Norsko - země trolích zázraků

Prohlížíme si kamarádovy fotky z  Norska a okamžitě máme jasno. Svěží přírodu, nekončící hory a tajuplné fjordy chceme zažít na vlastní kůži. Plán tedy zní: vyřídit pracovní povinnosti, promyslet trasu, inspirovat se a hurá na sever. A tak se rodí itinerář naší 14 denní cesty, lístek na trajekt a stále větší touha vyrazit. Volíme Warnemünde a Trelleborg, přes Švédsko směr Oslo, Kristiansand, Stavanger, Preikestolen, Trolltunga, Bergen, Flåm, Alesund, Trollstigen, Galdhøppigen, Lillehammer, Oslo. Je to sice smělý plán, ale štěstí přeje připraveným, říkáme si.

(úvodní foto: Wallppapers Collection)

Balíme tedy pár věcí, hlavně nepromokavých, neboť předpověď počasí je neustálý déšť. Lékárničku doplňujeme o karton plzně, litřík slivovice a hořkou čokošku. Poslední přípravy se soustředí na auto, které bude zároveň naším domovem. Takže sklápíme zadní sedačky, pokládáme žíněnku, a přes ni přetahujeme prostěradlo. Ani polštářky nechybí, prostě dokonalé. Den „O“ (odjezdu), je sobota 7. 8. 2021, po „o“ (obědě) skáčeme do auta a konečně „o“ (odjíždíme). Smějeme se, a ve stylu filmu „A je to“ spokojeně naznačujeme rukama.

Vstříc Skandinávii

Navigace ukazuje 900 km na trajekt, takže nabíráme směr Warnemünde, Německo. Cesta ubíhá rychle. Naloďujeme se a vyplouváme vstříc švédskému Trelleborgu. Po 8 hodinách opouštíme trajekt a přes Malmö a Göteborg míříme k norským hranicím, které přejíždíme další den o půlnoci. Konečně v Norway.

Vynecháváme původně zamýšlený Kristiansand a prvním naším cílem se stane Stavanger, město ležící na jihozápadním pobřeží. Cesta sem přes vnitrozemí je takovou lehkou ochutnávkou nádhery a rozmanitosti norské krajiny. Po krátké prohlídce opouštíme město. Průzračná jezera nás nenechají v klidu a tak u jednoho zastavujeme. Vzduch nádherně voní, ptáci vyzpěvují a všude se rozprostírá až neuvěřitelný klid. Zkoušíme vodu. Je příjemná, tak se pomalu ponořujeme.

Po tomto dokonalém osvěžení míříme k jednomu z oblíbených míst, skalnímu útvaru Preikestolen. Vyhlídková plošina se ve výšce 604 m tyčí nad hladinou Lysefjordu. Cesta je nenáročná, počáteční pozvolené stoupání vystřídají prudší úseky s úžasnými pohledy. Na vyhlídce je hodně lidí, fotíme a vydáváme se na zpáteční cestu. Odjíždíme bezva naladěni, i když víme, že nás čeká zase několik hodin sezení. Jenže, jak jinak to vymyslet, abychom z Norska viděli co nejvíce? Čas trávený v autě normálně zkousáváme s těžkým srdcem. Tady ale na to nemyslíme.

Večer přijíždíme k obci Odda a odtud k výchozímu bodu na další zajímavé místo, skalnatý výběžek Trolltunga, neboli Trolí jazyk. Vyčnívá z hory ve výšce 700 metrů a pod ním se třpytí hladina jezera Ringedalsvatnet. Probouzíme se do zataženého dne a těšíme se, že vyzkoušíme nové nepromokavé bundy, které pohotovostně balíme do oblíbeného Jirkova Millet batohu. Mého už také, vejdou se tam všechny mé potřebné čepice a bundy, a přitom ho nemusím nosit. Po snídani začínáme počítat první výškové metry. Asi po kilometru strmého stoupání přicházíme na náhorní plošinu, kde nás obklopí překrásná a nekonečná příroda, rozeseté dřevěné chatky, jezírka, keře. Přecházíme pod místo dalšího prudkého stoupání, kde se povrch změní na udusanou rezavou hlínu s uvolněnými kameny. Když překonáme tuto stojku, objeví se před námi další rozlehlé patro s nádherným jezerem. Napadají nás stejné myšlenky. Ale až při zpáteční cestě, mrkneme souhlasně. Jasně, řeč je o koupačce. Další část cesty vede zvlněným terénem. Mlha čaruje podle své fantazie, takhle si tady bájní trolové hrají s lidmi. Jdeme směle dál a konečně vidíme cíl. Necháváme si ujít pózování na jazyku kvůli frontě, a fotíme se o pár metrů vedle. Zpáteční cesta uběhne rychle, a když sedáme do auta, uvědomujeme si, že jsme se nevykoupali. Tak jinde. A odjíždíme na večeři.

