Spitzkoppe aneb namibijský Matterhorn

Náš kamarád z DISMANTEAMU vyrazil v červenci na výlet do africké Namibie a do svého itineráře zakomponoval jeden lezecký den v žulovém masivu Spitzkoppe, jehož nejvyšší vrchol je přezdíván Namibijským Matterhornem. Zážitky Petra Dismana můžete brát jako pozvánku do této nádherné země pouští, divokých zvířat a vyhřáté zlaté žuly nevídaných tvarů.

Sedím v práci na meetingu a na telefonu mi pípne zpráva. V ní je screenshot akční letenky do Namibie od kamaráda Tondy. Po ověření s manželkou odpovídám, že jedu. V dubnu tedy já a dva kamarádi kupujeme letenky, aniž bychom věděli, co tam budeme dělat. Tři týdny před odletem googluju namibijské národní parky a zajímavosti a narážím na Spitzkoppe, 1728 metrů vysokou žulovou skálu uprostřed pouště - Namibijský Matterhorn. Tonda, ani další spolucestovatel Petr, nejsou lezci. Zahajuji pátrání po někom, kdo to se mnou vyleze. Brácha jet nemůže, jiného lezce jsem v Čechách nesehnal. Rozesílám emaily na dvacet namibijských kontaktů, které jsem posbíral na sociálních sítích a internetu. Po desítkách emailů a zpráv komunikuji s šéfem tamější lezecké komunity Richardem, který mi dává kontakt na jiného Richarda, se kterým si vyjasňuji své plány a nakonec domlouvám, že to se mnou vyleze. Z Čech si domlouvám místo a hodinu, kde se za týden potkáme. Do té doby Richard bude mimo signál.

Jeden den

Do osmidenního itineráře na procestování Namibie jsem zakomponoval jeden lezecký den, kvůli kterému s sebou táhnu základní lezecké vybavení. Po projetí národního parku Etosha, ve kterém nám před autem běhaly žirafy, lvi, sloni a další úžasná zvířata, se v úterý v šest hodin večer potkávám s Richardem uprostřed Namibie u vstupní brány do Spitzkoppe kempu. U večerního ohně mi vypráví o lezení v Namibii, o místní malinkaté lezecké komunitě, o hromadě sportovních cest v Spitzkoppe oblasti a plánujeme lezení na další den. Na nejvyšší vrchol Spitzkoppe vede pětidélková „normálka“ obtížnosti 5c, které předchází několikahodinový nástup do dvou třetin samotného masivu. Lezení je posledních 200 metrů.

5 délek lezení

Vyrážíme za tmy v šest hodin ráno. Teploty přes den i v tomto zimním období (na jižní polokouli) dosahují třiceti stupňů, v noci padají k nule. Z kempu přejíždíme offroadovým pickupem savanou deset minut pod nástup. Parkujeme mezi kaktusy a suchými pichlavými keři a po oblých ukloněných tvarech řezavě ostrého žlutého granitu kličkujeme nahoru. S vycházejícím sluncem se objevují stále krásnější tvary v neskutečných barvách. Připadám si jak na Seychelách, jen místo moře poušť. Nástup svá má vyhlášená specifika – tři komíny: (1) chalk stone chimney, (2) three step chimney a (3) squeeze through chimney. První komín mi připomíná, jak ostrá a neošlapaná zdejší žula je. Vzpomínám na techniky píďalkování z dětských lezeckých soustředění v Ádru a sžívám se s prostředím. Druhý a třetí komín už proletím jak saze z krbu, rychleji než Richard. Pod pět lezeckých délek se dostáváme již za světla, ale dříve, než přímé sluneční paprsky. Skála je i po chladné noci příjemně teplá. Richard tahá první délku disciplíny „friction climbing“, neboli lezení na tření. Pro pískaře ráj. Pro nepískaře peklo. Není co držet ani na čem stát. Po několika váhavých krocích začíná tření fungovat, nohy drží a ruce využívají jemné prohlubně a struktury. Jak se cesta klikatí kolem vrcholové pyramidy, každý štand nabízí nové výhledy a perspektivy.

V dalším tahání se s Richardem střídáme. V každé délce pár nových nýtů, mezi nimi festové friendy. Máme před sebou poslední, nejtěžší délku s úzkým otevřeným komínkem a pak už jen exponovaná oblá hrana na vrchol. Jdu do toho. Dvakrát se vracím zpět s tím, že se do toho nedá nastoupit. Richard mě motivuje. Dávám mu batoh a po centimetrech se pasíruju řezavými stěnami komínu. V paprscích poledního afrického slunce dolézáme na vrchol. Nebe je i dnes jasné, bez jediného mráčku. Na obzoru šedý opar pouštního prachu a písku. Tiše sedím na rozehřáté žule, pozoruji nekonečnost krajiny a užívám si každý nádech a výdech. Čas se zastavil.

Rychlá akce

I slanění je plné zážitků. Lana padají mezi monumentální hladké stěny, sjíždíme vzdušnými úseky mezi další kaktusy a exotické stromy. Sestupujeme měsíční krajinou, kličkujeme mezi oblázky kolosálních rozměrů. Po dalších dvou hodinách jsme dole u auta. Z původně celodenní akce jsme zpět před druhou hodinou.

Jsem plný zážitků. Je mi líto, že to končí. Chci zpátky nahoru. Chci víc! Richard mě vyhazuje v kempu u naší Toyoty Hillux, zalézám do stínu do stanu na střeše auta a lezecký den si v hlavě přehrávám několikrát dokola. Po hodině přichází Tonda s Petrem. Vyprávím klukům své zážitky. Rozděláváme oheň a grilujeme. Další ráno skládáme stany na střeše auta, balíme věci a vyrážíme na jih na písečné duny v oblasti Sossusvlei. Při odjezdu opakovaně zvídavě koukám do zpětných zrcátek a konečně v dálce vidím špici lehce připomínající siluetu Matterhornu.

Osm dní v Namibii bylo nabitých zážitky, které rád povyprávím někde u pomerančového džusu. Lezecký den byl splněným přáním, třešničkou na dortu, meditací, duševní očistou a zážitkem, který se nezapomíná.