Carstensz Pyramid: Za devatero horami a devatero řekami...

Carstensz Pyramid, v indonéštině Puncak Jaya je se svými 4884 m n. m. nejvyšší ostrovní horou na planetě, nejvyšší horou australského kontinentu (nikoliv pevninské Austrálie) a tedy i jedním z vrcholů koruny planety – Seven Summits. Vrchol byl zahrnut do projektu Seven Summits Reinholdem Messnerem, který jím nahradil původně zdolávaný hrbolek Mt. Kosciuszko (2228 m n. m.), nacházející se v jižní části australské pevniny. Vrchol Carstensz Pyramid se tyčí v indonéské provincii Papua na ostrově Nová Guinea, uprostřed tropické džungle a v bezprostředním sousedství největšího zlatého dolu na světě Grasberg Mine.

Dlouho nedostupná hora se začíná otevírat

Ačkoliv záměr vystoupat na vrchol vznikl hned v počátku jako součást projektu Seven Summits a s parťákem Romanem Kozelkou jsme k němu dlouho směřovali, hora byla dlouho obtížně dostupná z důvodu nestabilní politické situace a separatistických tendencí místních kmenů. Jinými slovy nám místo ve vrtuli do base campu dlouho unikalo.

Kvůli – lze říci občas i regulérní občanské válce – není aktuálně možné dojít k hoře pěšky. Dříve místními agenturami organizované třítýdenní jungle treky do základního tábora, které výstupu dodávaly další úroveň dobrodružství a nebezpečí, byly nahrazeny dopravou vrtulníkem z místního města Timiky až do tzv. Yellow Valley, v němž se base camp nachází.

O fungování výstupů a místních agentur bylo obecně v posledních letech málo informací. Komunikace s agenturami dlouhodobě vázla a tento vrchol jsme tak několik posledních let nechávali osudu a soustředili se na výstupy s jasnějším itinerářem. Poslední pokus o výstup proběhl v počátku tohoto roku. Expedici jsme rušili na poslední chvíli až při cestě na letiště na základě informace o zastřelení pilota místními povstalci a embargu na další výstupy.

Následně jsme se tak soustředili na další vrchol na programu – Denali a nevěděli, zda a kdy se pokus o Carstensz podaří. Když však v průběhu léta přišla zpráva, že permity pro výstup bude od října možné získat, i přes značné vyčerpání v důsledku expedice na Aljašce jsme se vrhli do víru dalšího dobrodružství.

Jak později vyšlo najevo, Carstensz Pyramid byl pro výstupy uzavřen nepřetržitě od roku 2018. Teprve v závěru letošního roku bylo vydávání povolení pro výstupy obnoveno a my jsme tak byli jedni z prvních lezců po mnoha letech, kteří měli naději celou záležitost absolvovat. Agentury zřejmě neinformovaly o tomto stavu transparentně, aby udržely zájemce připravené, pokud by byly výstupy povoleny.

Dlouhá cesta za snem

Nutno říci, že náročnost, byť jen zajištění možnosti absolvování, expedice předznamenala i dobrodružství samotné cesty a výstupu. Jakkoliv výstup není tak komplexně fyzicky náročný jako např. Denali, celá akce se ukázala být jedním z velkých dobrodružství celého projektu.

Nová Guinea se nachází severně od Austrálie. Cesta z centrální Evropy je tedy časově, a konec konců v důsledku toho i fyzicky, značně náročná. Zahrnuje několik přestupů, včetně ostrovních přeletů místními aerolinkami napříč Indonésií. Pokud lety přímo nenavazují (což bývá v podstatě pravidlem), cesta může zabrat i více než 24 hodin a v místním městě Timika budete z letadla vystupovat naprosto vyčerpaní.

V podzimním termínu již informace o dalších komplikacích před odletem nepřišla, a proto jsme dle itineráře dohodnutého s místní agenturou v polovině října nasedli do letadla směr Istanbul, s konečnou destinací na letišti Timika. Lety proběhly až na celkové vyčerpání a obvyklé nepohodlí bez větších problémů. Mírnou nervozitu po příletu vyvolala určitá neorganizovanost agentury, která permity a celkově výstup zajišťovala. Ze zpětného pohledu se však z velké části jednalo o snahu agentury po mnohaletém přerušení činnosti znovu naskočit do provozu.

