Ondrova hvězda

Pětadvacátého října začal výstup dosud neprostoupenou východní stěnou na diamant vévodící celému okolí – Langtang Lirung (7227 m). Do stěny jsme nastoupili dva. Ondra Húserka a já, Marek Holeček, řečený blázen. Pátý den kolem 11 hodiny dopoledne stojíme na vršku, kde podle oficiálních pramenů více než jednu desítku let nikdo před námi nebyl. Zmrzlé úsměvy do foťáku a rychle dolů. Celkově po osmi dnech tvrdé dřiny, těžkého lezení a sedmi bivacích se 1. listopadu vracím do prázdného base campu. Jsem sám. Za mnou je prolezená stěna, která odolávala nejedné výpravě i představě. K tomu sestup hrůzu nahánějícím ledovcem, kudy předtím lidská noha neprošla. A též tíživá bolest ze ztráty parťáka…

Začátek

Jsou chvíle zastavení, kdy jste doběhli závod, nahřejete se ve sprše, pak v županu zaplujete do křesla. Před vámi jsou okamžiky klidu. S nikým nemusíte mluvit, nohy máte na stolku a předchozí únava z myšlenek i únava těla se pomalu rozpouští. Emoce ztrácí své ostré hrany a jejich vlnění je rovno lehkému vánku na hladině rybníku. Je to moment i příležitost podívat se zpět na dlouhé dny, kdy jsem konal desetitisíce kroků a pohybů. Na krásu, vypětí a čas vzájemného přátelství spojeného lanem, bělostné štíty kolem, padající laviny, chlad, žízeň i vášeň v každém úderu srdce. Události těch dnů se mi vtiskly hluboko do vzpomínek. Patří k těm nejdivočejším, co jsem v horách kdy prožil. K nejkrásnějším i nejbolestivějším. 

Příběh začal 25. září dosednutím na runway v Káthmándú. Bylo to stvrzení naší předchozí dohody, kdy společným cílem a láskou nadcházejících dnů se stala kráska zvedající se z údolí a nesoucí hrdé jméno Langtang Lirung. Sranda je, že v tibetském jazyce je prý „lang“ označení pro jaka, neboli se vztahuje k chundelaté krávě. Přitom „tang“ znamená „následovat“. Podle pověsti objevil totiž skryté, malebné údolí láma, duchovní učitel buddhismu, když hledal zatoulaného jaka. Takže hurá za rohatou krávou, či rohatou běhnou!

Prvních pár dní jsme probendili po barech, jelikož Himálaj zasáhly silné deště a cesta k nim byla plná závalů. Však houževnatý národ pod horami dokázal během pár dní zase zpřístupnit cestu přes údolíčka a průsmyky, takže jsme naštěstí nezůstali přisátý „na špuntu“. Jinak bychom byli zralí na alkoholový detox. Naše parta byla seskládána ze čtyřech kusů. Lezci Ondra „Ou“ Húserka, Ondra „Ou“ Mrklovský. Též další kámoš do nepohody, který se mnou byl již na nejedné výpravě, emeritní bankéř, extraligová píšťalka, trekař i instantní lezec Pavel Hodek řečený „Hoďas“. Partu jsem doplňoval já, Maroušek blázen, a mojí ambicí bylo stíhat lezeckým mlaďochům neboli patřit ke skupině dvou „Ou“. 

Z klidného obrůstání mechem po hospodách v Káthmándú následoval přesun džípem do vesničky Dhunche. Od té chvíle začala aklimatizační tortura přes Gosainkundu a dál vzhůru údolím Langtangu, podél divoké řeky padající z horských ledovců. Tortura se uzavřela po čtrnácti dnech na vršíčku Naya Kanga ve výšce 5800 m. Takovém nádherném krtinci s výhledem na okolí, kterých je v Himálaji více, než kdo dokáže spočítat. Takže téměř tři týdny po příletu mohl nastat krok dvě, tedy mít nárok jít lézt s již dostatečnou zásobou červených krvinek.

Neboli přišel ten správný okamžik k přesunu do base campu pod magickým amfiteátrem. Ten tvořila mohutná hradba východní stěny Langtangu a okolních štítů. Zde jsme byli již odkázáni na přízeň Všehomíra, který měl přihrát dobré počasí, abychom mohli dát platný pokus o steč.

Výstup na Langtang Lirung 

Náš base camp přibližně ve čtyřech a půl tisících byl čistá romantika. Spočíval na výběžku morény porostlém travnatým kobercem, o jehož dokonalý sestřih se staraly zuby jačích tuláků. Drobné vodopádky a potůčky protínaly zeleň jako žíly na ruce starce. Stačilo si jen nabrat do dlaní a pít. Za tímto šťavnatým světem se jako mávnutím proutku rozprostírala krajina šutrů a ledu. Měla též svůj pohyb, tajemné praskání, rachot padajícího kamení a dunění dojezdů sněhových lavin, jako by vycházelo z pekla, kde prostoru pro život není. Nad tím vším se zvedala obrovská kulisa 2700 metrů vysoké východní stěny Langtangu. 

První pokus nastoupit do stěny jsme dali 20. října. Přičemž Hoďas dělal v BC hlídacího psa. Vše se zhatilo již v prvních ranních hodinách. Za rozbřesku jsme vylezli prvních dvě stě metrů nad sněhový kužel, kam doklouzávaly laviny. S ranními paprsky začal foukat teplý fén, který jsme tady do té doby neměli. Destrukční účinek změny teplot se začal okamžitě projevovat. Jako by někdo nahoře otevřel silo, začaly dolů létat kameny i led. Zvuk prolétajících „nazdárků“ zněl jak smečka divokých psů. Před desátou jsme se schovali pod drobným skalním převisem. Z údolí se plíživě začala tlačit mračna. Nikoliv z nebe, ale zespoda. 

