HUDY lidé – 4. díl: Inspirativní dobrodruh Ondřej Johanovský

21. 4. 2016

S HUDYsportem jsi spojen už dlouhá léta. Tvá původní profese je ale úplně jiná. Co tě do HUDY sportu přivedlo?

Ano, to máš pravdu, v podstatě už jsem takový inventář. Letos už to bude 17 let, co jsem oblékl dres HUDYsportu. Na začátku mě oslovil Hudy s nabídkou otevření obchodu v Teplicích, protože v té době jsem pracoval v Praze a Hudyho se mě zželelo, když viděl jak mě ten „velkoměstský chaos“ vysává a zmáhá. Takže jsem do světa HUDYsportu vstoupil jako spolumajitel obchodu v Teplicích. Posléze jsem začal působit v exportu pro značku Rock Empire (další srdcová záležitost). Po několika měsících jsem převzal celý export, potom celou výrobu, až nakonec v roce 2007 mě oslovili Hudy, Rosťa a Ríša, abych převzal kompletní velení HUDYsportu. To pro mě byla ohromná výzva, a ty v podstatě hledám celý život. Jinak moje původní profese a vzdělání je učitel, ale nikdy jsem se nevyhýbal žádné práci. Dělal jsem prodejce aut, šéfa servisu, produktového manažera, krizového manažera, chvíli výškové práce, také jsem u kamaráda prodával zdravou výživu :), kácel stromy atd. Jsem dobrodružné povahy a tak pro mě ze začátku práce byla zdrojem financí, které jsem potřeboval pro cestování a hlavně lezení. Později ale, dá se říct, se mi práce stala koníčkem..

Huďáci jsou „nasáklí“ outdoorem a jinak tomu není ani u tebe. Dlouho ses věnoval horolezectví a lezení po skalách. Jak na tu dobu vzpomínáš?

Příroda a hlavně hory jsou nejúžasnějším hřištěm pro všechny možné aktivity. Lezení a horolezectví pro mě bylo koníčkem číslo 1 po dlouhých 20 let. Můj táta a strýc patřili mezi pionýry pískovcového lezení hlavně na severu Čech – Labák, Tisá, Ostrov, kde udělali řadu prvovýstupů a kde působili. A díky tomu i já s bráchou jsme měli možnost strávit dětství na chalupě v Ostrově ve stínu pískovcových věží, cinkotu karabin, nezaměnitelnou vůní horolezeckých lan a smyček. Večer u zapáleného krbu jsme dychtivě naslouchali vyprávění hrdinských a dobrodružných historek Jardy Mlezáka a Ládi Slouky, kteří v pionýrské době patřili do naší horolezecké špičky. Zde v Ostrově jsem také dělal své první lezecké krůčky a tušil jsem, že příroda ve spojení s „chlapským“ sportem bude to pravé. No mamka si to nemyslela, takže jsem se k lezení naplno vrátil až ve svých 15 letech a kde jinde než v Ostrově. Hrozně rád na tu dobu vzpomínám, kdy jsme s bráchou a tátou (v té době už nelezl, ale chodil s námi a byl nápomocen radou a povzbuzením) objevovali věže a cesty a vůbec celý svět lezení – bivaky, ohně, spáry, kouty, ale i občas odřeniny, vymknuté kotníky. Bylo to dobrodružství v pravém slova smyslu. Ta doba v sobě měla něco magického, tajemného a jedinečného, co už nelze opakovat. Později, i když jsem se posouval dál a dál a objevoval nová místa, nové směry, už to bylo jiné a na začátky vždycky budu vzpomínat tak nějak jinak, nevím, nedokážu to popsat

Později jsi ale hodně jezdil do hor. Takže dobrodružství a ryzí horské lezení tě zajímalo víc než to skalní?