Taxi objednané agenturou nás tak sice do hotelu odvezlo, v hotelu ale neměli volné pokoje. Anglicky tan uměla jen televize. Krátce po příletu jsme se začali seznamovat s dalšími lezci, kteří za vrcholem přiletěli. Někteří z nich čekali v hotelu už několik dní na údajně lepší počasí umožňující vzlet helikoptéry, aniž by měli jakékoli podrobnější informace. Jinými slovy: Začátek expedice doprovázela značná nervozita a vícero nejasností.

Kola dobrodružství se mohou roztáčet!

V hotelu jsme se po vzoru horolezeckých kolegů začali připravovat na vícedenní čekání na odlet do základního tábora. K dotazům, co zajímavého je ve městě či okolí k vidění, všichni zaměstnanci hotelu i místní radostně sdělovali, že „nothing“. Stejná doporučení poskytoval také internet, jenž jako snad jediný fungoval víceméně bezproblémově po celou dobu expedice.

Očekávanou rekonvalescenci po náročných přeletech v nudě místního hotelu přerušil již první večer. Místní agentura nás pozvala na party. Jak se později ukázalo, šlo o večírek pro úspěšně navrátivší se lezce ze základního tábora. Takový lezec byl ale na večírku pouze jediný. Zajímavá organizace! S piloty agentury jsme se tak jali plnit povinnost vyprázdnit láhve dodaného Jacka Danielse sami. K tomu se linuly příjemné tóny místní kapely, která obstojně zvládala americké fláky. Účast na party proběhla poměrně intenzivně i s vědomím toho, že dle itineráře jsme měli zůstat ve městě minimálně další den a noc. I tak jsme si dalšího dne ráno vzájemně gratulovali ke štěstí, že se nám podařilo odmítnout pozvání pilotů na pokračování oslav výstupů nepřítomných lezců po místních klubech.

Zhurta na to!

Ačkoliv totiž další den ráno začalo velmi deštivě, během krátkého času přichází informace, že se počasí zlepšuje a že i naše skupina bude den po příletu dopravena do základního tábora. A tak se také stalo. Z hotelu jsme byli s nově přebalenou a odlehčenou bagáží dopraveni zpět na letiště, kde už čekal vrtulník. Jednalo se o typ, který mi ze všeho nejvíce připomínal staré kusy ze seriálu MASH. Po zvážení bagáže a propočtu nosnosti vrtulníku jsme nicméně vyhodnotili, že už není cesty zpět a do vrtulníku nastoupili.

Zde se naplno začala projevovat náročnost samotné expedice. Let vrtulníkem zabral zhruba 30 minut, v průběhu kterých vrtulník vystoupal z úrovně hladiny moře přímým přeletem nad hlavní jámou dolu Grasberg do základního tábora ve výšce 4100 metrů. Bez předchozí aklimatizace je takovýto výškový skok pro organizmus značnou zátěží, jejíž důsledky se projevovaly po celou dobu pobytu na hoře.

Hora na dostah

Tábor samotný je umístěn přímo pod hlavním hřebenem hory. Z tábora je při dobrém počasí ostatně vidět i samotný vrchol Carstensz Pyramid, včetně značné části výstupové cesty a ikonického provazového mostu na hřebeni. V každém okamžiku pobytu tak má člověk hlavní masiv v zorném poli. A pohled je to vpravdě majestátní. Samotný tábor je pak umístěn drobně v protilehlém svahu tak, aby byl co nejvíce mimo dráhu případných kamenných lavin a zároveň mimo zátopovou oblast údolí.

Hora se totiž nachází v tropické oblasti a každodenní deště jsou pravidlem. V průběhu několikadenního pobytu byly stany pravidelně vyplavovány obrovským množstvím vody. Napříč táborem protékaly doslova řeky, a i kvalitní stany po intenzivnějších deštích propouštěly vodu snad ze všech stran. Pocit z tábora byl ihned po příletu rozporuplný. Mimo jiné má totiž z důvodu separatistických nálad okolních kmenů vlastní ozbrojené komando. Zejména zaujímání formace při každém příletu vrtulníku působí poněkud znepokojivým dojmem úvodní zápletky libovolného amerického survival filmu.

Nastaly bohužel ale i závažnější události. Hned v den příletu se zřítil jeden z lezců. Jak vyšlo najevo v návazných diskuzích, nejednalo se o první případ. Spíše třetí od doby, kdy byla hora znovu otevřena. Tím se zároveň začaly vyjasňovat i informace o kvalitě a bezpečnosti výstupové cesty.