Nedalo se již nic dělat. Dolů slaňovat v té kanonádě nešlo. S padající krupicí, kterou s sebou přinesla oblačnost, začaly létat i drobné sněhové pozdravy. Vlezli jsme rychle do stanu a vydrželi tak dalších 24 hodin. V noci přes naše hlavy proletěly čtyři gigantické vagony sněhu. Tlak nás ve stanu pokaždé přimáčkl. Naštěstí skalní převis nad námi nám dělal stříšku a ta mnohatunová nadílka nás vždy přeskočila jako skokan na lyžích. Byl to zajímavý pocit být pozorovatelem na té vnitřní straně laviny. Ráno nám pohled dolů nabídl podívanou na stovky metrů dlouhé lavinové splazy, které měly místy i několik metrů na výšku. Rychle slaňme, proběhlo každému z nás hlavou… Tak se i po poledni zadařilo, kdy ještě občas něco prolétlo kolem, a vyvázli jsme ze chřtánu rohaté krávy bez ztráty šátečku. Jen ten pocit výprasku si každý z nás odnášel s sebou do údolí.

Tento nechtěný zážitek měl za následek úbytek jednoho člena z našeho úderného týmu. Mladší z Ondrů za mnou přišel se slovy: „Máro, já už na druhý pokus nepůjdu.“  Ta slova byla pronesena s naprostým klidem a rozmyslem. Nemělo cenu ho přemlouvat. Jeden z Ondrů vycouval, přesto v mých očích stoupl na ceně. V daný moment se na výstup necítil a dokázal to bez zbytečných tanců okolo říct. Uvědomil jsem si, že je mu polovička let, co mně. Má tedy vše před sebou, nejspíš další desítky výprav. Respektive: naučit se říkat ve vypjatých okamžicích jasné ano, či ne, je vždy těžký, ale důležitý.
„No a co ty, Ondro?“  
„Ja idem ďalej,“ dostavila se usměvavá odpověď od druhého Ondry.

První den, 25. října (Advanced Base Camp 4700 m -
Bivi 5500 m)

Naše další několikadenní čekání na okno v počasí není zajímavé. Jednoduše až dvacátého pátého října vyrážíme za ranního chladu. Černou tmu rušilo jen světlo našich čelovek a skřípání maček o ledový pancíř. Cílem onoho dne bylo co nejrychleji prolézt místem, kde jsme minule dostali za vyučenou. Pak následovaly dva kolmé prahy, kde byl led sevřen v úzkém koutku. Celá tahle pasáž byla nebezpečný sifon, který sbíral vše z těch obrovských prostor nad našimi hlavami. Dalším krokem bylo rychle odtraverzovat do mixové skalní hrany. Tou pak pokračovat až na její vršek, kde snad najdeme místo pro dobrý první bivak. A hlavně vše stihnout dříve, než budeme mít slunce nad hlavou. 

Jeden míní a osud mění. Ukrajujeme metry s vědomím, že prodlení může být pro nás oba osudné. Přes veškerou snahu nás obtíže zbrzdily. Led, do kterého zasekáváme cepíny, připomíná spíš frappé. Je kolmý, s krátkými převislými prahy, kde cepíny při lezení mají tendenci při zatížení vyskočit z bílé hmoty. Přitom na zádech batoh těžký jak stádo slonů tahal do záklonu. Přesto byl Ondra skvělej a jel jak motorová myš. Jištění hrálo roli spíš pocitovou, než že by splnilo v případě pádu svou úlohu. Já jsem následně za ním sotva chroptěl. Přičemž jsem byl moc rád, že lano někde nade mnou mizí a nadlehčuje mě tahem vzhůru o pár kilo. Tak silně Ondrovy ruce dobíraly. Bylo jasné proč. Čím rychleji přelezeme ledový schod, tím rychleji se vzdálíme od kuloáru hrůzy. 

Však najednou to přišlo. Řev Ondry: „Lavinááá!“ Okamžitě mi prolétlo hlavou, že je to konec, přesto ruce okamžitě automaticky zasekly hroty cepínů co nejhlouběji do ledu. Téměř věčnost se zdálo, že se nic neděje, a najednou se ta bílá tma začala valit s touhou strhnout mě s sebou do hlubin. Nemohl jsem dýchat a tlak se zvyšoval. Brutální bušení do hlavy, ramenou a rukou. Věděl jsem, že déle se už neudržím. Vzápětí tlak pozvolna odcházel, ale pusu jsem stále nemohl otevřít. Už delší dobu jsem přidušoval dýchání jen přes nosní dírky a byl jako zmražená kostka. Dobrý, asi je to pryč. Nakonec na sebe voláme a zdá se, že vše je cajk. Tohle jsem ustál a Ondra na štandu udržel sebe i mě. Druhá šance nebude. 

Bez jakéhokoliv dalšího přešlapování musíme okamžitě zmizet do skalní hrany, která nabízí stín před dalším pozdravem shora. Oba bez dalšího jištění souběžně lezeme strmým ledem pryč z dosahu. Funíme jak sentinely a nohy i ruce kmitají rychlostí pohybů komiksových postaviček před pádem do propasti. Zbývá jen pár metrů a nestíhám s dechem. Už v mrákotách zaslechnu další „Bachááá!“ O chvilku později projede lavina těsně u mých nohou, na pravé straně kuloárku. Naštěstí jsem již v rozšíření, mimo hlavní dráhu padajícího bílého sajrajtu. Je čas na sčítání škod. Ondra dostal jednoho nazdárka do helmy i nad oko do obočí a já mám za sebou tvrdou thajskou masáž bez kokosového oleje. Vysypávám sníh, který mi proklouznul všude za bundu. Oba se smějeme. Máme to za sebou a sifon je vylezený. Neboli prd bída, můžeme dál. 

Druhý den, 26. října (Bivi 5500 m – Bivi 5800 m)

Náš bivak se nacházel na úplné špičce ostré skalní hrany. Umístění stanu připomínalo vlaštovčí hnízdo. Seděl na malé plošince, jednou stranou přilepen ke stěně. Zbylé tři stěny měly oporu jen ve vzduchu a za jejich hranou zela díra až k ledovci. Krásné, bezpečné místo, jen se kolem něj nedalo hrát na honěnou. 

