Za hrdými Kurdy do Iráku

Možná vás překvapí, jak různorodý Irák je. Není to pouze poušť a rozstřílené budovy, jak si to asi představujeme podle zpráv v médiích.  Je velice různorodý ať už z hlediska etniky, tak i náboženství. Severní Irák obývají z velké části Kurdové, hrdý a silně tradiční národ, který klade veliký důraz na pohostinnost. Kurdové mají v této části Iráku svou autonomní vládu s hlavním městem Erbíl. Dá se tedy do jisté míry říct, že irácký Kurdistán je úplné jiná země než samotný arabský Irák.  

A právě irácký Kurdistán mě už opravdu dlouhou dobu lákal. Na světě již bohužel není tolik míst, která by byla neposkvrněna turismem a zároveň si zachovávala vysokou bezpečnost. Tato část Iráku to při dodržení jistých pravidel splňuje. Země plná krásných hor, dobrého jídla, ale hlavně srdečných a hrdých lidí rozhodně stojí za návštěvu.

Autostopem na hranice

Přilétám na malé turecké letiště Sirnak Serafetti v jihovýchodní části Turecka, co by kamenem dohodil od místa, kde se střetávají hranice tří zemí – Turecka, Sýrie a Iráku. Ideální místo pro zahájení tripu! Letiště se navíc nachází přímo u rychlostní cesty mimo město, a tak kolem 15:30 vylézám z vydýchaného prostoru aeroportu, v 15:35 zvedám svůj palec na první projíždějící auto, 15:40 usedám a uháním směrem k nejbližšímu městu. V 15:55 si dávám se skupinou tří místních mladíků chlazenou colu, zatímco si společně procházíme turecké město Cizre. Člověk se nestačil ani rozkoukat a už je naplno vtáhnut do dobrodružného kolotoče plného nových lidí a jejich nezměrné pohostinnosti.

Na hranicích je fajn být obezřetný

Po občerstvení přijíždím na hranice. Volnou chůzí předcházím frontu stojících aut čekajících na hraniční kontrolu. Můj volný postup je však náhle zastaven celníky, kteří trvají na tom, abych nastoupil do jednoho z autobusů a nechal se přes celní prostor převést. Na procházejícího turistu tu moc připravení nejsou. V autobuse si ke mně odněkud zezadu přisedne usměvavý chlapík. Představuje se jako Zaid. Na dlouhou debatu však není čas, protože autobus ujede přibližně 200 metrů a jsme na celní kontrole.

Jaké je moje překvapení, když důležitě vypadající celník navýší cenu víza o 25 dolarů. 
„Za co je těch 25 dolarů?“ ptám se.
„No přece za svezení autobusem,“ odpovídá se zcela vážnou tváří.
Tu ale neudržím vážnou já a vyprsknu smíchy. 25 dolarů za dvousetmetrové svezení je cena blížící se ceně letu do vesmíru. Nedám se a po krátkých dohadech platím pouze za vízum. Hranice jsou holt hranice a člověk musí být neustále na pozoru.

V místní televizi, hned dvakrát

Náladu mi zlepšuje chlapík z autobusu, který mě následně zve k sobě domů na večeři. Společně se dopravíme do prvního většího města na irácké straně území, historického Zakha. Město je známé pro svůj most Delal, který je považován za jeden z nejstarších kamenných mostů na Blízkém východě.

A jakápak by to byla návštěva města, kdybych se na tento krásný most nešel s mým hostitelem podívat? Po výborné kurdské večeři zahrnující čerstvou zeleninu, jogurt, nějaké dobré omáčky s masem a tradiční chléb vyrážíme do večerního centra. Projdeme živoucími uličkami, až dojdeme na velké prostranství u řeky. Je pátek, celkem to tu žije. Most samotný je opravdu impozantní, se sedmi oblouky. Kochám se pohledem na něj a ani si zprvu nevšimnu mužů, kteří k nám přistoupí. Zaujatě se začnou bavit se Zaidem a následně všichni přistoupí ke mně. 

