Pamír Trail: Ve dvou holkách 1330 km přes hory Tádžikistánu

Když se jako první na světě vydáte projít neexistující trail, tušíte, že to nebude zadarmo. Cítíte nervozitu a zároveň vzrušení. Možná dokonce i strach. Ale touha po dobrodružství nakonec zvítězí nad obavami. Víte totiž, že takovou cestu podniknete jen jednou za život. 

Fáze příprav

Přípravy zabírají spoustu času. Sháníme sponzory, promýšlíme každý kousek výbavy. Od sponzora dostáváme karimatky, merino oblečení, boty, brýle i vařič.  Spojujeme se s „Otcem Pamír Trailu“ Janem Bakkerem a procházíme s ním informace k jednotlivým etapám. Protože trail není hotový, Jan nečekal, že se najdou blázni, kteří ho budou chtít projít celý. Oznamuje nám, že pokud to zvládneme, budeme první na světě. Už tak velké dobrodružství získává ještě větší rozměr.

Studujeme mapu, propočítáváme jídlo a kilometry kvůli zásobovačkám. V odlehlých horských vesnicích toho moc nekoupíme, balíky s proviantem budou nutnost a zároveň velká výzva, když v Tádžikistánu není pošta a budeme se muset spolehnout jen na místní taxikáře. Kufry praskají ve švech, máme sbaleno 45 kilo jídla. Tři týdny se marně snažíme spojit s českou ambasádou v Taškentu kvůli vízům. Do letadla směr Samarkand nastupujeme bez nich. Cestou na uzbecko-tádžické hranice už naštěstí máme víza v kapse.

Vzhůru za dobrodružstvím

Starý otřískaný mercedes uhání po prašné cestě plné kamení. Nebýt vmáčknuté mezi tři statné chlapy, lítaly bychom na sedačkách jako kuželky. I takhle to s námi slušně hází. Vyměňujeme si pohledy plné pobavení, vzrušení i nervozity. Jaké to bude jít trail, který před námi ještě nikdo neprošel? Zvládneme to vůbec? Opakujeme si, že základem úspěchu je soustředit se na jednotlivé kroky a radovat se z dílčích cílů. Půjdeme kilometr po kilometru, den po dni, etapu po etapě. A nějak to dopadne.

Krajina z říše snů

Slunce do nás pálí a my neskutečně oceňujeme trika Patagonia s chladícím efektem. Jsme celé vyjevené z toho, že ač se jedná o syntetiku, nesmrdí ani po několika dnech pocení. Merisi se svýma citlivýma očima nedá dopustit na brýle Julbo, které nejenže chrání zrak, ale hlavně jí ladí s oblečením.

Neseme jídlo jen na čtyři dny, ale prohýbáme se jak staré herky. „Čekají nás Fanské hory, ta nádhera nás přivede na jiný myšlenky,“ utěšujeme se navzájem. A opravdu. Noříme se do pohádkového světa tyrkysových jezer, horských velikánů a rozkvetlých luk. Rácháme se v průzračných řekách a krmíme se dary Matky Přírody – jednou to jsou moruše, jindy meruňky. 

Procházíme vesničkami, kde se zastavil čas i elektřina. Lidé nás vítají s otevřenou náručí a čerstvě upečeným chlebem. Díky Bohu za to! Hned první balík se někde zasekl, v krámku mají jen čínské polívky, a tak jsme týden odkázané na univerzální štědrost. Naštěstí jsou Fanky oblíbenou turistickou destinací, kromě místních nás krmí i baťůžkáři. V Tádžikistánu hlady neumřeme. 

Těla si postupně zvykají na těžké batohy, celodenní chůzi i nadmořskou výšku. Ta nám překvapivě nedělá potíže a do téměř pětitisícového sedla Chimtarga doslova vytančíme. Po první etapě máme v nohách 150 km a podléháme dojmu, že takhle „na pohodu“ to bude pořád.

Ahoj, já jsem sesuv a budu tě provázet po zbytek trailu

Naše naivita nemohla být větší. Z vyšlapaných stezek ve Fankách skáčeme do terénu, z něhož by člověk brečel – příkrá sněhová pole, ostré sestupy a svahy zarostlé neprostupným křovím. Suneme se rychlostí lenochoda. Litujeme, že jsme si místo cepínů nevzaly mačety a padají nepublikovatelné nadávky. Nohy zdobí vyrážka, krvavé škrábance i plíseň z častého brodění řek. Drápeme se do kopců, kde na dvou kilometrech nastoupáme jeden! 
 