Součástí těchto vzpomínek jsou i všechny přečtené knihy z počátků velkých alpských stěn – Gaston Rebufat, Walter Bonatti, Ricardo Cassin, Comici, Hermann Buhl, Julius Kugy, Radan Kuchař, později Míra Šmíd, Messner, Diemberger, prostě všechno co v té době bylo, jsem hltal jedním dechem. Ale nejvíc se mi do snů zaryla doba prvního zdolávání severních stěn – primitivní vybavení, konopná lana, mačky bez předních hrotů, kované skoby, první ocelové karabiny, ale hlavně železná vůle a obrovské odhodlání chlapů té doby, mi ve spojení s drsnou horskou přírodou imponovalo tak, že jsem si předsevzal slavné severní stěny po cestách průkopníků zdolat… V knize „Od Alp po Himálaje“ Hermanna Buhl píše, jak se každé ráno myl ledovou vodou a tak i já od svých 16 let nevynechám žádné ráno, abych si neudělal kliky, lehsedy a nedal ledovou sprchu

Vylezl jsi hodnotné cesty na písku i v Alpách. Které se ti vryly hluboko do paměti?

Lezení se pro mě postupem doby stalo spíše filosofií, než sportem, ve kterém mělo ale zápolení se sebou samým, s překážkami, strachem a obavami, významnou roli. Přeci jen jsem „tělocvikář“ a sportovec a tudíž výkon a adrenalin u mě hrají velikou roli. Nikdy mě extra nebavilo jezdit na vápno, kde byl borhák za borhákem a kde šlo opravdu v uvozovkách „jen“ o to udržet malý chyt a dělat gymnastiku, čímž neříkám, že to není výkon a že jsem nejezdil do Arca, Jury apod., ale abych pravdu řekl, nevzpomenu si na tento typ cest. Určitě si ale rád vzpomínám na cesty typu „Lost Arrow“, „Růžová oblaka“, „Poslední relikvie“ v Labáku, na „Docela dost dobrý“ v Ostrově, „Škaldu“ v Tisé, na den, kdy jsme si s Jindrou Šajnerem řekli, že přelezeme všechny desítky v Tisé za jeden den, na prvovýstupy hlavně v Ostrově i na období studií, kdy jsme s partou z Liberce jezdili na Sušky, Panťák, Hrubici, Ádr, Teplice – je toho hodně, na co vzpomínat a nestačil by asi celý náš blog, kdybych měl vše popsat.

Ale vždy mi šlo o komplex činností, o komplex psychických a fyzických předpokladů, morálně volných vlastností, které v sobě člověk musí posbírat, aby danou cestu vylezl. A to v podstatě splňovaly výkony v horách – tam mě srdce táhlo. Ze začátku jsme s bráchou a bratříma Kropáčkovic vyráželi do oblastí jako je Wilder Kaiser, Wetterstein. I tato doba v sobě měla nepopsatelné kouzlo. Všude jsme jezdili stopem, neměli jsme dost peněz a žili jen z vloček, salámu a polívek, ale měli dost kuráže na to, abychom slézali vážné výstupy – Fleischbank, Predigstuhl, Vordere Karlspitze a další. No a chvíli na to už jsme stáli na stopu s Kájou Nováčkem a upalovali do mekky horolezectví - do Chamonix – Americká cesta na Dru. Další rok jsme zase s Kájou vyrazili na Tre Cime – Comici route, tam jsem se za pár týdnů objevil s Červajzem pro změnu na „Superdiretissimě“.

I do Chamonix jsem se pak několikrát vracel – Walker na Jorasses, Bonatti opět na Dru, ale jezdil jsem i do jiných oblastí – moc jsem si oblíbil Piz Badile, kde jsem samozřejmě nemohl vynechat Cassin route s Radkem Vopatem. Mám pořád rád zimu a lezení v ledu nebo skialpy nevynechám, a tak velkým zážitkem byl zimní průstup východní stěnou Watzmanu, „Salzburskou cestou“ společně s Jirkou Doubravou, pak sever Matterhornu, no a pak chyběl sever Eigeru – dva pokusy, ale chybí dodnes… a asi už bude chybět napořád

Máš ještě další nesplněné lezecké sny?

Mimo Eigeru Patagonie….to byl můj jeden z největších snů, ale nikdy jsem se tam ani nepodíval – třikrát jsem se chystal, ale vždycky se pak něco zvrtlo. Ale tam bych fakt ještě chtěl, a třeba i něco vylézt. Na Badile se taky ještě chci vrátit, ale na pohodu SV hranu, hlavně být v horách, cítit vůni hranice mezi končícím pásmem lesa a světem kamenů a ledu… Všimla sis Simčo, jak má každé pásmo a každé prostředí svou vůni? A učili jsme se, že vazba vzpomínek na vůni je nejsilnější… a funguje to Třeba písek, vápno voní jinak, žula má také své specifické aroma… no ale abych to s tou romantikou nepřehnal. No a pak se samozřejmě zase rád vydám do ledového království asi opět do Chamonix – Couloir Gabarou nebo něco podobného...