Hned po ránu první lezecké pohyby z tohoto místa vedly po téměř hladké stěně. Nebylo to kdovíjak vysoké, ale lezecké kroky byly už na první pohled těžké. Obejít toto místo by znamenalo slanit do traverzu délku, přičemž bylo nejasné, jestli by výsledek byl lepší. Ale po několika heknutích při jednotlivých pohybech a následném lapáním po dechu, jsme se ocitli v ledovém járku, který byl propojítkem k dalšímu skalnímu prahu. Náš pohyb byl účelný, přesto výškové metry narůstaly jen pozvolna. K rychlému postupu nepřispíval ani mixový terén. Tvořila ho štípající se tenká vrstva ledu na rozbité skále, kterou překrýval sypký sníh. Kolem poledního bylo již jasné, že „nebeské lávky“, jak jsem si traverz sám pro sebe pojmenoval, dnes dolézt nestihneme. Bude třetí bivak a rozhodně nebude dobrý. Tak se i stalo.

Třetí den, 27. října (Bivi 5800 m – Bivi 6300 m)

Už jsem si v duchu přál, aby to bylo poslední těžké místo. Anebo minimálně poslední, kde skončí technické lezení po skále a před námi bude jen sněhové pole, kdy přejdeme na tupé mechanické kopání a zasekávání cepínu, ústící až k vrcholovému hřebenu. Prdlajs, nic takového se ten den nemělo konat. Samotný přelez z nebeských lávek byl zakončen čistou skálou. Při pohledu dál vykazoval každý možný směr známky zábavy, kterou si ani jeden z nás nepřál. Mrkneme s Ondrou na sebe, kdo se do toho pustí. Volba střižbou padla na mladšího. 

Potichu jsem polkl úlevou. O pár chvil již koukám, s jakou jistotou a vyrovnaností Ondra tancuje na hrotech maček a drobnými kroky se posouvá výš. Za dalších čtyřicet minut již slyším volání „Polééz… jistím!“ Další z rébusů stěny vyřešen. Až na jediné – kde s blížícím se večerem v těchto strmých stráních složíme hlavu. Nakonec padlo rozhodnutí slanit malý kousek na bouli, která vyrůstala mezi dvěma žlaby. Ondra měl obavu, že nás to smete. Sebejistě jsem odpověděl, že to bude dobý. Pocity jsem měl stejné jako Ondra, ale nic lepšího v okolí nebylo. Tím se stala vynucená volba naší jedinou možností.

Čtvrtý den, 28. října (Bivi 6300 m – Bivi 6800 m)

Obtíže nekončily a únava si začala vybírat svoji daň. Před námi byl sedmdesátimetrový schod s ledovou záclonou nadýchaného ledu, který již na pohled neměl dobrou soudržnost. Nabízelo se jít zprava, kde bylo vyšší riziko, že na nás něco spadne. Anebo z opačné, bezpečnější strany, kde ovšem měl led delší i strmější úsek. Tahle varianta ze dvou blbých nakonec zvítězila. Vypadalo to tak, že cepíny se vždy zasekly a při zatížení začaly projíždět s tendencí nečekaně vyletět ze zmrzlé hmoty. Nohy s mačkami připomínaly marné hrabání nohou známého Mickey Mouse, když se snažil rychlostí ušlapat vzduch. To samé hrozilo i nám. 

V té chvíli si ale někdo nahoře přál, abychom tím místem prolezli. Začalo pofukovat a slunce se schovalo za hřeben. Do příchodu tmy zbývala hodina a půl. Oba jsme se klepali zimou jak osika. Naše oči začaly svorně pročesávat okolí a hledat, kde bude další zpropadený bivak. Všude kolem jen strmý svah s hřebeny nafoukané šlehačky, co připomíná lokny princezny. No, tomu říkám průšvih. Sedět někde přikurtovaný šroubem do ledu celou noc, tak tomu říkám čistý masochizmus. Každý další metr nás stál mnoho sil a byli jsme pomalejší než šnek ve vycházkovém tempu. Ale vyplatilo se to.

Za jedním krucánkem, pod nafoukanou zmrzlinou se ukázala drobná výduť. Půl hodiny společného sekání vykřesalo z ničeho přece jen něco. Minimálně si sem sedneme a možná si i na střídačku trochu natáhneme nohy jeden přes druhého. Jeden z nás bude sice mít nožky trochu ve vzduchu, ale bude to lepší, než kdyby tam plandal i zadek, že?

Pátý den, 29. října (Bivi 6800 m –  Bivi 7100 m)

Poslední den před vrcholovým hřebenem byla jen nádeničina. Vypadalo to, že je to jen kousek. Ale i tento drobný dolez nám zabral celý den. Čtyři kroky v hlubokém sněhu a tři jsem se propadl zpět. Stále jsem měl pocit, že mě někdo drží za nohu.

Ondra již byl vláčný, takže jsem se celý den s vytrvalostí buldozeru hrabal na čelbě v cukrovém sněhu a rval se o každou píď. Vypnul jsem mozek a jen mechanicky počítal kroky, vždy jen do šesti. Pak se hned opřít helmou o svah a zhluboka dýchat. Vzápětí celý cyklus zopakovat. Teprve se zapadajícím sluncem jsme pod vrcholovou hlavou postavili stan. Byl to krásný rovný plac uválcovaný vichrem, přesně pro náš přístřešek i s předzahrádkou. Pod námi se kolem dokola usadila deka tvořící inverzi, ve které se až do posledního okamžiku v krvi koupalo zapadající slunce.

