Alta Via – italská „Hlavní cesta“ za novým dobrodružstvím

Zdolali jste slavnou dálkovou trasu Tour de Mont Blanc a koukáte po něčem novém? Stejně krásném a možná ne tolik okoukaném? Zkuste některou z italských dálkových tras Alta Via! O pohodové horské putování s krásnými výhledy rozhodně nebude nouze.

Alta Via, série 10 cest skrze Dolomity

Alta Via je série italských dálkových tras, vedoucích přes Dolomity. Celkem existuje 10 oficiálních dálkových tras. Každá z nich má jinou délku, náročnost a vede přes různé části Dolomit, takže si turisté mohou vybrat trasu podle svých preferencí a zkušeností. Některé jsou více zaměřené na pohodové putování a krásné výhledy, zatímco jiné nabízejí náročnější a techničtější horské pasáže. 

Mezi nejznámější (a turisty nejvíce navštěvované) patří trasy 1 a 2. Alta Via 1 je často označována jako "klasická" a je nejpopulárnější ze všech. Vede od krásného jezera Braies až do městečka Belluno. Její délka je kolem 120 kilometrů. Druhá zmiňovaná trasa je náročnější a delší. Začíná v Brixenu, prochází technicky náročnějšími úseky, často ve vyšších nadmořských výškách a po 160 kilometrech končí ve městě Feltre. My jsme si pro naše letní putování vybrali první zmiňovanou trasu. Pojďme se na ni tedy podívat o něco podrobněji. 

Startujeme od jezera Braies

Z Bolzana se vlakem přepravíme do příjemného horského městečka Niederdorf – Villabassa. Odtud se lze za pár euro dostat autobusem až k jezeru Braies, kde trek oficiálně začíná, nebo můžete rovnou nahodit batohy na záda a pohodlnou procházkou se asi 3 hodiny k jezeru projít. Jezero je překrásné, takové turistické. Počítejte tedy s kupou lidí, stánky, loďkami a vším dalším, co k těmto místům patří. Na druhé straně jezera vidíme spát nějaké trekisty nadivoko. Stanování je v Dolomitech oficiálně zakázáno, ale je tak nějak tolerováno. Člověk se musí samozřejmě chovat tak, aby po něm zůstalo co nejméně pobytových stop – ideálné žádné.

Za jezerem začíná stezka prudce stoupat. Je jasno a jižní slunce opravdu solidně peče. Po 900 výškových metrech se člověk vydrápe k první chatě na cestě, kde zaručeně přijde vhod odpočinek. Rifugio Biella-Seekofelhütte rozhodně není jediná horská chata na trase. Je jich tu opravdu více než dost, každý den jich potkáte několik. Celý trek se tak dá jít relativně nalehko, pokud budete plánovat doplňovat energii na chatách. Jestliže ale patříte mezi hardcorové trekaře, kteří si veškeré jídlo rádi táhnou na zádech, trek se vám poněkud ztíží. Příležitostí doplnit zásoby v nějakém obchodě na cestě příliš není. Celou dobu totiž moc nescházíte z hor a do měst nebo vesniček se nepodíváte, což je super věc, chcete-li si hory užít naplno. 

Vrchol Conturines, nenáročné zpestření dálkového treku

Od chaty cesta pokračuje pohodovou pěšinkou bez velkého stoupání. Procházíme kolem několika krásných chat. Následuje celkem prudké klesání a poté zase plahočení nahoru kolem velkého řečiště, kde stavíme v poklidu stan. 

Nenáročnou cestou startujeme i druhý den túry, až nám to celé připadá nějaké jednoduché. Uhneme z cesty AV 1 a začneme stoupat k jezeru Conturines. Máme totiž v plánu udělat si krátký výlet na jeden z mnoha okolních 3000 kopců. Od jezera se dá výlet naplánovat jako nedlouhý okruh, a tak za jedním velkým kamenem odhazujeme své batohy a dále jdeme nalehko. Pro výstup volíme přímější a strmější trasu. Jezero je na začátku srpna již celkem vyschlé, ale z malého pramínku, který do něho přitéká, dobereme bez problému vodu.

Od vodní plochy lezeme již převážně suťoviskem. Je příjemné utéct z hlavní turistické trasy, kde je celkem velká koncentrace turistů, a vychutnat si méně chozenou trasu. Po vylezení na hřeben se člověk může rozhodnout pro dva sousední vrcholy. My volíme vrchol Conturines, na nějž vede kraťoučká ferrata o obtížnosti A+. Jedná se tedy spíše o zajištěnou cestu, ale i tak bych na ni bez ferratového úvazku nedoporučoval chodit. Vyrazit lze také na druhou stranu, kde se nachází vrchol Lavarela de Fora. Oba kopce vám nabídnou krásné výhledy do okolí, které rozhodně stojí za to.

