Denali – prázdniny v ledovém surreálnu

Zřejmě žádný článek ani zprostředkované informace nemohou připravit na osobní prožitek, který na účastníka výstupu na Denali čeká. Ačkoliv odjezdu předcházelo čtení mnoha článků i přímé diskuze s dřívějšími účastníky tohoto „zájezdu“, realita výstupu byla nakonec jiná. Intenzivnější, obtížnější, ale i krásnější a emočnější. Pojďme se na ni podívat.

Sám za sebe

Celý průběh výstupu předznamenaly již hektické přípravy. Vybavování expedice přineslo na poslední chvíli řadu změn a operativních rozhodnutí. Část z nich se překvapivě ukázala jako správná. Určitá neobvyklost výstupu na Denali je dána již tím, že na rozdíl od jiných rétoricky protěžovaných vrcholů je na Denali člověk tak říkajíc sám za sebe. Ve chvíli, kdy z provizorní přistávací dráhy na ledovci Kahiltna odlétá vaše letadlo s lezci, kteří se o vrchol pokusili před vámi, vám dojde, že na tomto místě končí civilizace. Co si tým nepřivezl sebou a není připraven vytáhnout do dalších táborů, již není kde získat.

Před vstupem do letadla, ještě v civilizaci v osadě Talkeetna, je třeba navléct peří, obout výstupové boty, konsolidovat vybavení do co nejméně zavazadel. Zde je poslední místo se signálem telefonu i ostatními výdobytky naší doby. Po přistání, až na výjimku možnosti pomoci ve čtvrtém výškovém táboře (tzv. Camp 14 – 14 tisíc stop vysoko, tedy cca. 4300 m n. m.), je člověk odkázán jen na vlastní zásoby a vybavení, které přenáší mezi jednotlivými tábory. Dojem této opuštěnosti a izolovanosti udeří zpravidla velmi brzy po příjezdu, jak již bylo zmíněno, zejména při loučení s odlétajícím strojem odvážejícím dřívější aspiranty.

Co s sebou?

Nicméně, vraťme se ke zmíněným přípravám. Veškeré vybavení i zásoby jídla je nezbytné důkladně zvažovat. Při výstupu totiž nejsou k dispozici šerpové, muly ani jiná pomoc, která by od náročnosti vynášky nákladu ulevila. I proto byla příprava a vybavení předmětem častých diskuzí. Na místo výhradně sušeného jídla zalévaného vodou jsme k naší tíži (myšleno hmotnosti nákladu) i dle předchozích zkušeností volili také rozsáhlé zásoby obyčejné práškové bramborové kaše a vakuovaných uzenin či sušených mas. Několikrát jsme zásoby rozšiřovali o další a další dokupované minerály a šumáky, neb ledovcová voda sama o sobě není pro vyčerpaný organismus to pravé. Zhruba zbývající dvě tuny jsme posléze také jako nespotřebované snesli domů a díky tomu mám teď příjemnou celoživotní zásobu doplňkových šmakulád.

Technické vybavení jsme se nicméně pokoušeli spíše odlehčovat. Kolega Roman pořídil na poslední chvíli odlehčené nepromokavé oblečení Direct Alpine Guide a prototypovou kombinézu od Sira Josepha Minimis. Já jsem se po předchozích zkušenostech s nepříjemným počasím z Lenina nebo Aconcaguy rozhodl pro konsolidaci vrstvení a na výstup si raději vzal na míru upravenou expediční kombinézu Sira Josepha Wind Face II. I hmotnostně mi vycházela lépe než vrstvení více bund, péřových kalhot apod. Také jsem do jisté míry k vlastnímu překvapení rezignoval na dlouhodobě používaný spacák Koteka 850, s nímž jsem úspěšně absolvoval všechny dosavadní expediční cesty a vydal se do neznáma s německou značkou Grüezi bag a jejich nejteplejší spacákovou variantou Biopod Down Hybrid Ice Extreme.