Šestý den, 30. října (Bivi 7100m – Summit 7227m – Bivi 6300 m)

Tentokrát spal i Ondra jako nemluvně. Aspoň mi ráno v úsměvu tuhle zprávu hlásil. Musím mu věřit, jelikož když spím, tak spím a o ničem nevím. Ranní paprsky olízly náš stan a hned začaly posílat pozdrav tepla. Slunce, jsi dokonalé! Pak teprve nastal čas začít vařit a zalévat vodou tolik vyprahlé a žadonící vnitřnosti. Byl krásný den, téměř bezvětří. Věděli jsme, že k vrcholu to je, co bys kamenem dohodil. Vyrážíme ze stanu, přičemž batohy necháváme na plácku. Lezeme souběžně, jen lano taháme mezi sebou, pro strýčka příhodu, kdyby bylo někde potřeba. Hřeben je ostrý a na obě strany z něj padají více než tři kilometry do údolí. K tomu fenomenální výhled, který díky své dominantnosti nabízí jen Langtang, „ta kráva rohatá“. 

Najednou dál již není kam. Jsme tu po šesti dnech lezení a útrap. Těžko se mi zadržují slzy. Je to možná dané věkem, že začínám být sentimentální. Obejmeme se a hrajeme hru na mačkanou, kdo víc… Každý něco mele tomu druhému za krk. Jsme dojatý, na chvilku jsme bezstarostní a šťastní.

Bělostné štíty jsou všude kolem nás, i v dálkách, kde se zvedá majestátní silueta Everestu a Lhotse. Za zády Annapurna včetně dalších veleobrů. Hluboko pod nohama se třpytí řeka Langtangu připomínající stříbrnou niť. Z druhé strany též čůrek, jen nevím, jak se tohle široké údolí padající k Tibetské náhorní plošině jmenuje. 

Každá sranda jednou končí. Ač jsme se dlouho rvali vzhůru, vychutnání těchto okamžiků se vešlo do deseti minut. Nyní je třeba nastartovat všechny senzory k opatrnosti a vyburcovat tělo, aby účelně vydalo poslední síly. Jdeme dolů, domů na pivo. Do prdele, jak já se těším! Začali jsme pozvolna slézat severovýchodním hřebenem, který byl fenomenálním zážitkem. Den byl zakončen zdárně někde kolem šesti tisíc na horní hraně kotle, pod kterým až k úpatí padá divoký ledovec. Seshora připomínal neučesané vlasy nějakého pobudy.

Sedmý den, 31. listopadu (Bivi 6300 m – Bivi 5500 m)

Oba se cítíme zdevastovaní. Únava i vyčerpání si vybírají svou daň. Vše, co musíme vykonat, připomíná zpomalený film. Jen ten otravný proces: navařit, obout boty, veškeré oblečení vzít na sebe, zabalit úplně mokrý spacák a zmrzlý stan dát do batohu. Na závěr mačky na boty. To nenávidím ze všeho nejvíce, jelikož musím sundat rukavice, přičemž mám už i z předchozích úkonů zcela prokřehlé prsty. Vyrážíme. Prošlapávám stopu příkrou strání dolů mezi séraky a blížím se horizontu, za kterým se láme pohled. Jako by někdo ukradl kus svahu a pokračoval až hluboko pod ním dál. 

Mezitím ve stopách dojde k tichému lupnutí, které okamžitě sevře srdce. Celý prostor sypkého sněhu si sedl. Varovný signál mi projel celým tělem. Jenže co s tím? Příštím krokem bych mohl dát stovky tun do pohybu a strhnout s sebou s jistotou i Ondru. Pomóc!, ale nikdo nepomůže. Zkouším aspoň hluboké stopy, které za sebou zanechávám, nasměrovat jinam. Volám za sebe na Ondru, který je tak šedesát metrů daleko, ať dává bacha. „Napni mezi námi lana,“ volám za záda. Udělal by s tím kulové, ale jako placebo efekt to působí a pomáhá mi to ze strnulosti.  Dobrý, že se nic dál nepohnulo. Rychlý sestup s lavinou by nám sice ušetřil čas, ale bylo by nám to platné jak mrtvému zimník. 

Dolézám na hranu séraku, kde mě při pohledu dolů zamrazí. Cítím studené kapky potu stékat po zádech až do žlábku. Tohle je průser. Jestli se nám do téhle chvíle dařilo mezi riziky kličkovat, zde musíme rovnou nasednout do tobogánu šílenství. Znamená to minimálně čtyřikrát slanit, než se dostaneme na plato, kde budeme moct říct: „Dobrý, tuhle ruletu máme za sebou.“ Nemáme na výběr, takže jen volíme strategii. „Ondrášku, já budu dělat štandy. Jakmile jeden udělám, ty se do něj cvakneš spolu se mnou a hned budeš stahovat dvojičku sedmdesátimetrových lan a já ji budu hned protahovat slaněním. Jakmile budeme mít středový uzel u sebe, každý se zavěsíme na jeden konec lana a jedeme dolů… A tak dál a dál, než z toho budeme pryč.“ Jasné… 

Sereme na bezpečnost, ale tlačíme na účelnost s rychlostí, jinak nás něco seshora stejně zabije. „Á propos, při dojetí vůbec nepouštěj lano z ruky, i kdyby tě něco zasáhlo, jinak letíme oba do pekla.“ Jeden zásah z roje prolétajících kamenů a ledových hrudek našel svůj cíl. Přímo do Ondrovy helmy přistál vrčící šutr. Udělal mu tam kráter, ale čepice pod ní se nedotkl. Ondra si přitom trochu hryznul do rtů, ale ztráta pár kapek krve je uspokojivý výsledek. O třicet minut později jsme už byli na platu, kde jsme si z kalhot vyklepali nadílku bobků. Smějeme se a vzájemně se obejmeme. Tak jo, tohle nám prošlo.