Když porovnáš vybavení z dob tvých začátků a nyní. Na jaké rád vzpomínáš, a které by sis do stěny určitě už nevzal?

Osobně rád vzpomínám na starý Waltrovky, které nepřekvapilo málem ani zábradlí, jak měli široký rozvor a staré dobré vlněné prádlo a ponožky po tátovi – prostě to, co je léty odzkoušené a fungující. Naopak stará neohebná lana už bych fakt nemusel, sice měla tu výhodu, že při troše šikovnosti s nimi šlo dosáhnout na první kruh, ale manipulace stála fakt za to… Víš Simčo, horolezeckej matroš, všechny ty lesklý a barevný cinkátka, cepíny, mačky, pípáky a další, mám hrozně rád, stejně jako mám rád vývoj a pokrok. Na druhou stranu si ale uvědomuji, s jakou výzbrojí a výstrojí se do stěn pouštěli Cassin, Rebufat, Buhl a další, klobouk dolů!

Pokaždé, když jsem stál ve stěně, tak jsem potichu vzdával hold všem hrdinům tehdejší doby. Ale ani my jsme na tom na začátku nebyli nejlépe – Wilder Kaiser, ale i Chamonix - Americkou cestu a další, jsme zvládli s jediným friendem a dvěma sadami vklíněnců, na sobě jsem měl vlněný svetr, větrovku od Techniasportu a doma ušitý spacák. Sedák, karabiny, smyčky, prostě všechno jsme si buď šili sami nebo horko těžko sháněli. Žďárák měl tu speciální vlastnost, že vodu dovnitř pustil a ven ne, no a když jste ho otočili naruby tak to bylo stejné – zase voda uvnitř. Co ale rozhodně vím je to, že o materiálu a výbavě, horolezectví rozhodně není. Odvahu friendem nenahradíš, odhodlání ti goretexová bunda taky nedá, ale je fakt, že řada činností je díky pokroku mnohem bezpečnější a to si myslím, je v pořádku.

Teď už se lezení věnuješ výjimečně. Tuším, že v lezení zvolnit mělo pádný zdravotní důvod…

Lezení mě baví pořád, chodíme teď hlavně se syny na stěnu a občas skočíme na skalky – Arco, Tisá, Ostrov, ale už výjimečně a opravdu nenáročně. Pořád se ale hýbu v ledech a horách, ale už samozřejmě také ne tak často a lehčí obtížnosti. Zvolnit jsem musel poté, co se nejprve prsty na rukou přestaly ohýbat (či narovnávat) a každé ráno jsem strávil s rukama v horké vodě a snažil se prsty narovnat – prostě léta špatného trénování, přetěžování v zimě a asi rodiče mě trochu odfákli a taky asi budu trochu změkčilej...

Po lezení u tebe přišly na řadu další adrenalinové sporty, jako je basejump, paragliding... Nesmrdělo to někdy už průšvihem?

Poté co mi lékaři sdělili, že buď lezení vynechám nebo ruce přestanou fungovat, tak jsem začal úporně přemýšlet nad tím, čím vyplním svůj život. Jak jsem říkal, mám rád komplexní činnosti ve spojení s dobrodružstvím. K létání jsem měl vždycky blízko a meteorologie je můj koníček. Zrovna v tuto dobu absolvoval kurz paraglidingu Rosťa Sedlický a tak slovo dalo slovo a za chvíli už jsem měl svůj první paraglide. Rád dělám věci naplno, a tak brzy přišly první přelety pak delší a delší, pak jsem začal soutěžit, létat na prototypu, objevoval jsem nové letové terény, organizoval skupinku stejných nadšenců a s Vencou Kuličem každou volnou chvíli trávili na startovačkách, ve vzduchu, na výletech. Permanentní hecování v hospodě, vyprávění, přehánění, kdo ustředil silnější stoupák, kdo skončil na jakém stromě. Létání na paraglidu má mnoho společného s lezením – trávíte čas s přáteli v přímém spojení s přírodou, většinou v horách, musíte věnovat čas přípravě, předpovědi počasí, soustředit se na výkon.

