Po svých... přes Bílé Karpaty

Přechod hor zanechá v lidské duši stopu.  Možná v ní probudí vzpomínky na dobu, kdy se cestovalo pěšky stovky kilometrů, kdy se putovalo pod pokrývkou noční oblohy za svitu měsíce a přes den spočívalo ve stínu lípy. Život na chvíli přestane utíkat mezi prsty a jeho tempo se zpomalí na rychlost chůze. Několikadenní pěší putování otevře prostor naslouchat v poklidu hlubokým příběhům.

Bělokarpatský genius loci

„Brno!“, odešlu Honzovi zprávu vyťukanou v pondělním odpoledni z vestibulu hlavního nádraží, kde se mají naše cesty vedoucí z odlišných koutů republiky v blízkých minutách protnout. Než se  mezi hloučky lidí cestujícími bůh ví kam setkáme, beru nám z okýnka lístky do Hodonína a následně do Strážnice, kde jsme se s prstem na mapě shodli, že naše pěší dobrodružství začneme.  Z autobusového nádraží pod svahy Bílých Karpat se proplétáme mezi místními sem tam malovanými domky, abychom po červeně značené stezce s batohy napakovanými jídlem na tři dny konečně zmizeli z rukou civilizace do zeleného lůna přírody. Kolik poutníků už šlapalo pohořím před námi za doprovodu tichých myšlenek, které vítr s každým kilometrem rozfoukával do všech světových stran, aby na konci cesty zůstal uvnitř člověka klid, čisto a ticho?

Rozsáhlé řádky vinic a teplý jarní vzduch mne vedou k rozpomenutí se na opuštěné moravské kořeny a začíná mě pomalu osidlovat pocit návratu domova, nikoli však toho složeného ze čtyř pevných stěn, ale toho, který si toulavý člověk jako vlákno silné vzpomínky nese životem uvnitř sebe. Kapličky a křížky. Křížky a kapličky. Cesta se mezi vinohrady klikatí. Duch Bílých Karpat se začíná vykreslovat jako přívětivý bez ostrých nástrah stoupání, který dává člověku prostor o své místo na stezce nebojovat, ale ladně a s lehkostí vlnitý terén vnímavě přejít.

Cesta M. Kudeříkové, pojmenovaná po hrdince protifašistického odboje popravené roku 1943, nás vede k rozhlednám Travičná a Šumárník, až postupně za padající tmy ztrácíme z dohledu poslední stopy světel osídlených míst v dáli a jen čisté obrysy stromů lemující noční oblohu nás doprovází k místu, kde si tuto noc pod souhvězdím Severní koruny usteleme.

„Hele, to je jelen? Jako jelen a jelen? Nebo jako myslivec a jelen?“, luštíme podle sluchu až podezřele pravidelný štěkot dvou hlasů v okolních kopcích.

Spacáky a karimatky rozložíme pod starým bukem, který toho svým věkem pamatuje více než my dva dohromady, a svou letitou přítomností nám dává pod širokým rozpětím větví pocit ochrany k usnutí. Když nás po úvodní až překvapivě teplé noci probudí rozbřesk a my se za denního světla můžeme rozhlédnout okolo sebe, vítáme krásné ráno a až lyrický výhled na protější divoké svahy. Prosím k dokonalosti kafe, a hodně kafe! V rukách drobíme na kousky domácí kynutou buchtu s tvarohem, protože tvarohovou Honza nejradši, a plánujeme trasu na nový den.

Horské stráně

Když se oteplí a přijdou deště, rozevírají se horské květiny, jakoby po stráních rozlévaly kbelíky barev. Z informační tabule, kterými je turistická trasa protkaná, čteme, že zdejší louky patří k těm druhově nejbohatším na světě. Na jeden metr čtvereční připadá až osmdesát dva druhů rostlin včetně léčivých bylin. Po cestě se k nim skláním a ty, které rozpoznávám, nám sbírám na večerní čaj. Kontryhel, kopřiva, podběl. Jdu na jistotu. A pozor, jsme v kraji kde ještě stále vládne tradice kosy! Počátkem léta se na akci zvané Horňácké kosení brzy ráno na návsi sejdou místní i přespolní kosáci v pracovních krojích a za zpěvu koseckých písní se vydají na senoseč.