Pád do trhliny

Den se pozvolna převalil k posledním dvěma hodinám světla. Před námi je další obcházení, mezi průrvami, kde přeskakujeme, přelézáme po mostech, které se pod naší tíží mohou nečekaně zhroutit. Tam, kde naše kroky zastaví větší odlom, musíme slanit na nižší patro a pak pokračujeme dál. Jedno z takových míst je opět před námi. Provrtávám tunýlek na Abalakovovy hodiny, kterými pak protahuji smyčku. Dělám na ní uzel, zacvaknu do ní karabinu  a lana. Nad ní ještě zavrtávám poslední volný šroub do ledu, který provazuji další smyčkou jako pojistku s hodinami. Tenhle šroub nám zbyl z původních osmi. Ostatní jsme již předtím někde zanechali. Pravda, ještě jeden se mi na sedáku v karabině klinká, ale ten slouží jen k vrtání hodin. 

Sedám do slanění a opatrně zatěžuji. Dobré, drží a za okamžik jsem o těch pár metrů níž. Pak pokračuji již jen pochodově přes úzkou trhlinu, kterou překračuji, přičemž za sebou tahám lana a povoluji si je v reverzu. Docházím až na hranu sněhového mostu a vidím, že bude následovat další slanění, tak dvacet metrů. Ksakru, proběhne mi hlavou. Vracím se zpět k překročené trhlině a vytahuji z ní zbylé konce lan, které tam zapadly. Volám ještě na Ondru, že může začít slaňovat. Nevnímám v tu chvíli, co za zády nahoře dělá. Není ani důvod, jelikož každý z nás má zažité úkony.

Najednou se ozve heknutí, tupý náraz, divné šustivé zvuky, další náraz a pak se rozhostí ticho. Hlava dobře ví, ale nechce chvilku přijmout fakt. Okamžitě se zvedám, přeskočím trhlinu a přiblížím se k místu, kde do úzké trhliny mizí druhé konce lan. Na mé volání chvíli nepřichází žádná odpověď. Pak se hrůza zhmotňuje. Cítím, jak mi po těle naskakuje husí kůže. 

Slanění přímo do samotného pekla

Během chvilky zavrtávám svůj jediný šroub, který u sebe mám, a slaňuji na něm někam dolů. Vydrrrrž Ondrooo, už jedu za tebou! Dojíždím na dno trhliny, ale to není zdaleka konec. Lana stále vedou níž do štěrbiny. Zalézám do ní a plazím se po břiše šikmo dolů úzkým tubusem. Začalo ubývat světla, až nastala tma. Jako první jsem nahmatal Ondrovu ruku. Netušil jsem, že je zaklíněn hlavou dolů. Vůbec jsem nedokázal určit, jak tam vlastně leží. Po delším ohmatávání v temnu a marných pokusech vytáhnout ho za ruku, jsem se rozhodl ho nejprve zbavit batohu na zádech. Tvořil totiž kompresi mezi ním a ledovou stěnou. 

Vyndal jsem nůž a začal do batohu řezat, aniž bych cokoliv viděl. Ondra mezitím pořád dokola opakoval, ať ho vytáhnu. Odpovídal jsem mu, že se snažím a dostanu ho odtamtud. Zároveň jsem stáčel hovor i jinam: „Jak se cítíš, bolí tě někde? Potřebuji to vědět. Můžeš mi nějak pomoct tím, že se pohneš?“ Jak jsem vyhazoval obsah batohu za sebe, vypadl na mě pytlík s něčím tvrdým. Mozek v té tmě přes dotek ruky rozpoznal čelovku. Nasadím si ji a rozsvěcím. Teprve teď jsem uviděl celou tu katastrofu, kterou přede mnou skrývala tma. 

Nevím, jak proletěl první část trhliny, ale do jícnu již sklouzl po hlavě, což konečně vidím. Zepředu se k němu kvůli zúžení nemohu dostat. Tahám tedy jeho nohy blíž k sobě, aby se jeho pánev uvolnila ze zaklínění. S velkým úsilím se mi konečně podařilo uvolnit Ondru ze sevření ledu. Následující úkon znamenal přetočit ho obličejem k sobě. I tohle se za velkého vypětí nakonec povedlo. Dýchali jsme oba dva, jako bychom běželi sto metrů na jeden nádech. Celé vyprošťování od mého slanění za ním mohlo trvat tak dvě hodiny. Neměl jsem žádné hodinky, ale nad průrvou už vystřídala slunce hvězdná obloha. Byla černočerná tma. 

Má další snaha směřovala přinutit Ondru k pohybu, abychom mohli vylézt aspoň do dna trhliny. Myslel jsem si původně, že je jen v šoku a pomlácený. Kromě odřeného obličeje neměl nikde žádné viditelné zranění, z něhož by krvácel. Žádné protesty při prohmatávání rukou ani nohou. „Ondro, bolí tě něco?“ Místo odpovědi stále opakoval: „Dostaň mě z té díry.“ Tomu jsem naprosto rozuměl a ta touha byla společná. Na chvilku mě opanovalo přesvědčení, že máme neuvěřitelnou kliku a vše dopadne dobře. „Tak lezeme Ondro, tady máš do rukou cepíny a suň se vzhůru.“ Jeho ruce vypadaly, jako by měl obrnu, ale měl jsem za to, že je má jen promrzlé, vždyť neměl dlouho nasazené rukavice. Nicméně cepíny nějak uchopil. Na noze mu chyběla jedna mačka, kterou spolkla temnota. 