Byť byl papírový teplotní komfort u obou spacáků podobný, hlavními kritérii byly větší rozměry a pohodlí, a především také na dotyk příjemnější materiál spacáku. Negativem byla drobně vyšší váha (lehce přes 1,5 kg), která je ovšem na objem spacáku stále slušná.
U důvodů je možné se krátce pozastavit. Jak jsem pochopil z předchozích expedic, jedním ze zásadních klíčů úspěchu je napěchovat spacák co nejvíce věcmi každou noc. Mimo obvyklé lahve určené pro malou potřebu (výlez ze stanu může být otázkou několika desítek minut, nemluvě o případném špatném počasí a rizikovosti opuštění stanu při řádění živlů), je nutné počítat s nezbytností uložení vnitřních botiček, lahví s pitím, elektroniky a případného vlhkého oblečení k dosušení do vnitřního prostoru spacáku každou noc. Mimo jiné i vzhledem k tomuto aspektu proto padla má volba na poslední chvíli na Grüezi bag, který byl na první pohled dostatečně prostorný pro naplnění všech potřeb. Možným negativem byla neprověřená schopnost teplotní izolace. Vybavení je přece jen před zásadní expedicí třeba prakticky vyzkoušet. Inu zariskoval jsem. Trochu stranou stál při těchto úvahách výrobcem udávaný vyhřívací systém napojitelný na powerbanku. Byť nešlo o rozhodné kritérium pro koupi, těšil jsem se na experimentování s využitelností systému.

Kudy na Denali?

Vybavování se nicméně s řadou změn a koncepčních úprav na poslední chvíli podařilo a po několika dnech cesty a příprav, včetně získání povolení u místních nekompromisních rangers, jsme mávali na rozloučenou letadlu opouštějícímu na pohled nerovnou krátkou přistávací a odletovou dráhu ledovcového letiště. Zde je zřejmě vhodné pozastavit se nad celkovou trasou výstupu. S ohledem na první návštěvu lokality byla vybrána tzv. normálka, tedy výstup přes hřeben West Buttress. Trasou se pokouší dosáhnout vrcholu nejvíce týmů, kdy je tedy největší pravděpodobnost dosažení vrcholu i při ne zcela příznivém počasí, ztrácející se cestě či nevhodných podmínkách na místech, která jsou zajištěna fixními lany. Na výstupové cestě je vybudována řada táborů, počtem převyšující např. i tábory na Mt. Everestu.

Mimo Base Campu ve výšce 2200 metrů , kde vysazuje týmy letadlový speciál, je to:
-    Camp 1 ve výšce 2400 m (kdy nicméně přechod mezi prvními dvěma tábory i přes malý výškový rozdíl představuje jeden z nejnáročnějších dnů expedice), 
-    mezistaniční Camp 2 ve výšce 2900 m, který americké expedice používají spíše jen k překládce materiálu, 
-    Camp 3 s nádhernými výhledy a zřejmě nejpříznivějšími klimatickými podmínkami, 
-    Camp 4 jako základna pro pokusy o dobytí vrcholu. a 
-    výškový camp (tzv. Camp 17), který je či má být již jen „zásobníkem“ pro útoky na vrchol.

Postupujeme vzhůru

Protože, jak říká kolega a vedoucí expedice Roman, první dny aklimatizace jsou nejdůležitější, bylo rozhodnuto, že první noc strávíme v Base Campu a nevydáme se, jako asi většina ostatních expedic, ihned do Campu 1. Počasí v základním táboře bylo příjemné a s pořízeným hypervybavením bylo večer i v noci spíše vedro k neusnutí. Svůj díl asi sehrála i nervozita z dalších dnů, ale celkově byl první večer snesitelný a při srovnání s těmi následujícími snad i příjemný.