Posilněni přijíždíme do přístavního města Bergen. Jirkovi se povedlo najít malou loděnici na břehu moře, ideální místo na přespání. Ráno začínáme pěkně po našem, skáčeme do moře, které nás překvapí jemnou slaností. Následuje prohlídka staré části města, oběd, klasika rybí trh, nějaké dárky, pivo a také útok na outdoorové prodejny, konkrétně hledáme Fjällräven, kde si Jirka vybírá skvěle padnoucí kalhoty. Večer měníme itinerář. S těžkým srdcem oželíme severně ležící Alesund a Trollstigen, ve prospěch výstupu na nejvyšší horu Norska. Pro tuto oblast se má za 3 dny změnit počasí, ze 100% deště je najednou krásné slunce. Zůstáváme tedy ještě den v Bergenu a z moře poznáváme místní fjordy. Výlet lodí na malý ostrov Skjerjehamn nám doporučilo několik bergenčanů a dobře věděli proč.

Na vrchol nejvyšší hory Norska

Ráno vyrážíme do městečka Flåm, na nejstrmější železniční dráhu na světě. Trať projíždí nádhernou horskou přírodou, na své 20km délce překonává převýšení 864 m a končí v horské stanici Myrdal. Zde je možné zapůjčit kola a zpáteční cestu projet podél trati, vychutnat si vodopády a přírodu podle svého. I my využíváme této možnosti a po vystoupení z historického vlaku, míříme rovnou do půjčovny. Vyplňujeme formulář, platíme a jdeme k mladíkovi, který nám předává kola. „Where are Zuzana from?“, ptá se. Odpovídám: „Zuzana is from Czech Republic“. On na to: “tak to možme hovoriť po našom“. A tak si počas dažďa rozprávame. Když přestává pršet, nasazujeme helmy a začínáme sjíždět točivé zatáčky, zastavujeme, fotíme, kocháme. Večer vracíme kola na spodní stanici. Vstáváme brzy a vydáváme se ještě k malému vodopádu, kde si za přítomnosti jedné zbloudilé ovce necháváme masírovat záda. Oči kulíme stejně jako ona. Ne, není to ledové. Po obědě konečně vyrážíme k obci Lom, brány národního parku Jotunheimen.

Jedeme horskými silničkami přes malebná sedla, všude jen hory, barevné ledovce v dálce a bohužel elektrická vedení. Z hlavní odbočujeme na osadu Spiterstulen, jedno z výchozích míst na nejvyšší norskou horu Galdhøppigen. Se svými 2 469m je zároveň i střechou celé Skandinávie. Na šotolinové cestě potkáváme vyplašenou sobí rodinku. Parkujeme asi 200 m před osadou, která leží ve výšce cca 1100 m, a chystáme večeři. Kolem půl jedenácté, kdy je ještě světlo, zalézáme do spacáků a já se zapřisáhnu, že i zítra nechám své úžasné pohorky od La Sportivy odpočívat a jako tradičně budu držet basu s Jirkou. Probouzíme se před budíkem, a po více jak týdnu vidíme modrou oblohu a sluníčko. Rychle vylézáme z auta, námrazy na trávě si nevšímáme. První, co hledám, je čepice. Že jsem jinak nahá, mně nevadí, ale zimu na uši nesnáším. Než připravíme snídani, mám už zmrzlé nohy. Jirka je v klidu, termovložky z barefootových bot nevyndává, na rozdíl ode mě. Aspoň že se můžu schoulit do své zelené The North Face softshellky. Od auta odcházíme před osmou hodinou. Za osadou bude sluníčko, to bude žůžo. Zaslepeni sluncem zjišťujeme, že více jak hodinu jdeme do údolí, takže otočka a vracíme se. Na nástup místo v 8 hodin, přicházíme v 11 dopoledne. Začínáme prudce stoupat. Cesta vede kolmo vzhůru, po hlíně a kamenech. Škrábeme se hodinu a stále pod sebou vidíme osadu. Po nějaké době se změní terén a začínáme stoupat po suťovisku. Už to není tak prudké, ale kameny jsou ostré. Dostáváme se na planinu a před námi se zvedá skála. Míjíme první dvojici turistů, a tak se ptáme, jak je to ještě daleko. Jejich odpověď: „about three and half hours“, nás překvapuje. Vsázíme tedy na další dvojici. Vypadají hodně vysportovaně a ošlehaně. Odpověď dostáváme stejnou. Prý tohle ještě není vrchol, a že nás čekají ještě tak tři hodiny, možná tři a půl.