Neee, to nemůže být pravda

„...tak zabééér a pojď,“ zvyšovat jsem hlas, abych hnal sebe i Ondráše do výkonu. Po chvilce přestávám stíhat s dechem, jak se snažím popostrčit tubusem Ondrův zadek. Mačky na nohou mi stále ustřelují, jak hledají marně oporu. Nebylo se čemu divit, prostor který nás obklopoval, připomínal tvrdé sklo. Ale o dobrý metr jsem ho posunul výš. Snažím se ho přidržet v téhle poloze. Mám ruce zaťaté a cítím, jak postupně slábnou. Hlavně ať neztratíme těžce vydobyté centimetry! Hluboce oddechuji a sbírám síly na další posun. Opět zařvu pro nás oba: Zabééér! Tentokrát jsme se neposunuli ani o píď. Na hraně zoufalství, kdy se neodvratně přibližoval moment, že mi sklouzne nazpět, ještě volám: „Makej, kurňa, bez tvé pomoci tě ven nedostanu!“ 

Nemohl spolupracovat, ale to jsem ještě nevěděl. Pořád jsem to přičítal tomu, že je promrzlý a ztuhlý z předchozích dvou hodin v ledovém vězení. Koneckonců já byl také. Jsem mírně pod ním a jednou rukou ho držím za sedák a druhou za kotník. Snažím se zakopnout za něj hroty na botě do nepoddajného ledu v naději, že se vzepře a udrží na místě. „Dělej a drž aspoň tu nohu na těch hrotech.“ Teprve v té chvíli mi to došlo. Projela mnou vlna zděšení. „Ondro, cítíš nohy…?“ Odpověď na dotaz nijaká, jen přišel stejný kolovrátek slov, že ho mám dostat z té šlamastiky.

Uvolňuji naprosto zdřevěnělé ruce. Ondra opět sklouzává ke mně. Najednou si všímám jeho nateklých horních víček. To přece… Mozek okamžitě nabízí z paměti obrazy, které jsem už dříve viděl. Má vnitřní poranění hlavy, jsem si najednou naprosto jistý a k tomu určitě ještě něco s páteří. Bože, nééé! V zápalu boje jsem to ignoroval, ale najednou se skládačka spojila v celek. Špatný pohyb i jeho napůl zcestné odpovědi. Projelo mnou bodnutí, podobající se zásahu elektrickým proudem. Je to v hajzlu. Jediné, co jsem schopen v té temné ledové rouře udělat, bylo čisté nic. 

Co dál…

Mozkové závity přeskočily na jinou kolej a okamžitě začaly kombinovat. Musím nějak Ondru zabezpečit na noc a pak zavolat záchranu. Do mého těla se zahryzl chlad a dostavil se třas z vyčerpání. Nebylo čemu se divit. Když jsem slaňoval dolů, bylo ještě slunce a všechny věci mám teď nahoře v batohu. Pro tuhle chvíli nemám žádné další řešení. Dobrá, sám sebe nahlas uklidňuji a přecházím v myšlenkách na další krok. Musím Ondru navléct do spacáku, obléct na něj všechno teplé oblečení z jeho rozházeného báglu. Najednou jsem přesně naprogramovaný stroj. 

Natáhl jsem přes něj spacák, kam až to šlo. Přesto jsem ho celého zabalit nedokázal. Na horní polovinu těla jsem mu dooblékl péřovou bundu. Byla navléknutá opačně, čehož jsem si ze začátku nevšiml, ale nechal jsem ji už tak být a zapnul ji. Byl jsem zabrán do pohybu a ani jsem si neuvědomil, že krom mého dechu, který mi hučel v uších, nic dalšího neslyším. Následně rozřezávám na tři kusy karimatku, abych ji v těsném prostoru pod něj mohl dostat. Přesto, než jsem vše dokončil, Ondra začal odcházet. Mluvil jsem na něj, třásl s ním, ale bylo ticho. Odešel v poklidu na druhou stranu bez jediného slova. V náručí, ve kterém jsem ho celou svou silou svíral.

Musím se dostat ven!

Nedokážu odhadnout dobu, kdy zoufalství nakonec vytěsnilo uvolnění se smířením. Možná to bylo jen pár vteřin, kdy si mé vědomí putovalo vesmírem a zmizela zemská tíže. Však mysl mě vrátila zpět a začala na plné obrátky pracovat. Teď si nemůžeš dovolit žal a utápět se sebelítostí. Bojuj a začni něco dělat! Byl to jasný povel pudu sebezáchovy. Uvolňuji spodní kusy lan, které jsem již předtím odcvaknul ze slaňovala na sedáku Ondry. Rozvazuji na nich uzel. Na koci visí jako memento smyčka s karabinou, kterou jsem dával předtím do slanění v Abalakovových hodinách. Zkoprnět hrůzou teď nesmíš. Stále dokola sebe nahlas peskuji: „Soustřeď se!“ Musím z té pekelné díry vylézt a basta. Lana táhnoucí se nad mojí hlavou se proměnila v ledové kabely. Voda, která odkapávala kvůli rozdílu teplot na povrchu a v útrobách ledovce vykonala své. Nemám šanci se po nich dostat nahoru. Co budu dělat, také tady zůstanu? K tomu Ondrova čelovka třikrát zablikala a zhasla. 

Znovu ji rozsvítím a vím, že tahle dobíjecí svítidla než definitivně zhasnou, mají několik zkracujících se cyklů. Ještě toho trochu. Musím tedy spěchat, jelikož pohyb v totální tmě se blíží. Trhlina byla úzká, lana k lezení vzhůru naprosto nepoužitelná, nehledě na to, že jsem neměl kromě slaňovadla vůbec nic, abych to mohl použít pro výstup, a prusík neměl šanci držet. Lezl jsem tedy komínovou technikou pomalu vzhůru a v rozšiřujícím se hrdle trhliny jsem se začal modlit. Cepíny se jen ztěžka zakusovaly do starého ledu. Za mnou zbyly obří krátery záseků, do kterých jsem se snažil nakopnout mačky. Přesto mi občas obě podjely. Chvílemi jsem nad tím jícnem visel jen za ruce. Zajímavé bylo, že jsem najednou neměl pocit strachu a soustředění mi utíkalo do prostoru různých vzpomínek. Dobře už znám tyhle momenty. Je to masivní únava. Vnitřní alarm se rozezní a řvu sám na sebe: „Soustřeď se, ty blbe, na co máš, jinak je s tebou konec!“

