Aklimatizace v horách – jak se připravit na bezpečný výstup

Plánujete výlet do vysokých hor a chcete se vyhnout nepříjemnostem spojeným s výškovou nemocí? Správná aklimatizace je klíčem k úspěšnému a bezpečnému výstupu. V tomto průvodci se dozvíte, jak se efektivně připravit, jaké strategie zvolit a na co si dát pozor, abyste si svůj horský zážitek užili naplno.

Z OBSAHU: 

• Co se děje při aklimatizaci?
• Strategie aklimatizace
• Horský výstup – jak to může dopadnout?
• Příprava na výstup
• Výškový trénink
• Příznaky výškové nemoci

Aklimatizace – často skloňovaný pojem v souvislosti se stoupající oblíbeností vysokohorské turistiky. Termín má ovšem i svůj obecnější význam. Za aklimatizaci lze obecně označit proces přizpůsobení se novým podmínkám. Aklimatizace ale nabývá na důležitosti právě při výstupech ve vysokých horách, kde souvisí s klesajícím zastoupením kyslíku ve vzduchu s přibývající nadmořskou výškou. S nutností aklimatizace, tedy přivyknutí organismu na vyšší nadmořskou výšku, je třeba precizně kalkulovat právě při výstupech do skutečně vysokých hor, od zhruba 4000 m n. m. výše, abychom se dokázali vyhnout takzvané výškové nemoci.

Tento článek si klade za cíl proces aklimatizace přiblížit s odkazy na konkrétní zkušenosti z někdy ne zcela příjemných situací. Nejedná se nicméně o odbornou stať či vědeckou práci, ale spíše o laický popis či sumarizaci dojmů z proběhlých aklimatizačních prožitků.

Co se fyzicky děje při aklimatizaci?

Protože je ve vyšších nadmořských výškách nižší tlak vzduchu, najdeme v něm také menší množství kyslíku. Ten pro fungování organismu nezbytný, a navíc ho organismus spotřebovává tím více, čím vyšší je míra fyzické námahy. V okamžiku, kdy se tělo do takovéto oblasti se sníženým množstvím kyslíku dostane, začne doslova chrlit (vyrábět) velké množství nových červených krvinek, aby se k tělesným orgánům i ve změněném vnějším prostředí dostávalo nezbytné množství kyslíku.

Samozřejmě, že do čím větší výšky lezec stoupá, tím je množství kyslíku menší. Tělo tedy musí vyrobit více krvinek a celý proces fyzické přípravy je tak delší. Například výstup na Mont Blanc lze zvládnout za tři dny, výstup na Everest i s kyslíkovými přístroji za jeden a půl měsíce. Čím má tělo vyrobit více krvinek, tím více je potřeba mu dodávat nezbytné složky. Jen tak získáme pro aklimatizaci ty nejlepší předpoklady.

Zároveň je správná úvaha, že vysoká extrémní námaha spojená s výstupy do vysokých hor do jisté míry jde proti schopnosti těla aklimatizovat. Zejména tedy měnit složení krve, kdy na jakékoliv fyzické procesy tohoto typu je vhodnější zachovat klidnější stav a umožnit organismu v klidu pracovat.

Strategie aklimatizace

Proč je pro aklimatizaci důležitá předchozí fyzická příprava? Jednoduše řečeno: Organismus bude při vyšší kondici fungovat lépe, bude docházet k menšímu vyčerpání a tělo bude mít prostor pro výrobu krvinek. Dalším podstatným faktorem je hydratace v horách. Tělo musí mít pro úpravu okysličování dostatek zdrojů. V tomto případě tekutin. Prakticky v každém článku se uvádí hodnota kolem 4-5 litrů za den. Přitom vodu je při horských expedicích nutno vyrábět ze sněhu a posléze i mineralizovat přidávanými složkami, což je samo o sobě vyčerpávajícím a neustále se opakujícím procesem.

Výživa ve vysokých horách, to jest pravidelná a pestrá strava, je také častým problémem. Pro aklimatizaci neboli přizpůsobení organismu je ovšem stejně podstatná. Existují i další faktory, které je třeba mít na paměti. Psychická pohoda, dobrý spánek, udržování těla v teple, ať jmenujeme ty nejdůležitější z nich. I proto jsou výstupy třeba v Africe doprovázeny rytmickým souslovím „poli, poli“, opakovaně proklamovaným místními horskými průvodci. Jejich mantru jsem si přeložil jako „pomalu, pomalu“. 

Nicméně ani při dokonalé přípravě, pomalém výstupu, zásobování organismu vším potřebným a splněním všech ostatních doporučení, není úspěšná aklimatizace a prevence výškové nemoci vždy stoprocentně zaručena. Z velké části to spadá, řečeno slovy básníka, do odpovědnosti vyšších horských mocností.

Horský výstup – jak to může dopadnout

Vzpomínám si na výstup na Kilimandžáro, kde i přes pomalé stoupání a zásobení organismu vším, co bylo potřeba, provázely expedici bolesti hlavy a finální push proběhl s pocitem zvracení, který bránil udělat byť jen jeden další krok. Z druhé strany barikády si ale pamatuji na přípravu na druhý pokus o výstup na Pik Lenina, kdy jsme druhý den po příjezdu téměř vyběhli do výšky 4.800 metrů na vrchol Pik Petrovski, jako by to byla Sněžka. Snad k tomu pomohla i úroveň determinace dosáhnout cíle, která byla mnohonásobně vyšší než při pokusu prvním (tady nejspíš pomohla především příprava psychická).