Ikonický průsmyk Forcella di Lago

Pokud se ale nechcete trmácet do dalších kopců na trase a pěkně si půjdete jen po trase Alta Via, nezoufejte, výhledů se vám naskytne více než dost. Třeba hned sedlo Forcella di Lago, ke kterému vystoupáte po pár dalších kilometrech na trase, nenechá váš fotoaparát rozhodně v klidu. Prudký sestup a pohled jako z letadla dolů na azurové jezero. To se přece jen tak neomrzí. Není divu, že si to tu za nocležiště vybrali snad všichni trekaři v okolí, a tak tu je večer trochu přelidněno. 

Cinque Torri, pět skalních věží 

Další den nejprve pozvolna stoupáme krásným terénem stovek rozházených kamenů a skalek. V ranním slunci je tato část obzvláště krásná. Společnost nám dělá skupina kozorožců a hvízdající rodinka svišťů. Jde se příjemně. Horké chvíle zažíváme při sestupu do údolí. S ubývajícími výškovými metry a blížícím se polednem totiž znatelně stoupá okolní teplota. Na konci sestupu se rádi na chvíli schováme do stínu a nabereme chladivou vodu z okolního potůčku. 

Poté zase stoupáme. Čeká nás Cinque Torri. "Pět věží", tyčících se do výšky 2361 metrů nad mořem, jež jsou velmi oblíbeným cílem horolezců a dalších milovníků přírody. Místo je známé také historicky, protože během první světové války sloužilo jako strategické místo pro italskou armádu, která zde zanechala pozůstatky zákopů a vojenských opevnění. Atraktivitě místa znovu odpovídá mírná přelidněnost. Barevné batůžky nejrůznějších značek naleznete prostě všude. U nedaleké chaty dobereme vodu a pokračujeme pomalu dále.

Občas zabouří

Odpoledne nás potkává první horská bouřka. Všude kolem modro, jenom nad námi černo. Holt smůla, říkáme si, zatímco nám na hlavy dopadají veliké deštivé kapky, a pomalu stoupáme od chaty Croda da Lago. Kápance se postupně mění v asi centimetrové kroupy, které nemilosrdně narážejí do naší goráčové vrstvy. Trochu absurdní situace, když všude kolem prosvítá slunce a cestu lemuje duha. 
Horší však je, že lokální bouřka znečistila všechny okolní potůčky, které údolím protékaly. Filtrovat hnědou vodu se nám ani moc nechce, a tak se rozhodujeme pokračovat dále k chatě, znamenající jistotu vody. Nocležiště nalezneme na krásném lesním plácku.

Další etapa: nahoru, dolů a krásné výhledy na jezero a vrcholy

Na další den hlásí bouřky větší, vyrážíme tedy časně ráno. Pokračujeme k dalšímu překrásnému jezeru Lago di Coldai. Výstup sem není úplně zadarmo. Zezadu na nás dotírá asijský zájezd plný turistů s deštníky přišpendlenými k hlavě, a tak celkem kvaltujeme, abychom si zvládli užít pohled na jezero bez jejich přítomnosti. Tento pomyslný závod vyhráváme a užíváme si asi 20 minut krásného rozjímání u jezera. Když skupina dorazí, jdeme se alespoň vykoupat. Je to opravdu překrásné místo, u kterého by člověk nejraději zůstal mnohem déle. 
Pro dnešní den však ještě není dostatečně nachozeno.

Po poledni nahazujeme batohy a pokračujeme. Cesta teď vede doslova nahoru a dolů. Jdeme kamenitou cestičkou místy přecházející v suťovisko. O úchvatné výhledy na okolní vrcholy není nouze. Nad námi se nacházejí překrásné zajištěné cesty, které by třeba mohly zpestřit putování po AV 1. Jeden den odpočinku na chatě doplněný s výletem na některou z okolních ferrat by určitě byl fajn. Možná ale příště. My sestoupíme na krásnou horskou planinu s přebytkem zeleně a pomalu dojdeme k chatě Mario Vazzoler. Právě včas. Sotva postavíme stan, bouřka je tu! 

Opět do vyšších poloh 

Další část cesty vede nižšími polohami, jež jsou často schované v lese. Potí se mi čelo, při představě, že se zase bude stoupat do výšky hodně nad 2000 metrů. Tato část cesty mě úplně nebaví. Je to možná důsledek únavy, která mě dnes přepadla. Každý má někdy nějakou tu krizi. Nejsem ovšem sám. Dostáváme se do poslední třetiny treku a je celkem legrační pozorovat únavu na všech putujících. Vidím tu například slečnu z Česka v pantoflích, s převázanými palci u nohou a pohorkami na batohu. Chudák, zřejmě před zahájením treku nenavštívila HUDYsport a nevybrala ty správné boty. Za charismatickým kempištěm Malga Moschesin se dostáváme znovu do vyšších hor. Pomalu stoupáme do krásného sedla Forcella De Zita Sud. 

