Haute Route – nejslavnější skialpový přechod světa

Kdo by neznal Haute Route?! Tento skialpový přechod, spojující dvě nejproslulejší alpská centra, tedy Chamonix a Zermatt, nebo také dva symboly Alp, tedy Mont Blanc a Matterhorn, je zásadním počinem v životě mnohých skialpinistů. Je opředen mýty a legendami, někdy třeba i nadsazenými, ale to, že jde o velmi komplexní přechod obsahující snad všechny druhy překážek, je pravda.

Co přesně znamená Haute Route?

Tato trasa byla poprvé prostoupena na lyžích v roce 1911 a dostala název Haute Route, tedy něco jako „Vysoko položená cesta“. V té době a s tehdejším vybavením se jednalo o neuvěřitelný počin. V průběhu let se pro skialpinisty kvůli své absolutně logické linii a pointě, kterou je propojení Chamonix a Zermattu, stala obrovskou klasikou a dnes částečně až masovou záležitostí. Na trase vyrostly další chaty, dnes už lze pro usnadnění použít i několik lanovek po cestě a z termínu Haute Route se stal dobře známý obecný pojem, který se dnes používá i u jiných vícedenních skialpových přechodů (Graubünden Haute Route, Jotunheimen Haute Route nebo třeba Tatranská Haute Route).

Co mě na Haute Route čeká?

Haute Route Chamonix – Zermatt se většinou chodí 6 dní, ačkoliv se dá samozřejmě stihnout i rychleji. Normální smrtelník jde pohodovým tempem, jde z jedné horské chaty na druhou a s sebou si nese relativně těžký batoh s vybavením na oněch zhruba šest dní a taktéž vybavení nouzové, zvyšující jeho bezpečnost. Nenese pouze jídlo, protože na chatách ho čeká poměrně bohatá polopenze. Na stranu druhou, absolutní rychlostní rekord na této trase je pouhých 18 h 50 min. Ten je udělán ve zcela odlišném stylu, tedy velmi nalehko, s důkladnou předcházející přípravou trasy a se závodním vybavením. I přes to všechno je to však výkon jen těžko uvěřitelný a doceníte ho především v okamžiku, kdy se sami budete po trase Haute Route již několikátý den potácet.

Během oněch šesti dní nás toho na trase čeká opravdu hodně. Tak třeba nekonečně dlouhá stoupání, jako je to na Cabane Valsorey, kdy jdete celý den, celých 1500 výškových metrů, jen a jen do kopce. Ale zrovna tak nekonečně dlouhé sjezdy, jako je třeba ten úplně poslední, z Col de Valpelline dolů do Zermattu, kdy lyžujete v kuse celých 1900 metrů převýšení. Takový sjezd vás během dvou hodin přenese z končící zimy na sedle až do začínajícího léta na zermattském náměstí…

Stejně tak nás čekají strmé technické pasáže, na kterých se využije i horolezecké vybavení. Na sedlech Col du Tour či Col de Ecandies je mnohdy potřeba překonat čistě skalní úseky se zajištěním na laně, zatímco na Col du Chardonnet je většinou potřeba použít lano na slanění horní, strmé pasáže a pak teprve začít lyžovat. Sedel, do kterých se leze s mačkami na nohou a cepínem v ruce, je na trase nepočítaně, ale zdaleka největší, nejexponovanější a hlavně nejobávanější svah čeká nad Cabane Valsorey a dovede nás na Plateau du Couloir pod slavnou čtyřtisícovkou Grand Combin.

Na trase nás čekají mimo tyhle nesnáze také dechberoucí výhledy. Hned první den se lyžuje okolo známé čtyřtisícovky Aiguille Verte a hrozivé severní stěny Les Droites. Třetí den nás zavede pod již zmiňovaný Grand Combin a nabídne nám pohledy na protější masiv Mont Blancu a Grandes Jorasses. Ale nic se nevyrovná okamžiku, který přichází poslední den: po dobrých šesti hodinách pochodu se ocitnete na posledním sedle a přímo před vámi se najednou tyčí sám pyšný Matterhorn v celé své majestátní kráse a dva kilometry pod vámi vidíte zelenými loukami ověnčený kotel Zermattu.

V čem tkví obtíže Haute Route?

Nedílnou součástí Haute Route je brzké vstávání, kdy se na túru vyráží brzy, často prakticky s rozedněním, aby se předešlo všem různým potížím, které mohou v horách nastat. Prostě prevence nade vše, to tady platí dvojnásob, a proto je třeba nebýt líný si trochu přivstat, protože hory jsou dopoledne všeobecně mnohem bezpečnější. Dopoledne nepadají jarní laviny mokrého sněhu (tedy většinou), sníh je zmrzlý, takže dokážeme být na lyžích rychlejší. Díky nižším teplotám jsou sněhové mosty přes ledovcové trhliny mnohem pevnější, tolik nehrozí pád kamenů, no a tak bych mohl pokračovat dál. Potřebujete více důvodů, proč na túru vyrážet včas? Tak třeba když už se přece jenom něco stane, je spousta času to nějak vyřešit! Ona i ta horská služba potřebuje čas a vrtulník za tmy nelétá… V tom všem ale tkví i první obtíž celého podniku: vším tím vstáváním se postupně načítá únava.

Další obtíží je velká nadmořská výška. Přestože některé etapy ani nejsou nikterak dlouhé, je třeba pamatovat na fakt, že se pohybujete stále ve výšce 2400 – 3500 metrů, a to je prostě znát. A to jak na nižší rychlosti, tak opět na načítající se únavě, kdy ani v noci tělo příliš nezregeneruje, když spíte ve výšce, která je pro váš organismus nezvyklá.