Hned další den ale bylo možno začít sledovat náznaky náročnosti dnů příštích. Cesta mezi základním a prvním táborem nedisponuje značným převýšením. Ze základního tábora je nutno klesnout do ledovcového údolí a táhlým pochodem překonat vzdálenost necelých 10 km do prvního tábora. Byť je celkové převýšení trasy okolo 400-500 metrů, cesta se ukázala jako obtížná. Na čisté obloze pálilo nesnesitelně horké slunce. Jakmile se schovalo za mraky, pofukující vítr mrazil do morku kostí. Prozatím nedostatečná aklimatizace si také vybírala svou daň a do prvního tábora se podařilo dorazit po 6 či 7 hodinách cesty ve stavu blížícím se vyčerpání.

Zcela nejzásadnějším aspektem výstupu, který se do náročnosti od prvního dne výrazně promítal, byla hmotnost vybavení. Poznatky výše o opuštění civilizace a výstupu tzv. „za vlastní“ nebyly jen stěžováním si, ale právě naznačením tohoto zásadního bodu. Každý člen týmu totiž byl nucen vynášet mezi tábory cca 50-60 kg vybavení. Část na zádech v batohu, zbytek pak na saních, které byly k výstupu pro každého lezce zapůjčeny na místním letišti. Výsledný náklad přidával na náročnosti doslova každému kroku a definoval značným způsobem celkový dojem z výstupu na Denali. 

Po dosažení prvního tábora jsme si postupně začali osvojovat základní úkony, které se pro další týdny stávaly automatizovanou rutinou. Po dosažení nového tábora je totiž vždy nutné co nejrychleji postavit stan, dobře ho ukotvit na míru vyrobenými masivními kolíky proti nepřízni počasí a okamžitě začít připravovat jídlo a vodu na dopití a částečně na přežití v nadcházejícím náročném dnu. Pro zdárný průběh aklimatizace je třeba vypít minimálně 4-6 litrů vody denně. S rostoucí výškou roste i doba pro dosažení varu vody. Výstup a následná příprava tábora, jídla a vody tak ve výsledku zabrala veškerý bdělý čas každého dne. To je jeden ze zásadních aspektů výstupu a možná i důvodem jeho absolvování. Kompletní změna životního stylu, byť na několik týdnů, přináší potřebný duševní odpočinek a celkově i jiný pohled na život. 

Sníh si s námi hraje

Už druhou noc nám nicméně hora ukázala opačnou tvář. Intenzivní sněžení v průběhu noci vyžadovalo časté vstávání a hlídání, aby stan nezapadl. To je podstatné především s ohledem na větrací průduchy stanu. Jejich ucpání může být i životu nebezpečné. Minimálně se pak člověk nevyspí dobře a nemůže pod nánosem sněhu pořádně dýchat. Další problém nastal ráno, kdy také zapadl první příkřejší hang nad táborem. Naše skupina se nakonec střídala s místním (americkým) týmem, aby cestu bylo možno společně z posledních sil prošlápnout. 
Ačkoliv jsme se dohodli, že pro celkové vyčerpání nad taháním celého nákladu zapadanou stezkou zůstaneme v malém táboře č. 2 přes noc, pro jistotu jsme ještě ten samý den provedli vynášku části vybavení do Campu 3 a vrátili se do Campu 2 jen přespat.

Ačkoliv se v noci obloha vyjasnila a nesněžilo, jasné počasí přineslo další problém. Tedy velmi nízké teploty a občasné velmi mrazivé profouknutí všech vrstev oblečení. Grüezi spacák, který první noc spíše přehříval, již našel své uplatnění a musím říci, že mě příjemně překvapil. Všiml jsem si toliko jednoho aspektu a dávám tak případným uživatelům tip k ideálnímu využití. V místě zipu je všit pruh péřové izolace, který zip překryje a tím brání vniku chladného vzduchu do spacáku. Je vhodné umístit věci, které ve spacáku vysychají nebo se bráníme jejich zamrznutí na opačnou stranu, než je umístěn zip. Např. tvrdé botičky měly totiž tendenci izolaci odchlípnout. Chvíli jsem se divil profukům, ale po přemístění věcí se spacák „chytil“ a komfort v něm byl výborný.