„Tohle je Ibrahim, reportér místní televize. Přeje si s tebou natočit rozhovor,“ oznamuje mi následně hostitel a nedbaje na můj šokovaný výraz mi do ruky strčí mikrofon. Než se naděju, chodím za doprovodu kameramana a reportéra Ibrahima po celém nábřeží kolem mostu Delal a na oko předstírám, jak si vše prohlížím a obdivuji.

„Vyfoť se, jakože piješ tuhle kávu,“ staví mě reportér před objektiv kamery a dává mi do ruky papírový kelímek instantního kafe. „Teď předstírej, že se díváš do dálky a nevěřícně kroutíš hlavou. Teď běž podél mostu. Ne, ne, ne! Musíš jít pomaleji, kameraman na tebe udělá záběr z detailu. Teď se vyfoť s tímhle chlapcem.“ Celý cirkus byl zprvu možná zábavný, ale po hodině mě už začal celkem zmáhat. Trochu otráveně odpovím ještě na několik otázek a využiji situace, kdy si reportér začne všímat Zaida. Ten začne opravdu barvitě popisovat historku o tom, jak mě na hranicích pozval k sobě domů. Jeho líčení připomíná vskutku významný hrdinský epos, a tak využiji toho, že na mě není kladena taková pozornost a nenápadně udělám od skupiny pár kroků. Nastal čas zmizet. Cestu mi ale zastoupí nějaký další chlapík.

„Jmenuji se Ahmed a jsem reportér místní televize. Rád bych s vámi natočil krátký rozhovor.“ K mostu Dalal se toho večera sjeli snad všichni reportéři sídlící v Zakhu, turista s batohem tu je pro ně opravdovou senzací. 

Hrdého Kurda nic nezastaví

Další den mám v plánu pokračovat autostopem severní cestou přes Batifu dále na Amedi. Zastavuje mi Obeid. Asi čtyřicetiletý chlapík s obtížemi vyleze z auta a kulhaje mi jde otevřít zadní kufr, abych si do něho mohl pohodlně položit batoh. Na mou otázku, zda je v pořádku, odpoví prostě: „Včera jsem spadl ze žebříku a asi mám zlomenou nohu, akorát jedu do nemocnice.“ „To bys ale neměl chodit,“ odpovídám mu. „Nezdržuj se se mnou, já si zastavím jiné auto.“ Obeid ale skoro dotčeně prudce zakroutí hlavou: „Já jsem Kurd! Žádná zlomená noha mě nebude omezovat!“ 

Následně se začne belhat do nedalekého obchodu, aby mě obdaroval chlazenou limonádou. V dálce troubí auto, Obeid zastavil na silnici dost nešikovně. Když se vrátí, nastoupíme do auta a pokračujeme v hovoru. Můj nový přítel však tentokrát zvážní. Cestu, kudy chci jet, mi nedoporučuje. Není tam bezpečno. Sám má v oblasti chatu a kdykoliv tam jede, vytahuje si ze zadního kufru kalašnikov. Ten bohužel ve svém batohu nemám, a tak se rozhodnu držet se jeho rady a svou cestu si natáhnu přes jižně ležící Duhok. Také mi vypráví o hrůzách války, které zde místní lidé zažili. Válka s Husajnem a následně s Islámským státem v nich zanechala opravdu hluboké rány, ze kterých se, jak doufají, postupně vzpamatovávají.

Když Turci bombardují, hory se zavírají

Krajina se cestou pomalu mění. Za doprovodu řidičů, kteří mi zastavili, projíždím krásnými horami a kolem zajímavého městečka Amedi, které je vystavěné na charismatické horské plošině, dojíždím do Delaruku. Zde se nachází soutěska Gali Sherana. Krásná příroda plná vodopádů a lagun. Po náročném stopování je načase si užít trochu nějaké té turistiky či nocování v hamace Ticket To The Moon mimo civilizaci. Rázným krokem si to tedy zamířím pryč od silnice.

