeho vztah ke sportu, přírodě, trampingu, tedy obecně řečeno outdooru.  

Úvodem nelze opomenout datum 24. 3. 1913. Před 110 lety se na hřebenech Krkonoš odehrál legendární závod na 50 kilometrů, kde zahynul tehdy nejlepší český lyžař Bohumil Hanč a jeho obdivovatel a krajan Václav Vrbata. Dnes již víme, že třetí klíčovou osobou v současnosti již takřka mýtické události je právě tehdy devětadvacetiletý Rath, který se (na rozdíl od Vrbaty) závodu aktivně účastnil. Ten polomrtvého Hanče po předčasném ukončení závodu našel, nesl zhruba 500 metrů na zádech a poté přivolal pomoc, tvořenou dalšími již odpočinutými spoluzávodníky a organizátory. 

Příliš pozdě pro Hanče i Vrbatu

Bohužel již bylo pozdě, Hanč byl po donesení na Labskou boudu polapen pomyslným světlem na konci tunelu. Tak se pro zbylých několik generací stal hrdinou vedle Hanče zcela oprávněně Václav Vrbata, který mu krátce před jeho kolapsem poskytl svůj kabát. Záhy se mu též pod náporem větru a mrznoucího sněhodeště podlomila kolena, a zatímco si zubatá brousila kosu, skácel se naposledy do závěje… Doporučuji shlédnout aktuální tematický film Poslední závod . Přeživší Emerich, generační souputník a osobní přítel Bohumila byl „papírově“ pražský Němec, tak se na sklonku Rakousko-Uherska a v mladé ČSR do hrdinského příběhu jaksi nehodil…

Svalovec, vegetarián, multisportovec, Evropan

Co se týče sportovních aktivit Emericha Ratha, tak by bylo možná jednodušší vyjmenovat sportovní odvětví a sporty, kterým se nevěnoval a ve kterých nevynikal. To platí jak pro sporty zimní, tak letní, individuální i kolektivní, indoorové i outdoorové. Jisté je, že ty outdoorové převažovaly. 

Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že se někdo na vrcholové úrovni věnoval paralelně kanoistice, boxu, plavání, lehké i těžké atletice, rychlochůzi, maratonu, bruslení, lyžování, hokeji, fotbalu, ragby…  Také od šestnácti let nejedl maso (říkal, že ho beztak měli jen v neděli a stejně mu nechutnalo) a v nejlepší fazóně měl muskulaturu jako solidní kulturista. Navíc v řadě případů byl průkopníkem sportovních disciplín, např. lyžování, hrál fotbal za nejstarší český, respektive německý klub DFC Prag atd. Samozřejmě, doba byla jiná, v dřevních začátcích to bylo více o nadšení, tréninky byly vesměs neprofesionální, požadavky na sportovce a výkony oproti dnešku nižší atd. 

Nicméně ve zkratce mluví za své úzký výběr těchto konkrétních výsledků, které vypovídají i o jeho kosmopolitním přístupu ke sportu-životu: Od r. 1905 zvítězil v deseti závodech s vojenskou výstrojí (26 kg) na 30 a 50 km; 1908 a 1912 běží za Rakousko na Olympijských hrách maraton; 1912 se stává mistrem Německa v boxu v těžké váze; v r. 1924 jel na kajaku po Seině do Paříže na olympijské hry a stal se československým kajakovým šampionem atd. Nejsem oblíbencem laciné paralely skutečných lidí s fiktivním Járou Cimrmanem, ale v případě Emericha Ratha je v rámci nadsázky po čertech na místě. 

Český Němec, německý Čech

Jako rodák z pražské německé rodiny od dětství, které trávil v Broumově, slyšel a používal němčinu i češtinu a jako vnímavý chlapec záhy pochopil, že vymezování se na základě jazyka a národní či kulturní identity nemá valného smyslu. Tento přístup demonstroval nejen přístupem ke sportu, ale obecně. 

V dospělosti ovládal krom rodné češtiny a němčiny několik dalších světových jazyků, což využil během své sportovní kariéry, během níž vedl korespondenci s řadou světových sportovců a funkcionářů. Takhle bychom mohli pokračovat ještě dlouho… Abych tu nepapouškoval známá fakta, případně mrkněte na tohle video, kde se dozvíte další informace a souvislosti týkající se Rathových sportovních aktivit a úspěchů i jeho osobního života a vnímání vlastní identity.  

Šedý Vlk

Nejpozději počátkem 30. let se Emerich Rath začal aktivně věnovat trampingu a v Lukách pod Medníkem vybudoval ranč s velkým sportovištěm. Pobyt v přírodě ho pochopitelně naplňoval a zřejmě i kompenzoval s věkem ustupující sportovní výkonnost, ačkoliv Rath se všemožných soutěží a klání účastnil i v pokročilém věku. Nicméně u tehdy první generace českých a německých trempů našel útočiště i Rath alias Šedý Vlk. 