Brodění řek nás občas alespoň zchladilo, ale přežít vedra nám nejvíce pomohla trika Patagonia, která jsme často v řekách taky máchali a jejich chladící efekt byl nevídaný. Díky nim jsme ani jednou žádným velkým vedrem netrpěly, ani ve 30 °C! Nejhorší ze všeho jsou exponované svahy – sesuvy, které testují naši odolnost den co den. Pomáhají nám nesmeky s hroty, ale i tak máme stažené půlky a srdce až v krku. Zabrat dostává i naše vybavení,

Miške má z hůlky paragraf a Merisi opouští podrážky bot. Nutno ale podotknout, že by se asi ohnula každá hole. Zůstává totiž zaseknutá mezi kameny, zatímco Miške sjíždí pomalu dolů. Holím Black Diamond bychom vyčetly snad jen jejich spodní část, která nejde zacvaknout a při složení má vůli cca 10 cm. Jinak ale v terénu drží skvěle a můžeme se na ně opravdu spolehnout. V sesuvech je to jedna z nejdůležitějších částí výbavy, takže jsme za ně vděčné. 

Trail za odměnu

Po třech týdnech a čtyřech stovkách kilometrů máme díky rozmanitosti krajiny dojem, že jsme prošly Alpy, Dolomity, Pyreneje, Skotsko i Maroko dohromady. Terén začíná být přívětivější – zabijáckých sesuvů a lezeckých úseků ubývá, a tak máme víc prostoru na to, co Kerouac nazývá meditací stezky. Jen tak jít a být. V harmonii s krajinou i se sebou sama. Uvědomujeme si, že se nám stýská po našich milovaných, s nimiž se většinu času nemáme jak spojit. Signál totiž nebývá ani ve vesnicích. 

Naštěstí mají Tádžici tak velká srdce, že je v nich dost místa i pro nás. Ať přijdeme kamkoliv, berou nás mezi sebe a dávají nám najevo, že jsme součástí rodiny. Společně rybaříme, ochutnáváme čerstvý med, tančíme, vyprávíme si. Čím déle jsme na cestě, tím důležitější pro nás tenhle pocit přijetí a sounáležitosti je. Občas si rozhovory zpestřujeme pantomimou. Hluboko v horách se totiž nemluví rusky a naše tádžická slovní zásoba se týká jen jídla. Jazyková bariéra zkrátka není problém – když lidé komunikují srdcem, dorozumí se vždycky.

Pamír – střecha světa

Druhá polovina trasy nás přivádí do třetího nejvyššího pohoří na světě – divokého Pamíru. Jak se před námi otevírají výhledy na impozantní ledovcové vrcholy, cítíme okouzlení, ale taky pokoru a respekt. Odteď budeme až na výjimky ve výškách mezi čtyřmi až pěti tisíci metry, tyhle hory nám určitě nedají nic zadarmo. Řeky jsou tu větší a nebezpečnější, osídlení ještě řidší než dosud a o signálu si zase můžeme nechat zdát. Taky nás čeká pár nepěkně popraskaných ledovců a naprosté neznámo – sto padesát kilometrů dlouhý úsek, který dosud nikdo nezmapoval. 

Taky tu citelně přituhuje, takže jsme vděčné za karimatky Nemo Tensor Extreme. I když nás trochu mrzí, že jsme si vzaly mumie namísto hranatých, je to kousek výbavy, na který nedáme dopustit. Hřejí totiž úžasně! Merisi má slabší spacák než Miške, takže ji ocení dvojnásob. Její R-value 8,5 je opravdu znát. Skvělou vychytávkou je taky nafukovací pytel. Karimatku zvládne nafouknout na 4 naplnění, tedy do minuty má člověk hotovo a vůbec se u toho nezadýchá. Pytle používáme jako podložky pod karimatky, protože v kombinaci se stanem Agnes Nemo pěkně vrže. Jinak jsou ale karimatky poměrně tiché, nešustí a pozor – na tyveku nevržou. 

Zjevení z Čech

"Děvušky, kde jste se tu vzaly?" vyráží ze sebe pastevec, udýchaný z toho, jak nám běžel naproti. "Přišly jsme támhle odtud," ukazujeme na rozeklané sedlo.  "To není možný," kroutí hlavou, "žiju tady už 48 let a vy jste první, kdo sem přišel pěšky," směje se. Teprve teď, po tolika kilometrech, si naplno uvědomujeme, jak velkou kuriozitou jsme. Holky, které prochází místa náležející jen pastevcům na oslících. Ukazujeme mu v mapě místo, kde jsme nocovaly. "Tam mi dva dny nazpět medvěd sežral čtyři krávy," pokyvuje hlavou na znamení, že ví, kde to je.

Zprávy o medvědech a vlcích slýcháme denně a občas nás z toho zamrazí – hlavně když jde o historky o napadených turistech. Díky bohu se to zas tak často neděje. Jsme přesvědčené, že zodpovědným chováním se dá takovým situacím vyhnout. Koneckonců, pro tyhle šelmy jsou čtyřnohé krávy mnohem zajímavější než ty dvounohé a my víme, jak se máme chovat. Před odjezdem jsme daly dohromady nejkomplexnější článek o setkání s medvědy na českém internetu. 