Můj plán se však rázem rozplývá jako pára nad hrncem. Zastavuje mě jeden místní chlapík a říká, že do hor dnes jít nemohu. Bombardují je Turci, kteří chtějí vyhnat separatisty ukrývající se v horách. Nevěřícně pozvednu hlavu k modrému nebi, abych mu ukázal, že se určitě plete, a spatřím dvojici drobných proudových letadel, jak nalétávají na hory. V další chvíli se ozve dunivá rána a z nedalekých kopců vytryskne černý dým se zeminou. Ok, už věřím! Nezbývá mi nic jiného, než se rozloučit s přírodou a se zdviženým palcem se vrátit na prašnou cestu a pokračovat v cestě.

Pohled na nejvyšší hory Iráku od íránských hranic

Přijíždím do Haji Omaranu, malého městečka přímo na hranicích s Íránem, které je obklopené krásnými horami. Mimo jiné i těmi nejvyššími v celém Iráku. Vrcholy Cheekha Dar a Halgurd se pomyslně přetahují o prvenství. Před několika lety bylo privilegium nejvyšší hory přiřknuto právě prvnímu zmiňovanému kopci, který je údajně o pár metrů vyšší. Každopádně oba kopce dosahují výšky přes 3600 metrů a pohled na ně je opravdu krásný.

Na oba velikány lze vystoupat. Přestože výstup není příliš technicky náročný, je vhodné vypravit se nahoru s průvodcem. Zdejší pohoří Zagros je totiž silně zaminované. Jelikož se oblast nachází poblíž sporného území s Íránem, může mít také omezený přístup. Je proto důležité sledovat místní situaci a splnit všechny podmínky stanovené správou země. To může být někdy trochu zdlouhavé a nepříjemné. Já jsem v Kurdistánu tentokrát spíše kvůli lidem a místní kultuře, a tak se místo poutě do hor dávám do řeči s Omarem, místním pekařem, který nejen že mi dá ochutnat tradiční ručně pečený chléb, ale zároveň mi povykládá něco o svém životě.

Erbíl, hlavní město Iráckeho Kurdistánu

Další den sjíždím z hor a přes veliké město Sulejmánie a Kirkúk mířím tak trochu oklikou na Erbíl. Původně jsem měl v plánu pokusit se dostat i do Mosulu, kde se před několika lety odehrály opravdu tvrdé boje s příslušníky Islámského státu, ale celníci na hraniční kontrole mezi kurdským a arabským Irákem byli proti. Moje vízum bohužel platilo pouze na kurdské území, a přestože dle slov místních je možné na něj občas do Mosulu projet, já štěstí neměl a užil jsem si více jak hodinu výslechu, kam, že to vlastně jedu.

Do Erbílu, hlavního města kurdské oblasti tak přijíždím poměrně pozdě za tmy. Nocleh naleznu u milé syrské rodiny. Dnes je významný večer, předvečer konce ramadánu. Měsíce, kdy muslimové dodržují od úsvitu do západu půst. Problém je, že po západu slunce hodují a společně rokují do brzkých ranních hodin. Následně jdou na chviličku spát a často ještě před úsvitem vstávají. Prakticky tak nespí, což mě začalo velice brzy zmáhat.

S opuchlýma očima si tedy u večerní hostiny povídám o zítřejším dnu s Hassanem, asi dvacetiletým mladým mužem, který se mě v rodině ujal. „Zítřek je pro nás veliký den. Je to něco jako pro křesťany Vánoce,“ říká mi. Ptám se, jak takový den tráví. Představuji si nějaké výrazné oslavy. To mi potvrzuje i Hassan. „Ano, je to velký den s velkou oslavou,“ přikyvuje. „Ráno vstaneme a po modlitbě jdeme na návštěvu za našimi přáteli.“ „Aha, a potom?“ „No, potom nic,“ pokrčí rameny Hassan. „Potom jdeme spát, protože jsme unavení.“ No, nedivím se, po měsíci nespaní. I tak prosté ale mohou být veliké muslimské oslavy. 