Různé alternativy konce AV 1

Po překonání sedla musí člověk již trochu začít přemýšlet (tedy, pokud nemáte celou trasu pečlivě naplánovanou už před startem treku, což rozhodně není náš případ) o tom, jak celý trek zakončí. Je zde totiž hned několik možností. Od Rifugia Pian de Fontana se nabízí možnost z Alta Via uhnout a pokračovat do města Longarone. Půjdete přes jeden veliký kopec, což znamená nejprve vyklesat, poté stoupat a pak zase klesat. Druhou možností je dokončit trek po neoficiálním konci AV 1, což představuje nejkratší možnost a vlastně i nejjednodušší. Od chaty půjdete už skoro pořád z kopce a za nějakých 13 kilometrů jste na cestě, odkud se autobusem dostanete do civilizace. 

Poslední možností je dokončit trek po oficiální trase. Zde to má ale jeden háček. V cestě vám totiž bude stát krásný masiv Schiara a ferrata, která kolem něho vede. Táhnout 100 kilometrů feraťák kvůli jedné zajištěné cestě se podle mě bude chtít opravdu jenom zatvrzelým autistům, kteří prostě musejí dokončit oficiální trek za každou cenu. Bohužel jsem jedním z nich. Tedy jen trochu. Rozhodujeme se pro čtvrtou variantu a před masivem Schiara nalézáme na ferratu M. Guardiano, která nás celkem pohodlně dovede na vrchol Pelf. Nenáročný výstup se nám odmění pěknými výhledy a nasouvající se mlhou. Posilníme se čokoládovou opicí a zakousneme se do sestupu, jehož 2500 metrů dolů si po dlouhém dnu celkem užijeme. Naštěstí je rozpůlí přicházející noc, a tak si dnes vychutnáme jen část. Pozor však dejte na to, že od chaty 7 Alpini se dost těžko hledá místo pro stan. 

Město Belluno, kam další den dojdeme, je takové poklidné místo. Určitě doporučuji zde třeba den strávit a náležitě si užít zakončení treku, dát si sprchu a pěkně v poklidu si odpočinout před cestou domů. Míst, kde si dát vynikající italskou kávu nebo víno je zde opravdu hodně. 

Pár praktických informací na závěr

• Trek Alta Via 1 je překrásný. Rozhodně srovnatelný se zmiňovaným Tour de Mont Blanc. V některých oblastech AV 1 tento kultovní trek dokonce podle mě překonává. Připravte se na opravdu velikou různorodost. Každý den budete koukat na několik různých skalních masivů a hor. Vzhledem k tomu, že trek na své délce tolik neklesá do různých údolí a městeček po cestě, nejsou ani stoupání a sestupy tolik smrtící jako na Blancu. Převýšení je však hodně podobné, jen je rozvrstvené do více kratších úseků. My jsme během celé trasy nastoupali kolem 10.000 metrů. Trek jsme si ale na několika místech trochu prodloužili, běžná porce je kolem 7000-8000 metrů. Není to tedy nic úplně jednoduchého a rozhodně se vyplatí nepodcenit přípravu a výbavu. Přečtěte si tipy a triky jak se sbalit na trek.  
• Na cestě musíte počítat s opravdu velkým výskytem turistů, zvláště vyrazíte-li, jako my, v srpnu, tedy v hlavní sezóně. Dovolená se mnohdy sice neptá, ale osobně bych doporučil až třeba září.
• Celý trek se dá absolvovat relativně nalehko se spaním na chatách, které jsou rozmístěné v dostatečném množství podél trasy. Můžete si délku etap naplánovat zcela podle sil a své kondice. Určitě chyty rezervujte včas, zvláště v hlavní sezóně mohou být beznadějně vyprodané. 
• Není potřeba s sebou tahat ani velké množství tekutin. V srpnu byla řada toků a pramenů sice vyschlá, nějakou tu vodu jsme ale nalezli vždy po přibližně 10-15 kilometrech. Vyplatí se vzít filtr na vodu. 
• Trasa je značená modrým trojúhelníčkem s jedničkou uprostřed. Občas je však potřeba mrknout do svých map a ověřit si, že jdete správně. Pokud už náhodou zahnete na nějakém rozcestí špatně, nezoufejte, zcela jistě se vám naskytne taktéž krásný výhled.

Jestliže vás popis treku namotivoval, neváhejte a zastavte se na některém z nejbližších HUDYsportů, doplňte vaši trekovací výbavu a vyrazte. Začátek září je totiž ta nejlepší doba, kdy tu slavnou Alta Viu pokořit!