Pozor na ta fixní lana!

Puncak Jaya je označován jako jediný technický a lezecký vrchol ze Seven Summits. Jedná se o vápencový masiv, jehož struktura je nicméně velmi pevná a lezecky poměrně vhodná. Dle některých zdrojů dosahuje lezecká obtížnost úrovně až 5.8. Zároveň ovšem ke snížení technické náročnosti výstupu mělo dojít rozsáhlejší instalací fixních lan prakticky po celé trase výstupu.

Všechny udávané informace byly více než šest let staré a až v základním táboře se nám dařilo podrobnosti o způsobu výstupu aktualizovat.
Fixní lana byla skutečně instalována prakticky po celé délce cesty. Tak se ovšem z velké části stalo ještě před uzavřením hory v roce 2018. Stav lan tak byl přinejmenším diskutabilní a lezci, kteří se v den našeho příletu vraceli z vrcholu, unisono zdůrazňovali nutnost se na fixní lana nespoléhat a k vrcholu postupovat standardně lezecky.

Tak jako každá z velkých hor i Carstensz Pyramid má svým způsobem pravidelné denní cykly. Z těchto cyklů vyplynul též doporučovaný itinerář, který jako optimální čas zahájení útoku na vrchol stanovoval 3. či 4. hodinu ráno. A to tak, aby návrat z devíti až desetihodinového výstupu proběhl pokud možno před začátkem odpoledních dešťů.

Horolezec plánuje, bůh se směje

I přes dojednaný itinerář byl nicméně doporučovaný časový rozvrh dodržen málokdy, primárně z důvodu náhlých a nepředvídatelných změn počasí.Například čínský tým se tak hned první den po pozdním startu vracel zpět do základního tábora za těžkého deště, doslova přes řeky a vodopády kopírující výstupovou cestu okolo 10. hodiny v noci, zcela na pokraji sil. S ohledem na přelet vrtulníkem a poměrně značnou nevolnost poté, co si tělo výšku uvědomilo, jsme plánovali setrvat v základním táboře minimálně jeden nebo dva dny a umožnit tělu alespoň základní aklimatizaci.

Když jsme se však druhý den ráno probudili v diskomfortu základního tábora a během ranních a raně dopoledních hodin se počasí začalo po nočních deštích překvapivě zlepšovat, padlo zcela překvapivé rozhodnutí, že se o výstup pokusíme hned druhý den, a to navíc se startem během dopoledne. Po navlečení svršků a kontrole výbavy (Roman si samozřejmě zapomněl lezecké rukavice, já čelovku pro případ návratu po západu slunce) jsme tak s výrazně zkráceným dechem prakticky bez jakékoliv aklimatizace vyrazili na cestu.

Jde se na to

Výstup jako takový lze přirovnat k Hörnligrat na Matterhorn. Skála je nicméně kompaktnější a pevnější. Prakticky po celé trase jsou skutečně instalována fixní lana. Informace od předchozích lezců se ale ukázaly jako adekvátní, neboť většina lan byla v nevyhovujícím stavu až vysoce nebezpečná. Na lana se tedy neradno spoléhat. Výstup je členěn na několik teras, které představují předěly v relativně mírném sklonu mezi jednotlivými intenzivnějšími stoupajícími pasážemi. Poslední kolmá pasáž vede na hlavní hřeben, na němž se po několika desítkách metrů objeví již zmiňovaný ikonický provazový most (dříve jen tyrolský traverz). Technicky nejtěžší místa výstupu přichází za provazovým mostem, kde je nutno překračovat, resp. přelézat několik průrev. Poté následuje již jen relativně mírné stoupání ve vrcholové pasáži k samotné plaketě označující vrchol Carstensz Pyramid.

Výstup nebyl ideální a nelze říci, že jsem si ho zcela užil. Z důvodu absence aklimatizace jsme měli problémy s dýcháním. To samozřejmě ubírá na komfortu výstupu, který se pak z velké části mění v utrpení. I přesto mi hodinky ukázaly na vrcholu čas 3 hodiny 15 minut od startu ze základního tábora. Byť panovala značná oblačnost, Puncak Jaya k nám nakonec byla milostivá. V několika momentech pobytu na vrcholu se mraky protrhaly a ukazovaly majestátní výhledy na okolní hory, ale i na tečky stanů základního tábora hluboko v údolí.