Pro odlehčení výše uvedených, spíše tematicky těžších úvah, nicméně dlužno dodat, že jakkoliv se zdá celý proces jako alchymie nebo snad i náhoda, lidské tělo vydrží hodně. Čím častěji pobývá ve vyšších nadmořských výškách, tím více procesu aklimatizace, ale i celkově pobytu ve vyšších polohách přivyká. Nejedná se ani tak o „vylepšování“ procesu aklimatizace, jako spíše o celkovou funkčnost těla. Při dalších a dalších výstupech se člověk méně sleduje, je zvyklý na případné negativní projevy aklimatizace a je s nimi schopen lépe a lépe pracovat.

Příprava na výstup

Proces aklimatizace není v zásadě nikdy příjemný (vzpomeňme na rozhovory ve filmu Everest – „its all suffering“). Občas může zabolet hlava, často se dostavuje únava, ze zážitků těch horších stavů mohu jmenovat pocit určitého celkového tlaku v těle. Při něm má člověk pocit, jako by měl prasknout, a v zásadě s tím nejde nic dělat. Tyto pocity či stavy však ještě nemusí indikovat výškovou nemoc. Kde osobně vnímám určitou hranici a zvyšujícího se rizika v horách, je výskyt dechového deficitu.

Tento stav zřejmě bude vhodné popsat na příkladu: Při prvním pokusu o výstup na Pik Lenina jsem při dosažení 2. výškového tábora (5300 m n. m.) zjistil, že nejsem schopen spát. V bdělém stavu fungovalo tělo v zásadě bez bolestí hlavy, jen s obvyklým zadýcháváním. Jakmile jsem ale začal usínat, měl jsem pocit dušení a začal vždy lapat po dechu. Aklimatizace tedy nebyla provedena ideálně a je otázkou, zda by další stoupání nevedlo k ještě horším problémům. Z tábora jsme nicméně museli sestoupit z jiných důvodů, a tak jsem o intenzivnější prožitek dušení přišel.

Na tomto příkladu je ale zároveň možné vysvětlit celkovou ošemetnost horolezectví ve větších nadmořských výškách. Pobyt ve větších výškách vede k tomu, že tělo v zásadě začne konzumovat samo sebe. Obrovská spotřeba energie, vyžadovaná mimo jiní v rámci aklimatizace, vede ke ztrátě sil – jak psychických, tak fyzických, ubývá svalová hmota. Každý pobyt je tak z povahy věci striktně časově limitovaný – silami jedince (nepodceňovat předchozí fyzickou přípravu!), ale i objektivními faktory, jako je např. počasí nebo omezenost zdrojů (jídlo, palivo pro výrobu vody). Případný sestup do nižšího tábora a nutnost opakovaného výstupu také může mít vliv na úspěšnost výstupu. Budou fyzické či psychické síly dostatečné k návratu? Bude k výstupu i za další tři dny vhodné počasí? I proto je rozhodnutí, jak v aklimatizaci pokračovat, vždy zásadní.

Výškový trénink

Stejně tak zbytečně dlouhá aklimatizace může vést ke ztrátě sil nezbytných k dosažení vrcholu, nebo – a  to je snad ještě horší varianta – pro navazující sestup. Při výstupu na Aconcaguu z důvodu razantně se zhoršujícího počasí padlo rozhodnutí zahájit finální výstup z třetího výškového tábora Nido de Condores v 5.500 m n. m., a tedy přeskočit poslední tábor. Bez zásadnějších problémů s výškou výstup dopadl dobře. 

Za podstatné vnímám především začít s aklimatizací co nejpomaleji. Úvodní šok pro tělo je třeba zmírnit co nejvíce. Stejně tak lze souhlasit s často zmiňovaným doporučením „climb high, sleep low“. Neboli vystoupat v rámci aklimatizačních výstupů výše, ale na přespání, aby tělo mělo dostatek klidu k výrobě krvinek, se vrátit do nižších poloh. Pomalá a opatrná aklimatizace je opravdu zásadní. Důsledky jejího podcenění mohou být obrovské. Nemusíme hned uvažovat o těch zcela fatálních. I výlet helikoptérou zpět do nížiny za účasti záchranného týmu není příjemným zážitkem. Především pak v okamžiku, kdy dorazí vyúčtování takové akce. 

Příznaky výškové nemoci

Výšková nemoc je obvykle rozdělována do dvou podkategorií, a sice otoku mozku a otoku plic. V obou případech je třeba provést okamžitý sestup a celou akci ve většině případů odpískat. 

I přes naši zodpovědnou aklimatizaci musíme spoléhat i na další vnější faktory – zejména již zmiňované počasí. Jsme tak do jisté míry v rukou náhody. I proto je ale případný úspěšný výstup tak obohacující! Pokud se všechny aspekty po někdy i mnohatýdenním pobytu v horách poskládají dohromady a zapadnou do sebe v ten správný okamžik, čeká nás výjimečný prožitek.

Mgr. Milan Schagerer
advokát, advokátní kancelář SCHAGERER

Milan Schagerer je advokát, společník advokátní kanceláře. Aktuálně se zabývá snahou o dokončení zbývajících vrcholů Koruny planety (Seven Summits), rád by v budoucnu navázal souborem sedmitisícovek Sněžného leoparda. Mimo zahraničí ho lze nejčastěji potkat při trekování v Brdech nebo Krušných horách. Věnuje se také cyklistice a běhu. Mimo hor a práce je pro něho největším adrenalinem snaha skloubit všechny věci dohromady a věrohodně to odůvodnit.