Javorový Vertikal: 11 000 metrů do pekla a zpět

Nedaleko Třince, pod Javorový vrch, se již podruhé sjela skupina příznivců posouvání svých limitů. Akce, která se dá popsat jako kombinace ultramaratonu, psychologického experimentu a outdoorového očistce. Závod, který spojuje lásku k přírodě, bolest svalů a lehké popření zdravého rozumu – Javorový Vertikal. Kde by jiný hledal výmluvy, nadšenci hledají příval adrenalinu. Chce to notnou dávku odvahy a svým způsobem i paličatosti přesvědčit hlavu, že na něco takového máte. Musíte zvládnou 11 000 výškových metrů během třiceti šesti hodin. 

když Vám nestačí vyběhnout na kopec, tak to zopakujete 22krát!

Javorový Vertikal, 11 000 výškových metrů. Ano, čtete správně. Je to, jako byste šli na Sněžku. Pak znovu. Pak ještě 18krát. Myslíte, že je něco takového nemožné? Přesto se najde hrstka odvážných, kteří vás přesvědčí, že slovo „nemožné“ v jejich světě neexistuje a rozhodnou se s Démonem utkat o jeho horu. Co všechno je v sázce? Jen taková drobnost, vaše duše!

Příroda fandí extrémům

Letošní podmínky byly opravdu extrémní, skoro jako by Démonovi vyšla jeho objednávka předpovědi pekla. Říjnové počasí přišlo se vší parádou a celý víkend se tak nesl ve znamení chladu, deště, větru a bahna. Chyběl snad už jen sníh. Ten možná dokonce přišel, ale kvůli mlze jej nikdo neviděl.

Říjnová přehlídka čtvero ročních období nikterak výstup a sestup na Javorových vrch neusnadňovala a každý ze závodníků si sáhl na dno své odolnosti. A i když jen na chvíli přestalo mrholit, vrchol kopce začal bičovat vítr, takže volnější větrovka z leckoho mohla udělat létajícího draka, který by však měl velmi tvrdé a mokré přistání. Kdo by po třetím kole ještě věřil na suché ponožky, ten jako by snad ani na Javorovém nebyl! 

Svah, po kterém borkyně a borci statečně šplhali, se tak jen v krátké době proměnil v bahnitou skluzavku nepříjemně zpomalující výstup nahoru a nebezpečně urychlující sestup z hory dolů. A vítr? Ten byl místy tak silný, že zbylo jen doufat, že to závodníky neodnese na Slovensko. 

Tyto podmínky si naštěstí vyžádaly jen jedno vykloubené rameno, jednu propíchnutou holeň a jednu zlomenou holi – kterou však umně zachránila izolepa a brčko. MacGyver by zaplakal radostí.

Komu odzvoní hrana?

Každý, kdo závod nedokončí, nechává na Javorovém kousek své duše. A Démon hory to ví. Právě proto na trati zní již během první noci Zvon ztracených duší. Je to taková jemná připomínka, že v takovém případě nemáte jinou možnost, než se příští rok vrátit na místo činu znovu a opět se pokusit uhájit svou hrdost a čest. Pokud nechcete po zbytek svého života bloumat bez ducha a smyslu.

Přeživší statečně pokračují přes noc až do druhého dne. Netuším, zda to bylo vidinou slunce, nebo přemírou endorfinů v krvi, na snídani to však byl jen samý úsměv a dobrá nálada. Pekelníci, jak Démon své závodníky nazývá, se vzájemně podporovali, radili se, kudy je nejschůdnější trasa a sdíleli zážitky z probdělé noci. 

Také jsme nějakým zázrakem získali podpůrného parťáka – tuláka, kterého díky jeho uším pojmenovali ostatní členové pekelného týmu Dobby. Ten od letošního ročníku drží prvenství v účasti ve čtyřnohé kategorii, neboť se závodníky dvakrát vyběhl na vrchol… a taky snědl nejvíce šunky na občerstvovačce. Bez čipu, bez registrace, zato s radostí, že může běhat s lidmi. Jisté však je, že i když o tom možná neví, některým jeho přítomnost zvedla náladu natolik, že se kopec rozhodli absolvovat pro jistotu ještě několikrát. 

První přeživší v cíli

Po 20 hodinách se z mlhy vynořila první přeživší dvojice, která se o své duše s Démonem prostě podělit nehodlala. Dali to. V plné polní. Se širokým úsměvem a ještě zbytkem sil na závěrečné objetí. Pak už se další dokončivší jen hrnuli. Ať už to byly týmy nebo jednotlivci, všichni s nadšením, že i přes ten Mordor, který venku panoval, překonali sami sebe a 11 000 výškových metrů pokořili.
A pokud ne přímo těch jedenáct, spousta z nich se dostala alespoň nad Everest. Což je výkon, před kterým je nutné smeknout klobouk! Anebo čepici, pokud ji ten vítr neodnesl…

O čem Javorový Vertikal je?

Kdybyste se zeptali těch, kteří na letošní ročník dorazili, pravděpodobně by vám řekli, že jdou překonat své hranice, že to jdou zkusit, protože se jim líbilo video z loňska. Nebo jsou jen zvědaví a rádi se (extrémně) hýbou. Co však skutečně lze vidět očima pozorovatele, je to, jak moc Vertikal tmelí lidi. Ze skupiny neznámých se v těžkých chvílích stávají přátelé. Rodiny ochotně vyčkávají v dešti, aby povzbudili závodníky. Kamarádi trasu absolvují také, aby odvážlivcům pomohli krátit čas i kilometry. Ta atmosféra je cítit naprosto všude. Až má člověk chuť se k nim za rok přidat a zkusit to taky.

A proč těch 11 000, když Javorový Vertikal slibuje 10?

Dovolím si citovat samotného Démona: „Deset tisíc zvládne každý, dvacetkrát vyběhnout kopec také. Ale ty poslední dva výběhy, ty jsou jen pro opravdové šampiony. A Vertikal je tu proto, aby vám ukázal, že vždy máte na víc. Že vždy ve vás je více, než si myslíte, a jste statečnější, než byste kdy do sebe sami řekli. A když už do pekla, tak v běžeckých botách!“ 

Takže příště? Boty, odvahu a kousek šunky pro Dobby. Vidíme se na startu!