Naše pouť dnes vede od prvního nocoviště Pod Výzkumem přes dva nejvyšší bělokarpatské vrcholy Velkou Javořinu (965m), odkud se v dáli otevírá pohled na špičky Beskyd a Nízkých Tater, až na Velký Lopeník (911m). Jídlo i vodu si neseme na zádech a pár naneštěstí vyschlých studánek po cestě nám ponouká myšlenku doplnit tekutiny při prvním možném setkání s obydleným územím. Tento scénář v průběhu putování opakujeme a o vodu prosíme nejčastěji zahrádkáře. U některých je z bodrého úsměvu v kulatých tvářích patrné, že nám přes plot dočepují rádi. Prohodí s námi i pár slov odkud a kam máme s batohy na zádech v jejich teritoriu namířeno.

Slunce se v průběhu druhého dne chůze střídá s mračny a občas z nás omyje krůpěje potu lehká přeháňka. Vřelé díky za ni! Šlape se dobře, možná až moc. Nabýváme proto dojmu, že počet kilometrů zvládneme navýšit a před západem slunce stojíme v údolí s hlavami vztyčenými k místu dnešního bivaku. Těšíme se, jak si nahoře dáme zaslouženou večeři z pytlíku. Stmívá se a les nás ve stoupání vzhůru podél československé hranice ze všech stran obepíná. Cesta je čím dál více příkrá a můj pes, který je součástí výpravy, kus pod vrcholem rezignuje a v nánosu opadaného listí vedle prošlapané stezečky skládá své tělo do klubíčka na znamení, že to balí. I já s čelovkou už několik desítek minut ponořená do padající noci přestávám věřit, že něco jako Velký Lopeník existuje.

„Pojď, zaber, ještě kousek!“, čítáme v nohách takřka čtyřicet kilometrů a Honza mě zezadu podporuje, abych vzepřela poslední síly a do strmé cesty šlapala dál. Když nás po pár set metrech přece jen přivítá v černočerné tmě umocněné nedávným novoluním silueta rozhledny, shazujeme batohy ze zad. Jsme hrdinové dne oba zmítání pocitem na zvracení. Na dřevěný přístřešek začínají hrát první kapky deště oznamující náladu počasí dnešní noci. Ohřívám vodu na zalití sušené stravy a v duchu vzdávám dík nohám i ramenům, že tuto zátěž ustály. Ať žije ultralight batoh! Leháme na staré matrace, které se tu už nějaký pátek válí v koutě, a to měkko pod sebou je dneska vážně zasloužené.

Jarní burácení hor

Je zvláštní, že jsme zatím ještě nikoho s krosnou nepotkali. Až třetí den nám posílá do cesty mladou holku, která se k nám do kopce blíží z protějšího směru a spala jen pár desítek metrů pod námi. Od pondělí do pátku se naše kroky střetnou celkem jen se čtyřmi trekaři, kteří po svých, stejně jako my, několik dní putují územím chráněné krajiny. Míjíme v průběhu dopoledne styčné body čítající Malý Lopeník, Mikulčin Vrch, Vápenice, Starý Hrozenkov a vesnici Žítková.

Lehce po poledni spočíváme ve stínu stromu a okolní kopce začínají svírat těžká mračna nasáklá vodou. Z dáli se ozývá první burácení. Po pár zakousnutých krajících chleba s tvrdým sýrem pokračujeme v cestě a dýcháme vůni mokrýho lesa. Den se pomalu sklání k večeru, vydatný déšť se vrací, my už dobrou chvíli putujeme po žlutých značkách bahnitou půdou odlehlým územím nikoho a v nečekaný moment se před námi ostře zablýskne nebe a práskne hrom. Myslím, že se nám oběma stáhly půlky. Lidé, kteří tvrdí, že o přírodě vědí všechno a že příroda nemá duši nebo ducha, nezažili nikdy jarní bouřku v horách.