Konečně hvězdy nad hlavou

Dolezl jsem naprosto prokřehlý ke svému báglu. Bez dlouhé prodlevy jsem z něj začal vyhazovat věci na plochu. Mačky jsem sundal a do spacáku jsem vlezl i s botami klepající se zimou. Boty vyzouvám o hodnou dobu později. Přes sebe jsem ještě natáhl stan, kterému chyběly tyčky, jelikož ty byly na dně trhliny. Jo, spadly mi tam, potvory, když jsem chtěl v rozřízlém Ondrově batohu ještě pár věcí zachránit pro sebe. Ty, které se povedlo vytáhnout z ledového tubusu na dno trhliny, jsem nasoukal za triko. Batoh k ničemu, ve kterém zela prořízlá díra jak v boku Titaniku, jsem nechal svému osudu v ledovém chřtánu. Jedna z vysvobozených věcí byl Jet Boil, nádoba na vaření. Já měl u sebe nahoře plynovou bombu i stan. Jednoduchá dělba závaží na záda, která v rámci spravedlivosti zátěže mezi námi probíhala každý den. 

Takže hurá, mám v čem i čím rozpustit sníh. Najednou, s možností dostat nějaký hlt do útrob, vzrostla akutní touha se napít. Jsem naprosto žíznivý a třesu se vyčerpáním. Jako poslední věc, po pár locích rozvařeného sněhu, píšu přes satelitní SMSkovadlo zprávu Kláře i Hoďasovi do BC, co se událo. „Stalo se neštěstí, Ondra spadl při sestupu do trhliny. Je mrtvý. Už jsem mu nemohl pomoci. Je mi to moc líto. Pokusím se zítra dostat dolů. Dochází mi baterie, tak se neděste, když se zítra hned neozvu.“

Osmý den, 1. listopadu (Návrat do Kyanjin Gompa, 4000 m)

Ve vařiči se rozpouští poslední hrudky sněhu. Zalévám vnitřnosti, které již boj o vláhu pomalu vzdaly. Přesto rozpraskané rty s vášní hltají každou kapku. Odesílám ještě jednu zprávu přes satelit Ondrově přítelkyni, aby informace měla přímo ode mě. Jakmile jsem zmáčkl tlačítko ODESLAT, poprvé se dostavilo naprosté zoufalství. Brečím, a z hrdla vychází zoufalý řev. Chci všem na tomhle světe vynadat. Vždyť jsem neudělal nic špatně, tak, panebože, proč??? Tělo napjaté do struny a pěsti v křeči připravené se bít. Není s kým, jsem tu sám, na nejopuštěnějším místě světa.

Po hysterickém výplachu duše zase nastupuje rutina. Zabalit se a rychle dolů, než ožije ledovec. Též laviny z přilehlé stěny severozápadního Kimshungu, které budou hrozit celý den. Jen pro představu: samotný doběh na úpatí znamená přeskákat, prokličkovat a slanit divočejší a delší ledovec, než jaký padá z Mont Blancu do Chamonix. Pro označení místa pádu jsem zanechal u trhliny svůj oranžový spacák, aby posloužil jako viditelný bod. Je mi jasné, že pokud nedojdu, musím přespat jen v tom, co mi zbývá. Však měl jsem stan, sice bez tyček, ale zato všechno oblečení. To v nejhorším dám. Nemám žádný manuál k tomu, kudy projít labyrint trhlin. Přede mnou zde nebyla žádná lidská duše a očím se nabízí jen změť trhlin, které připomínají hluboké vrásky na čele starce. Polije mě hrůza, ale musím vykročit a jít dál…

Vysvobození

Dlouhé hodiny se proplétám bludištěm séraků. Nezbývalo než ještě několikrát slanit, abych se dostal o další patra níž. Takže jsem vrtal opět hodiny nebo sjížděl i za zmrzlé hroudy, kterou obhazuji smyčkou odříznutou z lan. Jednoduchý důvod: smyčky, které jsme měli s sebou, již také došly. Musel jsem jen doufat, že někde nebude delší slanění. Jinak budu v loji. Mezitím nad hlavou, vysoko nad mraky občas slyším prořezávání vzduchu od rotoru helikoptéry, která sem vůbec nikdy nezavítá. Po chvíli vysoké vrčení od dronů. Je mi jasné, že kluci zorganizovali záchranu a hledají mě. Za nějaký čas znovu týž typický rachot lopatek vrtule. Den však nepřeje, tak nic nezahlédnu a vím, že oni jsou na tom stejně. 

Pokračuji dál, jelikož další bivak už jednoduše nechci. Pak přelézám poslední lavinové splazy a kolem čtvrté odpoledne se přehoupnu z šedivé kamenné morény na travnatý svah. Oči nasávají zelenou barvu ráje a všemi póry cítím úlevu. V té chvíli již znám odpověď, přežil jsem. Přesto mám pocit, že mé pohyby spíš připomínají robota, nikoliv živou bytost. Docházím až ke stanům v base campu, kde nikoho není. Mám opět žízeň a ozval se hlad. Nacházím pivo a colu, i sušené maso. Rvu vše do chřtánu s nádechem šílenosti. Jakmile opadnul amok, cítím tíseň, že stále nemám s kým mluvit. Podělit se o hrůzy a bolest. 

Nevím proč, ale vyndávám bezmyšlenkovitě kameru a zapnu Recording. Přetočím displej, kde vidím svůj odraz, který mi najednou nahrazuje přítomnost někoho dalšího. Nemohu moc mluvit, můj hrtan byl vystaven dlouhé dny chladu, je spálený a tak jen chrčím. Chci se strašně moc někomu vypovídat. Začnu, ale proud zoufalství mě přemůže. Zhroutím se ze sedu na záda a zhluboka dýchám. Další kolo očisty, které po chvíli přináší uvolnění. Tma je již na spadnutí, tak zavírám stan a upaluju již v keckách dolů k lidem, do tepla i bezpečí. Scházím krásnou zelenou morénou, kde mě pár jaků zdraví svým zafrkáním. Cítím najednou své kroky lehčí a je mi na duši volněji. Po půl hodině se zpoza rohu objeví silueta přicházejícího Hoďase. Tiše se do sebe zaklesneme, a přestože chlapi prý dokážou držet slzy, pro tenhle okamžik jsem si jich dovolil pustit celé moře. Konec příběhu.