No a pak už jsou na řadě klasická objektivní rizika hor: Na trase hrozí laviny, protože mnohá sedla jsou strmá. Na některých místech je hodně ledovcových trhlin a je potřeba být tam včas, jít správnou stopou a umět ledovcovou metodiku. A v neposlední řadě je tu počasí – tím, že přechod trvá mnoho dní, je vysoce pravděpodobné, že některé dny bude třeba jít i za horšího počasí nebo v mlze. A v případě úplného pokažení počasí je potřeba znát únikové varianty z trasy, které sice existují, ale nemusí být úplně bezproblémové.

A mimo to všechno samozřejmě musíte mít fyzičku, abyste to ušli; odvahu, abyste to přelezli; a lyžařskou techniku, abyste to sjeli.

Klasika přes Valsorey nebo moderna přes Verbier?

Protože je Haute Route poměrně dlouhá, existuje na ní mnoho variant. A základní varianty jsou tři: Za prvé cesta objevitelů přes La Fouly a Passo San Bernardo, která vede stále horami, je nejdelší a nikde na ní nepoužijete taxík. Její nevýhodou je, že na dlouhém úseku vede v relativně malé nadmořské výšce a je problém skloubit podmínky tak, aby ve vysokých polohách vaší trasy byly podmínky dobré, a zároveň v těch nižších polohách ještě vůbec byl nějaký sníh.

Druhá varianta je potom nejklasičtější a v posledních třiceti letech se chodila rozhodně nejčastěji. Ta vede přes Champex a Bourg St. Pierre a je na ní potřeba použít taxík. Její nevýhodou je nekonečné stoupání na Cabane Valsorey, které zabere celou jednu denní etapu, a klíčová pasáž nad ní, kde nás čeká nejchoulostivější místo celé Haute Route, hodně strmý a exponovaný ledový svah, kde je jakákoliv chyba vyloučena. Tato varianta je dobrým kompromisem mezi absolutně puritánskou cestou objevitelů a méně logickou a méně poctivou variantou přes Verbier.

Třetí varianta vede přes Verbier, taky je s taxíkem, a tuhle verzi lze považovat za moderní. Výhodou je, že celé velké stoupání do vysokých poloh západního Wallisu se udělá lanovkou, namísto celodenní stoupací etapy, kterou obsahuje verze předešlá. Ale její zásadní nevýhodou, vedle určité nelogičnosti trasy, je především její přeplněnost lidmi v posledních letech. Díky vyšší kapacitě chat a absenci velkého, strmého svahu se tato varianta stala nejpoužívanější a chodí přes ni velké guidovské agentury s anonymními klienty, u kterých guide nemá předem ověřenou žádnou výkonnost a zkušenost.

Kdy vyrazit na Haute Route?

Pokud chcete jít poctivě bez taxíku, je potřeba vyrazit spíše na začátku sezóny. Ale zase tak, aby už byly otevřené chaty, na kterých chcete nocovat. To znamená řekněme druhá polovina března. Komu nevadí krátké použití taxíku, zvolí zřejmě některý z dubnových týdnů. Obecné pravidlo je, že čím více zkraje sezóny jdete, tím máte větší šanci lyžovat po cestě i pěkný prašan. Na stranu druhou, čím vyrazíte později, tím vyšší šanci máte, že přechod doopravdy dokončíte, protože podmínky vrcholného jara a s tím spojený firnový sníh umožňují nejrychlejší a nejbezpečnější postup, přestože na několika místech po cestě se může stát, že lyže budou muset jít na záda a půjde se kousek po suchu. Ať tak či tak, je potřeba to stihnout zhruba do konce dubna a určitě ne později, kdy sníh ztrácí svoji kvalitu už v dopoledních hodinách.

Jak se na Haute Route vybavit?

Na Haute Route je potřeba celkem široká paleta vybavení. Jde o skialp, takže se samozřejmě neobejdete bez lavinové trojice pípák, lopata, sonda. Lavinový batoh je na přechodu tohoto typu méně častý, protože lavinové nebezpečí je na jaře už všeobecně nižší a jednotlivé vrstvy sněhové pokrývky už jsou lépe spojeny. Více než lavinový batoh je potřeba dodržovat časový plán etap a být na chatě vždy včas, dříve než začnou hrozit odpolední laviny z mokrého sněhu.

Protože vede trasa často po ledovcích, je potřeba i materiál pro tento typ terénu. Tedy lehký úvazek a poloviční lano na navázání a základní věci pro záchranu z trhliny (šroub do ledu, tibloc či sada prusíků, Micro Traxion, několik šroubovacích karabin, 120 cm šitá smyčka). Na strmé úseky potom samozřejmě použijete mačky a cepín, i když tady stačí v obou případech pouze lehké skialpové modely.

Potom samozřejmě ještě klasické skialp vybavení jako pásy a k nim nezapomenout haršajzny, které jsou v jarním alpském terénu absolutní nutností. Na takto dlouhé trase je dobrý i vosk či impregnace na pásy. Nutností jsou kvalitní sluneční brýle a ochranný krém s vysokým UV faktorem. Dále se hodí helma, ať už kvůli strmým úsekům, kde nějaký ten kámen spadnout může, tak i kvůli velkým trhlinám na několika místech. A závěrem nezapomenout na nouzové vybavení jako lékárnička, lehký žďárák, čelovka, nůž, náhradní baterky a samozřejmě pomůcky pro navigaci při horší viditelnosti.

Jiří Švihálek, horský vůdce UIAGM