Opět vyrážíme do strmého stoupání, kolem nás se konečně otvírají zasněžené dvoutisícovky a táhnoucí se ledovce. Nádhera. Úžasné. Úchvatné. Pro mě jsou takové okamžiky v horách nepopsatelné, cítím, jak ožívám. Jdeme dál po skále, místy leží sníh, někde je holá, a přicházíme na vrcholek. Slézáme do menšího sedla, z kterého se zvedá další vysoká skála. Sníh je tvrdý a klouže. V tom nad sebou slyšíme známou řeč. Zvedáme hlavy a obligátně zjišťujeme, jak daleko ještě. Milý hlas říká, že zhruba hodinku, ale to co vidíme, není Galdhøppigen. Než se rozloučíme, ještě se zeptá: „Jak se vám jde v těch barefootkách?“ Jednohlasně říkáme, že skvěle. A je to pravda. Teď nás čeká téměř lezení a to po hraně nad hlubokým srázem. A pak ještě další kus cesty.

Poslední úseky výstupu a stojíme na nejvyšším bodě Norska. Na vrcholu je s námi pár turistů, vzájemně se fotíme, užíváme si sluníčka, ticha a výhledů. Pomalu se vydáváme na cestu, i dolů to bude dlouhé. Vše jde hladce, jen sníh už přimrzá, tak místy ujíždíme, někde se zase boříme. Cesta je úmorná. Do osady přicházíme kolem osmé. Jirka hlásí statistiku: 29,3 km, 12 hodin, převýšení cca 1500 m (včetně ranního výšlapu). Míříme rovnou do restaurace. V recepci si ještě zaplatíme sprchu a pak už nás čeká sladký spánek. Ráno se budíme do mraků, vrcholky nejsou vidět, stejně jako v den příjezdu. Začíná pršet. Je vážně neuvěřitelné, jakou jsme měli kliku.

Vzpomínka na Olympiádu 

Odjíždíme do Lillehammeru. Zajímá nás Olympijský stadion a střed města. Když míjíme obchod s outdoorovými věcmi, opět neodoláme. Jirka sáhne po bezvadně sedících fjällrävenských kraťasích v žlutohnědé barevné kombinaci a mě padne jejich žensky střižená letní košile. K večeru opouštíme středisko ZOH a míříme k Oslu.

V Oslu si prohlížíme zimní lyžařské středisko Holmenkollen, dějiště světových závodů v biatlonu a skoků na lyžích, které má více jak stoletou tradici. Obří skokanský můstek a biatlonové tratě, jsou pro nás ohromný zážitek. Procházíme si 5km trať a jsme nadšeni. Odpoledne odjíždíme a míříme k hranicím. Začíná se stmívat, když zažijeme nečekané překvapení. Z louky, kterou míjíme, na nás vykukuje los. V mžiku Jirka zastavuje, vyskakujeme a čekáme, co se bude dít. Los se dá po chvilce do pohybu a přebíhá silnici. Téměř nedýcháme. Tomu tedy říkáme královské rozloučení. Děkujeme, Norsko, nikdy na tebe nezapomeneme!

Oba se s Jirkou shodujeme, že do Norska se v budoucnu ještě vrátíme. Láká nás sever s polárním kruhem. Tuto naši krátkou cestu bereme jako malou ochutnávku. Je skvělé stále se na něco těšit.