Ještě ne…

Vývoj dalších událostí mě nepředběhl, ale přímo přeskočil. Dokonce se mi zdálo, že byl stále o krok napřed. Než jsem cokoliv dokázal vypovědět blízkým a ven do světa, už se za zády rozjel kolotoč, který jsem nebyl schopen ubrzdit. Druhý den po ránu letím helikoptérou lokalizovat místo neštěstí. Pak následovalo mezipřistání v base campu, kde bez větší kontroly házím své věci do transportního vaku. Zbytek věcí mi snad přinesou později nosiči. A už jsme zase ve vzduchu a letíme vyzvednout Pavla a Ondru do Kyanjin Gompa. Ti už čekají na heliportu a hned přelétáme do Káthmándú, kde čekají nemilé povinnosti a též nutné úřední úkony. 

Jsem po osmi předchozích dnech naprosto kantáre, přesto beru telefon a telefonuju nejbližším na jednu i druhou stranu. Snažím se jako první zastavil hromadění bludů, které generují okamžitě další. Naprosto není šance vyhrát tenhle boj. Na základě toho jsem se rozhodl napsat týž den zprávu na svůj eFBé, aby byl jasný zdroj, kdo to píše a mohl jsem na informace vždy odkázat. Kolem osmé dopíšu poslední řádku. Snad teď už bude klid…

Divadlo teprve začíná

Další momenty mediálního blázince shrnu: „škoda slov“. Jediné, co mě opravdu mrzelo, byl zásah nevraživosti od lidí, kde jsem čekal spíš pochopení a podporu. Včetně vzájemného si vyjádření bolesti nad ztrátou. Věřím, že čas zklidní bouři a nad hlavou zas vysvitne slunce. Pár informací jen zopakuji: Jsem jediný svědek událostí z nešťastného dne. Tudíž výpověď může pocházet jen z mých úst a písemných zpráv.

Další bod je celý řetěz událostí, které vedly k následnému vyproštění Ondry. Neboli nedoporučoval jsem hned od prvního okamžiku vyproštění těla z důvodu ohrožení dalších životů a na tom si dál trvám. Dané místo je z mého pohledu z kategorie extrémně nebezpečných, už jen jím projít. Vyskytovat se tam po delší dobu je jen statistická otázka, kdy štěstí dojde. Přesto jsem na základě požadavků dělal všechny kroky, které nakonec vedly k vyzvednutí těla. Když opomenu, že jsem hned na začátku zanechal spacák, pak letěl druhý den nad místo, aby existoval záznam GPS souřadnic i obrazový. Následně jsem se účastnil další spousty úkonů, které nakonec vedly k vyzvednutí. 

Spadalo pod to posílání náčrtů s označením místa, kde se má slanit. Komunikace s týmem a předání veškerých informací. Takže první den, kdy se mohli spustit do trhliny, místo s Ondrou nenašli. Přestože stáli hned ten první den správě na dně trhliny, ale dva metry od místa, které vedlo až k Ondrovi. Možná se v daný okamžik do nich vloudila pochybnost, že by tam v té úzké škvíře mohl být. Až druhý den, podle záznamů z videa, které mi poslali, jsem byl schopen je navést do temné trhliny spadající ještě hlouběji pod jejich nohy. 

Tímto chci poděkovat kabrňákům, kteří nasazovali své životy. Po dva dny nalétávali s helikoptérou, spouštěli se hluboko do trhliny, a hlavně uvěřili mým slovům. Zároveň jsem moc rád, že nedošlo k žádnému zranění a potvrdila se má slova. Děkuji též kamarádům, kteří hned po první satelitní zprávě zorganizovali pomoc, kdy mě chtěli vyzvednout z bludiště ledovce. Jmenovitě Pavel Hodek, Ondra Mrklovský, Nicolas Hojac, Francesco Zazzanelli, Honza Trávníček, Subin Thakuri...

Shrnutí

Povedlo se nám s Ondrou prolézt přes dva kilometry vysokou, těžkou stěnou s kombinací všech obtíží. Výstup jsme úspěšně zvládli a prolezli jsme místy, kde do té doby člověk nezanechal stopy. Museli jsme přečkat pět nepříjemných bivaků, abychom se šestý den mohli postavit na vrchol výjimečné hory. Ustáli jsme padající laviny, šutry a jiná rizika. Přes všechno protivenství je naše cesta dokončená. Uskutečnili jsme společně svoji představu a vložili do toho srdce i všechny dovednosti. Zůstanou mi vzpomínky na přátelství na laně a soudržnost, kdy jsme si byli vzájemnou oporou. Jen jeden malý pohyb, či úkon při sestupu jednomu z nás nevyšel.

Ondra byl perfektní parťák, pozitivní a chytrý, šikovný lezec, nebojsa a namakaná mašina. Měl potenciál stát se lídrem generace lezců. Nebe však rozhodlo jinak. Je zbytečné ptát se proč, protože na to není odpověď. Je mi to líto a mrzí mě to za všechny, jimž to způsobilo bolest. Však pro vaše pochopení, dělali jsme jen to, co nás baví a naplňuje, dobrovolně a s nadšením. Rizika si velmi dobře uvědomujeme. Na druhou stranu víme, že život je riziko od samého začátku až na samý konec. Jeho smyslem není sedět v koutě a bát se o něj, ale vyrazit na cestu a žít ho do posledního dechu…   

Neměli jsme s Ondrou čas vymyslet, jak náš výstup pojmenujeme. Bohužel to musím udělat sám. Západní stěnou vede nová cesta, která bude věčnou připomínkou skvělého chlapa….
 
“Ondra´s Star“ neboli ONDROVA HVĚZDA