V rámci prvotních pokusů o řešení profuků jsem také zkusil zapnout zmíněné topení. Od kolegů, kterým jsem manévr prozradil, jsem sklidil bídu za plýtvání power banky (po cestě není kde elektřinu dobýt, pokud si člověk netáhne solární panely). Výsledek mě ovšem překvapil a považuji ho i na expedicích za poměrně využitelný. Při pokračujícím vyčerpání organismu zejména ve vyšších polohách může mít tělo samo problém spacák vyhřát. Topení v nohách skutečně fungovalo a zdroj tepla spacák prohřál na komfortní pocit pro tělo. Nutno samozřejmě podotknout, že za standardních podmínek a při správné přípravě na noc stejnou roli splní lahev ohřáté vody. Nicméně ne vždy se podaří mít připravenu láhev o správné teplotě, což se ostatně stalo i mě, a pak je záloha v podobě výtopné mřížky v nohách chytrým perkem.

Bílá tma a další překvapení

S těmito úvahami jsem vstával (teprve) třetí den naší expedice v druhém táboře. Počasí opět změnilo svou tvář a nadcházejících několik dnů mělo být spíše mlhavo, se sněhovými přeháňkami, občasnou bílou tmou, ale zato s rozumnými teplotami, a tedy i výstupovými podmínkami. Druhý výstup do Campu 3 se zbytkem materiálu proběhl bez větších excesů (vyjma rozčilování nad taháním saní do větších a větších sklonů). Ačkoliv třetí tábor působil při obou příchodech nelítostně a nepříznivě v mlhavém a sněhovém počasí, nakonec byl tento tábor nejblíže pocitu určitého komfortu. Důsledně vybudovaná zázemí (sněhové stěny, latríny vykopané ve sněhu, prostory pro kuchyň) působily zpětně vzato až útulně a umístění tábora skýtalo při dobrém počasí úchvatné výhledy do nižších poloh. Klíčem při příchodu do nového tábora bylo vždy vybrat to správné předpřipravené místo po předchozí expedici a správně ho doopevnit.

Hrůzu vzbuzoval toliko výšvih nad táborem k tzv. Motorcycle Hill, po němž místní lezci nelítostně tahali přetížené sáně v trhlinovém ledovcovém hangu. Po opakovaných debatách jsme se shodli, že výš už naše skupina saně riskovat nebude a veškeré vynášky budeme dělat jen na zádech. Tak se i stalo a další den jsme provedli vynášku části materiálu do čtvrtého tábora. Taktiku jsme zvolili odlišnou od amerického stylu. Místní skupiny totiž zpravidla provedly vynášku na saních do mezistanice u tzv. Windy Corner (nomen omen) a až další dny se pokoušely o dosažení Campu 4.

Dle hesla climb high, sleep low jsme nicméně přistoupili k naší variantě a ta se posléze ukázala jako správná. Ačkoliv počasí pokračovalo v mlhavém a nepřehledném duchu, nebylo úplně větrno a materiál se podařilo dopravit do čtvrtého tábora bez větších problémů, vyjma celkového vyčerpání organismu. 

>>> POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ <<<

Mgr. Milan Schagerer
advokát, advokátní kancelář SCHAGERER

Milan Schagerer je advokát, společník advokátní kanceláře. Aktuálně se zabývá snahou o dokončení zbývajících vrcholů Koruny planety (Seven Summits), rád by v budoucnu navázal souborem sedmitisícovek Sněžného leoparda. Mimo zahraničí ho lze nejčastěji potkat při trekování v Brdech nebo Krušných horách. Věnuje se také cyklistice a běhu. Mimo hor a práce je pro něho největším adrenalinem snaha skloubit všechny věci dohromady a věrohodně to odůvodnit.