HUDY víkend na sněžnicích – únor 2017
Pátek - 24. února
Počal tedy večerním výstupem z Kolene na boudu. Nebesa nás opět přivítala otevřenou náručí, ve které se třpytily hvězdy. Kdo zvedl hlavu, zřel opravdovou krásu. A kdo ne, zřel jí zanedlouho rovněž, v jídelně na Brádlerce, při servírování večeře, po které nastala první série přednášek následovaná přátelskou diskuzí nad jedním pětipivem. Kdo jde spát před půlnocí je padavka.
Sobota - 25. února
Program sobotního rána se tradičně věnoval vítání nového dne. Rozcvičení v zimním hávu se opět stalo lákadlem a účast na něm nabídlo netradiční rozměry „tělocvičny.“ Snídaně a špetka teorie k materiálovému vybavení pro pobyt v zimní přírodě.
Jaký typ sněžnic vybrat pro české hory? Které hole mi nejlépe poslouží na cestách? Než však vyrazíte, je třeba se obléknout. Je lepší merino vlna od Devold a Icebreaker? Nebo snad polyesterový Go Dry od Mammutu? Proč je skvělá kombinace směsí Polartec Power Wool od Mammutu? Otázky zodpovězeny a jde se ven.
Před obědem jsme se věnovali technice a bezpečnosti pohybu na sněžnicích. Kdopak na nich asi umí chodit pozpátku? Praktické a teoretické rady o pravidlech první pomoci se hodí na cesty každému, proto se jim rovněž věnovala pozornost. Tak či tak, pes Ben nám po celou dobu nácviku intenzivně naznačoval, že my, lidské bytosti, to máme na sněhu výrazně těžší.
Odpolední výlet za západem slunce, pohledem od Mužských kamenů, tentokráte nepřinesl pověstnou třešničku na dortu. Mraky si zahrály svůj nebeský rej a nám tak nezbylo, než si dezert schovat na příště. Inu, co už. Hory tu budou stále.
Nasazujeme čelovky a pod příkrovem nastávající noci se vracíme na boudu. Tváře všech měly velice brzy začít měnit své výrazy, nastával čas saunování. Na sto stupňů roztopená nahřívárna se pro ten čas stala místem tichého diskutování a balancování uplynulého dne, koryto s kusy ledu pak zdrojem naprosté katarze. Zabalit se do prostěradla a nachvíli se kochat pohledem na okolní scenérie, je jedinečné. Den zakončujeme sešlostí s cílem mírné hydratace a rozpravy.
Neděle - 26. února
Je ráno, čas k odpočinku. Nikoliv však pro hrstku chtivých, kteří překročili hranici lenosti a vyrazili na krátký výstup k nedalekému bojišti. Chystá se souboj ohnivých barev obzoru s vládnoucí tmou. Vítěz byl předem jasný, i tak si ale chcete na ochozech Ptačích kamenů vždy urvat ta nejlepší místa.
Návrat na Brádlerku a hurá ke stolu, švédskému stolu. Nasyceni a informováni o následujícím programu, schází se účastníci před boudou. Je zjevné, že nově načerpané znalosti jsou ihned prakticky aplikovány. Skupinka je spořeji oděna, přednáška o vrstvení oblečení tedy splnila svůj účel a zjevné jsou i přesnější pohyby při upínání sněžnic a nastavování teleskopických holí pro stoupání.
Na programu je výstup s pozitivním převýšením 390m a délkou 7,5 km, jehož nejvyšším bodem je mohylka ve výšce 1509m na Vysokém kole. Volíme cestu postupného stoupání, žádnou vertikálu, ať jsou všichni jako v bavlnce.
Po několika prvních sta metrech stojíme před Martinovou boudu, která zde nabízí skryt již přes tři století. Přilehlé ukazatele nás ještě navedou ke zmínce o značení turistických tras v Krkonoších a pokračujeme „po tyčích“ až na rozcestí nad Labskou boudu.
Celou tuto část cesty můžeme hledět na protilehlý hřeben tvořený Zlatým návrším a nad Labským dolem čnějícími skálami, které ve svých spárách daly vzniknout Hančovu a Pančavskému vodopádu, nyní zjevně ledopádům. Převěje sněhu zde tvoří impozantní útvary.
Plynulým výstupem po tyčovém značení dosahujeme Sněžných jam. Počasí „jak v psírně“, není důvod se příliš zdržovat. Snímat se tentokráte nebude, třeba příště. Kousek pochodu přes plató Vysokého kola a už jsme v závětří v sedle Pod Smělcem. Do boudy nedaleko, počínáme sestupovat směrem k ukončení jednoho zdařilého víkendu, který opětovně prokázal, že krása a zážitky jsou za dveřmi, stačí je otevřít a vstoupit.
Napsal a nafotil Ondřej Růžek