Druhý den procházím prázdným Erbílem. Všichni jsou skutečně někde na návštěvě nebo v místních mešitách, kde probíhají bohoslužby. Většina obchodů je zavřena a celé město začíná žít hlavně až večer. Já jdu po vzoru Hassana brzy spát, abych nabral síly na další cestu. Irák je totiž země, která každý den přinese nějaké nové dobrodružství. 

Co jsem na cestě použil

Obrazně by se dalo říct, že by mi na cestě stačilo jedno triko a jedny kraťasy. Vše ostatní mi zabezpečili místní lidé, kteří byli opravdu neobyčejně pohostinní, až to bylo někdy opravdu náročné. Nadšenec z HUDYsportu si ale na každou cestu musí vzít pár hraček z obchodu!
Tradičně vyrážím s nějakým trikem Icebreaker, které mi je na cestách vždy dobrým a nesmradlavým parťákem. Rád také beru kraťasy od Mammuta Runbold Shorts, lehké a prodyšné kalhoty poskytující dobrou volnost pohybu. Na tento typ cesty bych určitě doporučil i nějaké prodyšné odepínačky, já beru opět Mammuta Runbold Zip Off Pants. Zapomenout nesmím ani na klobouk proti slunci, nějaký šatek Buff nebo sluneční brýle Julbo. 

Jako obutí jsem zvolil lehké sandály Teva Winsted. Lehoučké sandály, které se pro mé účely parádně osvědčily. Nepředpokládal jsem, že na této cestě budu podnikat nějakou náročnou turistiku, neměl jsem tedy potřebu s sebou brát “turističtější“ obuv, prioritou výběru byla hlavně pohodlnost a váha, což je hlavní benefit sandálů. Jako bonus se ukázalo, že sandály celkem vydrží i při chůzi po asfaltovém terénu, který rád žere podrážky všech bot. Tevy si s tímto neduhem ale velice obstojně poradily, při autostopu jsem nějaký ten asfaltový kilometr nachodil. 

Pro spací kombo jsem zvolil péřový spacák od Milleta Light Down 10 a pěnovou karimatku Z-lite od Therm A Restu. Najít si v Iráku nějaké místo na spaní venku bylo dost náročné, a tak jsem tuto výbavu zrovna dvakrát nevyužil, o to více jsem ocenil skladnost a lehkost spacího setu. Většinu nocí, ať už jsem chtěl, anebo ne, jsem trávil na návštěvě u místních. To bylo samozřejmé velikým zážitkem, ale zároveň i sociálně velice náročným počinem. Proto bych příště přibalil i stínítko na oči nebo špunty do uší. Jelikož jsem na místě nechtěl řešit nákup plynové kartuše, rozhodl jsem se pro využití benzinového vařiče od Sota Stormbreaker a vodu jsem filtroval pomocí osvědčeného Ultrapressu, který jsem již dříve testoval. 

To vše jsem zabalil do milletího báglu Prolighter 38+10, jenž byl na můj majetek celkem velký, ale alespoň mi zbylo dostatek místa na dárečky od místních, kteří mi neustále něčím dělali radost. 

Ať už je irácký Kurdistán sebesložitějším regionem, rozhodně stojí za návštěvu. Je to domov hrdých Kurdů, kteří opravdu rádi pohostí každého návštěvníka své jedinečné země. Pro bezpečnost je samozřejmé nezbytné poslouchat místní, kteří vědí nejlépe, jaká panuje v oblasti momentální situace, a řídit si pravidly, která zde jsou. Ať už vyrazíte za poznáním místních lidí nebo za místní divokou přírodou, cesta sem vám přinese opravdu nevšední zážitek, na který budete ještě dlouho vzpomínat!