Jeden zápis ze staré trampské kroniky vypovídá o mnohém: "Roku 1935 starý sportovec Emerich Rath vskutku originálním způsobem přivezl do osady chatu, zhotovenou z prken a pobitou krajinami. Nechal ji připevnit na automobilové chasis a tak nastoupil cestu do Delaware. Denní tisk i zvláštní plakáty oznamovaly, že do trampské osady přijede pravý americký bar. K této podívané se slezlo přes 150 trampů a v několika málo minutách celý bar byl vyprodán. Prodával se čaj, mléko, káva, salám, chleba, cigarety atd. Výtěžek byl věnován chudým…"

Předávat své zkušenosti dál i v rámci podnikání

Emerich Rath působil už za 1. světové války jako instruktor lyžování v Alpách (kde se mj. věnoval horolezení a jízdě na bobech). Už předtím se učil v pražském železářství U Rotta, tudíž měl nepochybně smysl pro technické záležitosti a drobnou pečlivou manuální práci. Jako zkušený sportovec svůj dar umění sdělit a vysvětlit s vesměs technickou znalostí hardwaru snoubil s podnikáním. Po válce, v roce 1923 v rámci pověstného pražského Rottova železářství založil sekci sportovních potřeb a o šest let později vlastní společnost Emerich Rath a spol., která sídlila ve Veletržním paláci a v dílnách i některé sportovní potřeby vyráběla. 

Jelikož praktikoval takřka veškeré sporty, rozuměl jejich výzbroji a výstroji, funkci, výrobě atd., vše byl schopný opravit a servisovat, vysvětlit zákazníkům to, či ono teoreticky i prakticky, de facto se stal zakladatelem moderního přístupu k outdooru v ČSR. Spolu s tím nepochybně zákazníkům předával i jím uznávaný étos stojící na principech fair play a vzájemném respektu. V té době už v Praze a větších městech byly specializované obchody sportovních potřeb, ale žádný z prodejců rozhodně nedosahoval Rathova rozhledu, což je ruku v ruce spjaté s nabízeným sortimentem, který prostřednictvím kolegů a přátel Rath dostával do ČSR. Paralelně s tímto prodával sortiment pro trempy. Za protektorátu se nepřihlásil k říšskému občanství a deklaroval svoji českou identitu. Směle se domnívám, že tak učinil nikoliv z nacionálních důvodů (češství i němectví přijímal vždy současně), ale především z odporu vůči Hitlerovu režimu.

Svůj obchod provozoval i po válce. Z dobových fotografií a letáků víme, že základna fungovala v ulici Na Příkopech 23, konkrétně v průchodu z Příkopu na Ovocný trh, kde byl obchod už před válkou. Výlohu podniku SPORT RATH, naplněnou rozličným outdoorovým zbožím, zdobily nápisy Odborný závod pro každý sport, též Služba sportu a junáku. Se snímky z interiéru jsem se bohužel nikdy nesetkal, ale nepochybně se ve své době jednalo opět o nadstandardně zásobený obchod s převážně zahraničním zbožím, poněvadž jeho majitel a provozovatel měl stále jako bývalý muž všech sportů rozsáhlou síť přátel po celé Evropě. 

Dlužno podotknout, že ještě v roce 1946 podstatnou část sortimentu tvořila výstroj po wehrmachtu, který tu po válce zbyl. Na rubu propagační pohlednice z roku 1947 se dočteme: Sportovní potřeby od starého odborníka, který Vám rád poradí. Sportovci – junáci – trampové, Váš dodavatel… Sledujte výklady: vždy něco nového. Vím, co mládež potřebuje, starám se o dovoz hodnotného zboží. 

Neveselý podzim života

Bohužel existence jeho rozvíjejícího se podniku, do něhož se zákazníci rádi vraceli, neměla dlouhého trvání. V horní části průchodu, nad výlohou Rathovi živnosti, visela cedule s šipkou směřující ke vchodu, hlásající VPRAVO HLEĎ! Ačkoliv cedule neměla pravděpodobně žádný politický podtext, toto heslo zajisté alespoň symbolicky dráždilo establishment, který se chopil moci v únoru 1948. 

Nešlo však o heslo. Netrvalo dlouho a Rathovi byla živnost, stejně jako všem dalším, znárodněna. V té době byli také zakázáni skauti a junáci a na trempíky se pohlíželo coby na prozápadní asociální živly atd. Jako „bonus“ vyfasoval bezmála sedmdesátiletý chlapík roční pobyt ve státním nápravném zařízení. Natvrdo. Za propagaci západního stylu života a amerikanismus. No comment.

Ani rok kriminálu a smrt manželky Františky (se kterou se bral r. 1912) však houževnatého vegetariána nezlomila a padesátými lety se protloukal, jak se dalo. Penzi měl nulovou, režim ho za hranice nepustil, tak nejprve žil z peněz rozprodaného majetku zrušeného obchodu. Koncem 50. let si přivydělával různými nekvalifikovanými pracemi, mj. jako metař nebo pomocná síla na Luční boudě. 

Na čas bezdomovcem

Když už se na počátku 60. let ozývaly neduhy stáří, odebral se bydlet k bratranci do Broumova, se kterým se však brzy nepohodl. Tak po dobu tří nebo čtyř měsíců praktikoval bezdomovecký styl života v broumovském parčíku, zahrnující např. i koupání se v tamní kašně. To se zřejmě příliš nezamlouvalo úřadům, proto byl umístěn do domova důchodců ve Stárkově. V přijímacím protokolu stojí: Hotovost: žádná; Závěť: nic nemá, odpadá; Osobní záliby: chce sportovat a pracovat. Víceméně zapomenutý o čtyři měsíce později zemřel na infarkt v nemocnici v Broumově 21. 12. 1962. V roce 2004 dostal od olympijského Klubu Fair Play zvláštní cenu in memoriam.

Každopádně Emerich Rath budoucím generacím zanechal důležitý mnohovrstevnatý odkaz spočívající v respektu k soupeři, vzájemné solidaritě a fair play, a to nejen ve sportu, ale i k přírodě a lidem. 

Díky, Šedý Vlku!