Ať žijí emoce!

Jestli mají slavné Fanské hory v Tádžikistánu konkurenci, je to národní park Sarez v srdci Pamíru. Oblast, kde se snoubí tyrkysová jezera s rozeklanými ledovcovými štíty, divokými řekami i něžnými loukami. V září už tady vládne podzim a příroda hraje všemi barvami. Těšíme se, že jezero Sarez přeplujeme na lodi. Jinak bychom ho musely obejít po nepěkném sesuvu, stezku totiž zničilo zemětřesení. "Loďka niet, benzín niet, musíte pěškom," houká po nás přísný náčelník, když se celé natěšené sháníme po naší bárce.

Kombinace odměřeného přístupu a špatných zpráv Merisi rozbrečí jako malý děcko. Světe div se, její žal dojímá tohohle tvrďáka k slzám! Jeho nečekaná citlivost zase rozpláče Miške. A tak se navzájem dojímáme, slzíme a nemá to konce. Když nás pak náčelník doprovází na začátek nebezpečné trasy, tváří se, jako by vedl ovce na porážku. Jenže po tisíci kilometrech ve zdejších horách se naše vnímání nebezpečí hodně posunulo. Exponovanou trasu ve srázu nad jezerem nakonec hodnotíme jako jeden z TOP zážitků. Zrovna jako saunu a sprchu v meteorologické stanici na druhém konci jezera. 

Většinu času se totiž musíme mýt v brutálně ledových řekách, takže jsme teď vděčné za to, že do ní můžeme skočit rozpálené. Obecně nám hygienu usnadňují nejen trika Patagonia, ale také ostatní merino oblečení. Extra nadšené jsme z merino spodního prádla. Holka na trailu totiž ocení, že ani po několika dnech nošení prádlo nesmrdí a zároveň krásně dýchá, takže nehrozí žádné nepříjemnosti v podobě vlků. Ti vlci, o nichž občas v horách slýcháme, nám bohatě stačí.

Vlčice

Je to právě vytí vlků, které nás budí poslední noc. Celý den kráčíme v jejich stopách jako vlčice, co si jdou pro svoji kořist – konec trailu. Uvědomujeme si, že tuhle kořist před námi ještě nikdo neochutnal. Je to zvláštní pocit. Při prvním kousnutí necítíme jen jeho šťavnatost, ale i hořkosladkou příchuť. Před očima nám jedou stovky neopakovatelných zážitků. Vybavujeme si veškerou bolest, smutek, radost, pokoru i vděčnost. Vidíme všechny ty vlídné tváře, nádherné scenerie i sesuvy. Cesta za touhle kořistí nebyla ani přinejmenším jednoduchá. Přesto, anebo snad právě proto, nám dala neskutečně mnoho. Posunula naše fyzické i mentální limity. Náročné situace nás sblížily. A laskavost místních nám opět ukázala, že lidskost je univerzální jazyk.

Dobrodružství s velkým D

Během 69 dní jsme ušly 1330 kilometrů a nastoupaly téměř 60 000 metrů. Přebrodily jsme 42 řek, dohromady prošlapaly čtyři páry bot a snědly osm kilo ovesných vloček. Prošly jsme čarokrásnými Fanskými horami i divokým Pamírem. Úrodnými údolími s vůní meruněk a medu. Rozlehlými pláněmi, kde meandrují červené řeky a prohánějí se koně. Kolem jezer, z jejichž nekonečných odstínů modré přechází zrak. Trail nás zavedl do horských osad, kde se zastavil čas. Lidé se tady smějí srdcem, tvrdě pracují, zpívají a dýchají pro své rodiny.

Jely jsem sem bez jakýchkoli očekávání, připravené i na to, že se nám třeba Pamír Trail nepodaří dokončit. Proto jsme vděčné a šťastné, že jsme ho jako první na světě zvládly projít. Vidíme v něm obrovský potenciál – například ke zlepšení životní úrovně místních. Práce je totiž v Tádžikistánu málo a mnoho mužů musí daleko za hranice, aby uživili své blízké. Tahle nádherná země má co nabídnout nejen "extrémním hikerům". Fanské hory i NP Sarez (pokud se včas zařídí loď) nejsou technicky náročné etapy a vychutná si je i běžný smrtelník. Tádžikistán, tento klenot Střední Asie, odmění každého, kdo miluje nedotčenou přírodu a lidi se srdcem na dlani.

Chcete slyšet víc? Přijďte si pro nálož zážitků a humoru na naše přednášky! Víc info na našich sítích @dusenacestach a @misketravels a na webu dusenacestach.eu a misketravels.cz

Důležitá info: Pamír trail chce podpořit Dům pro Julii, který poskytuje široké spektrum služeb dětské paliativní péče. Založily jsme pro něj sbírku. Pomozte nám pomáhat!