Při lezení a létání jsem zažíval speciální stav vědomí… jakoby vytržení z reality… Vždy před těžším výstupem jsem nemohl spát, hlavou běžely myšlenky, obavy, strach, mozek vymýšlel ty nejčernější scénáře a pak jsme vyrazili k nástupu, oblékli lezečky, sedák, a pak najednou jsem se dotkl skály, ucítil první chyty a stupy a najednou přišel moment, kdy všechny obavy zmizely, na tělo jakoby přestala působit zemská tíže, vše se koncentrovalo jen na výkon, ale zároveň to byl pocit naprostého souznění se skálou, s přírodou, jako bych byl přímou součástí …. Podobný stav „myšlenkové a tělesné beztíže“ se mi vracel při ustřeďování stoupáků jak na paraglidu, tak ve větroni, kdy jsem měl pocit, jako kdybych byl součástí letadla a křídla byla má. No a jak to tak bývá, tak jsem chtěl stále vše posouvat dál a dál a začínal získávát onen nebezpečný pocit nesmrtelnosti, když něco děláte dlouho a máte pocit, že vás nemůže nic překvapit…

Překvapilo... Turbulence, asymetrické zaklopení 2/3 křídla, závlek bez šance ucho padáku ze šňůr vymotat. To vše asi 7 m od 300 m vysoké stěny na Kanárských ostrovech, kde nebylo možné hodit záložku. Propadnutí o cca 100 m za neustálého přetahování se s paraglidem a gravitací. Přistál, či víceméně zřítil jsem se do sedýlka, kde se jako zázrakem objevil keř, který můj pád zbzdil… Řekl bych šance na přežití tak 50 na 50 a já měl jen odražené lokty, ramena a vykloubený prst. Pohoda, moje žena slyšela vše v přímém přenosu do vysílačky… Paraglide jsem složil, trojkovým terénem vylezl opět na startovačku a znovu odstartoval a odletěl na přistávačku… Pak už jsem křídlo nevybalil.

V životě se snažím naslouchat varování, a tak jsem se rozhodl, že dál už se posouvat v paraglidingu nebudu… Přišel na řadu větroň a samozřejmě také skákání z letadla. Ve spojení s Martinem Trdlou, s kterým jsme v HUDYsportu strávili 7 let, a který bezesporu patřil do špičky basejumpingu a proximity flying ve wingsuit, nebylo daleko k tomu, aby mé myšlenky zamířily k tomu vyzkoušet si basejump. Pod vedením Martina se mi to podařilo, ale věděl jsem, že tímto směrem se mé kroky ubírat nebudou. Naneštěstí Martin zahynul při jeho milované činnosti… čest jeho památce… Tvrdá realita, která připomíná, že smrt patří k životu a při takových sportech je každá chybička draze vykoupena .

Dokonce sis nedávno udělal pilotní průkaz na letadlo.... Takže ve vzduchu se cítíš jako doma?

Ano Simčo, v letadle, ať už větroni nebo v motorovém letadle dokážu relaxovat a pokaždé se dostávám do výše zmíněného stavu „Flow“, kde si užívám života plnými doušky. A je jedno, jestli letíme s klukama z práce na veletrh do Friedrichshafenu nebo dělám s letadlem kotrmelce. Létání mám moc rád.

Na paraglidu jsi nám už průšvih popsal, ale co v horách, na skálách... Zažil jsi situaci, která ti uštědřila životní lekci?

V horách i na paraglidu několikrát, s letadlem se klidně bez těchto zážitků obejdu. Jeden z těchto zážitků na mě ale zapůsobil a ovlivnil víc, než ostatní. A to, když spadl můj brácha na písku… Rána do hlavy, krev z nosu, krev z uší, bezvědomí… Slezly mi nehty na 6 prstech na nohou, když jsem si ani nesundal lezečky, abychom bráchu odnesli co nejrychleji k autu, konflikt se zdravotním personálem, který jsem držel za krk, když mi připadalo, že neragují dost rychle… A pak jsem to musel říct mamce a tátovi a to bylo nejhorší… Dodnes vidím strach a zděšení v jejich očích, stále cítím pocit viny, že jsem bráchu do cesty pustil na prvním. Vše dopadlo dobře, naštěstí, ale nemuselo a to mám stále na paměti a opravdu poslouchám zvednutý varovný prst… Život je dar a zároveň zodpovědnost. Ne vůči sobě, ale vůči těm, kteří vás mají rádi a bojí se o vás, za které jste zodpovědni... Děti, manželka, rodiče, přátelé, práce…

Co všechno ti výše zmíněné aktivity dávají? Dokážeš si představit trekovat poklidně po Krkonoších? Jak vůbec rád odpočíváš?