Díky za Peněžnou! Zázrak mezi zázraky tohoto promáčeného podvečera. Bunda i boty mě drží v suchu, ale nad suchým zázemím pro dnešní noc visel až doteď otazník. Nakonec se před námi rozprostírá kultivovaný plácek uprostřed lesa, kde se krčí turistický přístřešek a my se krčíme v něm. Pro klid v duši ještě napínáme tarp přikurtovaný k západní straně, aby nás plachta v případě dalšího přívalu vody do svítání udržela v bezpečí. Stavíme si přístřešek v přístřešku. Co kdyby... víte jak!

Řeka a skalky, konečně!

Nechce se mi víc než třeba brát do ruky telefon a zapínat data. Virtuální realita vytrhává z přítomnosti, což se na pár minut pod přívalem zpráv a upozornění děje, ale rychle přepínám do módu letadlo a ladím se myslí zpátky. Co prožívám a mám kolem sebe, mi v tu chvíli bohatě stačí. Svět je pozorování. A taky máchání se v řece! Po čtyřech dnech bez tekoucího proudu se s Honzou oba hodíme do horizontální polohy jako kapři a mělká voda z nás omývá nánosy všeho, co třeba nechat ze sebe po několikadenním křižování orchidejových luk spláchnout.

„Jdem na jídlo!“, zaradujeme se při setkání s Brumovem, kde se v lokální hospodě Pod Hradem necháme pár minut před zavíračkou pohostit topovou vločkovou polívkou a Honza tradičním bramborovým salátem s řízkem. Já mu ten salát ujídám. Tato krátká zastávka s pohodlím obydleného světa stačí, aby mě touha po krajině postavila na nohy a zahnala ještě na jednu poslední noc zpátky do kopců a konečně do skal. Jak moc jsme se na ně těšili!

Vyšlápneme si ještě na dřevěnou rozhlednu Královec s výhledy na Valašské Klobouky, krajinu Bílých Karpat, Vizovické vrchy a Javorníky, kde si půlíme pomeranč a Honza prohazuje něco o Platónovi a jeho teorii, že každá půlka pomeranče má někde svou druhou ideální půlku. Myslím, že je vlastně hezký takovým teoriím věřit.

Z rozhledny sběhneme dolů na vlak a necháme se popovézt do obce Horní Lidečko, kde v lokální nádražce stylově hasíme žízeň studeným pivem. Nádražky jsou prostě nejlepší. Tuto zastávku, tedy prosím, nevynechat! Symbolicky tím připíjíme i na společné souputnictví, které se před pátým dnem s více než stovkou ušlápnutých kilometrů blíží do svého závěru. Na obzoru slunce vykresluje do bouřkových mraků ostré linie a zbarvuje oblohu do nachových tónů, aby nás měkké světlo doprovodilo skrze čerstvě kvetoucí ovocný sad do našeho posledního nocležiště, Pulčínských skal. Tam pod srpkem měsíce s tichým díkem za cestu dáváme s Honzou hranici Bílých Karpat naposledy dobrou noc.

„Chůze je pro lidstvo velkým dobrodružstvím, první meditací, praktickou lekcí srdečnosti a duševní přípravy. Chůze je přesnou vyvážeností odvahy a pokory.“ Gary Snyder, Praxe divočiny

Vybavení a trasa

Na trek jsem s sebou brala několik věcí k testování, ke kterým jsem si v průběhu cesty vytvářela vztah a ony mi na oplátku vlídně posloužily. Na prvním místě to byly boty značky Mammut, které jsem měla šanci rozšlápnout až při samotném přechodu a byly jediným párem, který jsem si na trek vzala a důvěřovala, že nezklame. I když by se daly Bílé Karpaty svým profilem hravě přejít i v lehčích trekovkách, tyto pohorky se mi osvědčily jako pohodlná obuv, která podrží nohu, zvládne bez promoknutí déšť i bahno a nikde zbytečně nedře či netlačí. Z náznaku jednoho malého puchýře na malíku, ze kterého nakonec stejně nic nebylo, lze s čistým svědomím říct, že boty obstály na výbornou. A to při několikadenní túře opravdu chcete.