Při sestupu hora dodržela svůj každodenní rytmus. Jeho součástí tak byly i časté dešťové sprchy a poryvy, které naštěstí nikdy nepřešly v liják předchozího dne. Sestupové cesty zůstaly poměrně konzistentní a nezměnily se v nebezpečné řeky a přelivy vodopádů. Některé pasáže však vlivem deště začaly být kluzké či méně stabilní.

Zhodnocení výstupu po technické stránce

Pokud bych měl výstup ohodnotit, nazíráno a přistupováno k vrcholu lezecky, nejedná se o výjimečně nebezpečný či technicky zcela náročný výstup, až na některé zmíněné obtížnější pasáže. Optikou např. ferratového či jištěného lezení je však výstup naopak spíše obtížný až nebezpečný, kdy je třeba každý krok vážit, a především váhu přenášet kupředu pokud možno jen v zajištěné a bezpečné situaci.
I sestup jsme zvládli v pořádku. Celkový čas vrcholového dne okolo 6 hodin byl slušný, blednul však ve srovnání s brazilským redbullovým týmem, který ten samý den prováděl a dokumentoval nejrychlejší ženský výstup na vrchol.

V táboře jsme se najedli a těšili se na odlet následující den ráno. V noci nicméně opět pršelo. Ráno začalo zamračeně a z města přišla jen krátká informace, že vrtulníky nepoletí. Toto schéma se přitom mělo opakovat další tři dny. Změna počasí znemožnila dopravu do základního tábora i z něho. Příliš rychlá aklimatizace si nadále vybírala svou daň. Fyzická pohoda v těchto dnech určitě nepanovala. Tenčily se také zásoby jídla v celém táboře, neustávající deště se nevyhnutelně propisovaly do všech doposud suchých zásob svršků a také nálady dalších lezců v základním táboře. Alespoň tato situace se však začala zlepšovat. Na místo zřejmě obvyklé fluktuace lidí a neosobního přístupu jsme se za dny pobytu v základním táboře blíže seznámili jak s dalšími členy expedice, tak s členy zázemí základního tábora.

Zážitky nemusí být pozitivní, ale silné

Silným zážitkem byla ve volných dnech i přes neustávající deště návštěva opuštěného tábora v sousedství, blízko dolu Grasberg. Dle místních došlo k úmrtí jednoho člena expedice a zbytek týmu byl odvezen vrtulníkem. Lezci byli zřejmě transportováni náhle a bez příprav. Tábor totiž zůstal zcela netknutý, včetně stanů, karimatek, spacáků, ale i rozestavěných termosek a hrníčků na stolcích. Jen místními divokými psy roztahané kusy oblečení a zásob ukazovaly, že obyvatelé tábora se již nikdy nevrátí a tábor bude pohlcen divočinou a počasím.
Když jsme se po několika dnech společného utrpení v základním táboře loučili a postupně odlétali helikoptérou, byl z nás skutečně jeden tým a jedna parta kamarádů.

Po návratu helikoptéry do města Timika jsme již jen krátce dosušili věci a nejbližším letem se přesunuli na Bali – vstřebat veškeré zážitky při opalování na pláži. To zní romanticky, že? Reálně to ale z větší části probíhalo spíše v baru uprostřed hotelového bazénu. Pokračujeme v trendu zahájené adrenalinové akce. Půjčujeme si motorky a pohybujeme se na nich v dopravě místního velkoměsta. Roman si situaci zpestřuje surfováním v divných proudech tahajících na otevřené moře.

Zajímavých zážitků bylo v průběhu cesty daleko více a byl jsem překvapený, jak intenzivní celá akce, původně zvažovaná jako relativně krátké lezení s dlouhými přesuny, nakonec byla. Zpětně vzato nás expedice naplnila podobně jako skutečně náročné výstupy. Jiným, ale stejně zásadním a obohacujícím způsobem.

Mgr. Milan Schagerer
advokát, advokátní kancelář SCHAGERER

Milan Schagerer je advokát, společník advokátní kanceláře. Aktuálně se zabývá snahou o dokončení zbývajících vrcholů Koruny planety (Seven Summits), rád by v budoucnu navázal souborem sedmitisícovek Sněžného leoparda. Mimo zahraničí ho lze nejčastěji potkat při trekování v Brdech nebo Krušných horách. Věnuje se také cyklistice a běhu. Mimo hor a práce je pro něho největším adrenalinem snaha skloubit všechny věci dohromady a věrohodně to odůvodnit.