Všechny aktivity co dělám, mi dávají větší rozhled a umění se na život a životní situace podívat z jiného úhlu. Hrozně rád se učím, miluji objevovat nové a baví mě přicházet věcem na kloub a skládat celek z milionu drobných střípků. Adrenalin je důležitou součástí mého života, ale stejně tak si užívám života při procházkách s rodinou po horách, na skialpech, kole, bruslích nebo při práci na zahradě. V současnosti objevuji další elementy – pořídil jsem člun, jezdíme k moři, řádíme s mýma synama na wakeboardu a učím se kitesurfing, další činnost, kde musíte mít povědomí o meteorologii, aerodynamice, hydrodynamice a přitom můžete v klidu relaxovat při západu slunce u sklenky vína nebo kávy se svou ženou, dětmi, přáteli. No a pak střílení, to je taky fajn koníček, ale to je na jiné povídání.

Máš dva syny. Také někde pořád lítají po horách a ve vzduchu?

Kluky mám bezvadný, jsou činorodí, vnímaví, mají rádi sport, ale tak jinak, než jejich „fatejs“. Od malička je vedu hlavně ke všestrannosti, ale asi nejvíc se věnovali lyžování. To jim fakt jde, freeride je baví (i když se bojí lavin, kde se snažíme vzdělávat) starší k tomu přidá ve snowparku nějaká ta salta, backflipy, 360tky, občas se mnou oba vyrazí na skialpy (ale to musím fakt přemlouvat). Mladší je taky dobrej lyžař a je šikovnej na badminton, basket a střílení, na to má asi buňky a je hrozně přátelskej a hodnej, není konfliktní a není tvrdej (nebo natvrdlej??) jako fotr. A to je dobře, že mají svou cestu. (To jim ale moc neříkám a spíš je sekýruju :)) Jsou bezva a já netrvám na tom, že musí dělat to samé, co jejich otec, navíc když vím, z kolika průšvihů jsem vyklouzal fakt pouze náhodou…

Kdyby sis měl vybrat tři outdoorové produkty, bez kterých by ses v přírodě opravdu neobešel, které by to byly?

Byly by to dobré boty, dobrý nůž a něco na rozdělání ohně….no pak ještě dobré kalhoty, bunda, vlněné prádlo, spacák, stan, vařič, skialpy, lano... A to už asi budou tři ne?

Pro HUDY pracuješ dlouho a znáš firmu, jak „své boty“. Jak vnímáš ducha HUDYsportu a čím je pro tebe tato společnost výjimečná?

To je Simčo něco, co se hrozně špatně popisuje... Za HUDYsport dýchám a troufám si tvrdit, že bych za HUDY bojoval až do konce. Tím myslím nejen za organizaci, ale hlavně za lidi, přátele, kteří v HUDY pracují a kterých si velmi vážím. Je jasné, že hlavní osobností HUDYsportu je Jindra, člověk s neskutečným elánem, energií a dobrým srdcem, který dal HUDYsportu život. Já a my všichni se snažíme, abychom vedle práce, kterou se snažíme dělat poctivě, budovali a pěstovali silný morální kredit, jakýsi kodex „normálního“ člověka, který Hudy, Ríša, Pítrs, Pavouk a Rosťa na začátku položili jako základní kámen. A to se mi na HUDY hlavně líbí, jsme skupina nadšenců do outdooru, do hor, do skal, kteří vědí co znamená překonávat překážky, ale zároveň vědí, co znamená čest, upřímnost a drží se toho i v této dost turbulentní době. Fakt nemám rád lháře a falešné sobecké lidi – pro takové není v HUDY místo. Dá se říct, Simčo, že HUDYsport je moje druhá rodina a doufám, že to tak zůstane, protože HUDY je fakt unikátní nejen v České republice, ale troufám si říct, že minimálně v celé Evropě.

Díky za rozhovor!