Na zádech jsem nesla ultralight batoh deuter 45+5 Aircontact Ultra, který mi svou krásnou vahou 1200g ubral přebytečné gramy zátěže navíc a díky vychytávkám, jako jsou nastavitelné ramenní pásy, se mi během cesty na těle velebilo pohodlí. Zádový systém tohoto fešáka představuje ten nejvyší standard od deuter. Při putování musíte mít pocit, že jde krosna přirozeně s vámi, že se s ní po cestě nepřete. Počítejte však s tím, že se do ní musíte umět sbalit, protože tento ultralight nemá spodní zip, což je u batohů tohoto typu samozřejmostí, kvůli snížení jejich hmotnosti. Pláštěnku na něj můžete případně pořídit dodatečně. Jinak design a nízká váha bodují!

Pokud jste minimalisté a stačí vám na pětidenní trek dvě trička, doporučuji spolehnout na ovečky a obléknout merino triko od Devold nebo Icebreaker, které se přizpůsobuje tělesné teplotě, zpocené na zádech nestudí jako klasická bavlna a nesmrdí ani po sto ušlapaných kilometrech.

Z oblečení vyzdvihnu ještě fleecovku True North od La Sportiva, příjemně hřejivou z extra strečové tkaniny, která je super pro pohyb a dobře při dlouhé chůzi odvádí pot. Navíc ramena má šitá tak, aby zvládla mechanické dření batohu, což je taky dobré vzít na vícedenní treky v potaz. Mým nejvíc oblíbeným kusem se však stala, vzhledem k prochozenému půl dni ve vydatném dešti, lehká stylová membránová bunda odolná proti vodě i větru od značky Mammut. Jednak je parádně skladná a taky má šikovně řešenou náprsní kapsu, která při zapnutých bederních pásech zůstane raz dva dostupná.

Pro klidný spánek ještě neopomenu námi velmi ceněný velký (320cmx290cm) a přitom v půl kile skladný Rock Empire Tarp UL, který nám zachránil dvě noci v suchu. Je to superlehká alternativa stanu.

Na závěr ještě za sebe, protože jsem zimomřivá, poděkuju za teplý spacák Biopod Downwool Ice od bavorských Grüezi bag z kachního peří a hřejivé ovčí vlny. Pokud ještě počítáte na treku s chladnějšími nocemi, je to prima společník, se kterým nebudete klepat kosu.

Pouť přes Bílé Karpaty zvládne s batohem na zádech i nováček. Honza by řekl s malíkem v nose. A to má, nešťastník lezec, ten malík teď navíc zlomenej. Trasu si můžete rozplánovat na kratší či delší úseky podle množství času a fyzické zdatnosti. My jsme celkem ze Strážnice do Valašských Klobouků s krátkým popojetím vlakem do Horního Lidečka a odtud pěšky do Pulčínských skal ušli přes sto kilometrů, ale vzhledem k počtu autobusových i vlakových zastávek třeba uvítáte variantu si přechod libovolně zkrátit. Trasa je dobře značená, není se kde zamotat či ztratit. Když vám vypadne signál na telefonu, což se vám několikrát na hluchých místech stane, rozhlédněte se po rozcestnících kolem a následujte turistické značky. Oné dočasné virtuální nedostupnosti se, prosím, v těch kopcích nezdráhejte poddat. Ona se vám něčím, co nelze slovy pojmenovat, totiž mnohonásobně odmění.