DENALI – PRÁZDNINY V LEDOVÉM SURREÁLNU II.

Zřejmě žádný článek ani zprostředkované informace nemohou připravit na osobní prožitek, který na účastníka výstupu na Denali čeká. Ačkoliv odjezdu předcházelo čtení mnoha článků i přímé diskuze s dřívějšími účastníky tohoto „zájezdu“, realita výstupu byla nakonec jiná. Intenzivnější, obtížnější, ale i krásnější a emočnější. Pojďme se na ni podívat v pokračování předchozího dílu. 

V Campu 3 následně trávíme odpočinkový den i noc, které byly asi nejpodstatnější v rámci aklimatizace a potřebné dobré nálady, neboť v tomto campu jsme zanechali většinu rezervního, či dle rozhodnutí kolektivu nikoliv nezbytného vybavení, včetně placatky s životadárnou slivovicí. Na tu jsem pak zbytek cesty po přehlasování ohledně její nezbytnosti zoufale vzpomínal. 

Peří s vlnou dělá divy

V tomto bodě již byl každý člen výpravy sžit s každodenní rutinou, plnil potřebné povinnosti a znal své vybavení natolik, že byl schopen fungovat i při častých výkyvech počasí a s nadměrným nákladem. Grüezi bag již také fungoval, osvojil jsem si u něho všechny perky a nyní opatrně čekal, zda jeho izolační schopnosti nebudou ovlivněny vlhkostí a častou nemožností dosušení vybavení. Dle specifikace měla být součástí výplně také vlna, která má vlhkost odvádět. Přiznám se, že jsem byl na tento parametr zvědav. Expediční kombinézu jsem na rozdíl od kolegy a jeho lehké kombinézy zatím nesl jen v batohu. Teplotně by již v některých momentech byla adekvátní, ale rozhodl jsem se pro otužování, co nejdéle to půjde.

>>> DENALI – PRÁZDNINY V LEDOVÉM SURREÁLNU I. <<<

Tábor 4 se pak stal naším domovem na několik následujících dnů. Do tábora jsme dorazili a také první dny strávili v milosrdném mlhavém oparu, který bránil výhledům jak do údolí, tak na okolní stěny. Když se opar chvílemi rozplýval, okolí nám začalo vysílat další signály o náročnosti výstupu. Přímo nad táborem se vypíná tzv. Headwall. Jedná se o příkrý výšvih s převýšením cca 600 metrů, zakončený fixními lany v horní třetině, s ledovým a 40-45 stupňů strmým svahem, na který navazuje mixový hřeben, z části také zajištěný fixními lany.

Japonské speciality a med

Stěna se na pohled zdá nepřekonatelná a jen její přítomnost ubírá sil nezbytných k dalšímu výstupu. Výhodou tábora naopak je, že dolů se vracející expedice nechtějí nést zbylé zásoby jídla. Vřelé díky tak patří především japonskému týmu, který dodal v daném okamžiku delikátní rýžové těstoviny a sušené tofu (dole bych to asi nejedl). Speciální poděkování si zaslouží také zbědovaný pán, který vytáhl do tábora půlkilovou láhev medu a spotřeboval asi desetinu. Láhev se bohužel nepodařilo udat dále a její stahování dolů bylo náročnější, než jak se láhev při svém danajském darování tvářila. Chybami se člověk učí.

První aklimatizační výstup na vršek Headwall proběhl řádně. Tedy až na náhlou změnu počasí v posledních metrech, kdy zejména intenzivní vítr nutil k rychlému sestupu po ledových plotnách, aby v lehkém výstupovém oblečení tým nepromrzl. Po aklimatizačním výstupu jsme se začali zamýšlet, jak s expedicí dále. High Camp v 17 tisících stopách již není považován za místo k aklimatizaci, ale jen za zásobník k pokusům o vrchol. Nesouhlasily by zřejmě týmy, které v něm trávily týden či dva při čekání na okno. Zpětně se mi ale jeví, že toto čekání bylo spíše hazardem s ohledem na prohlubující se odčerpávání sil nezbytných k útoku na vrchol.

Při výstupu a diskuzích s dalšími expedicemi jsme zjistili, že řada vrcholově úspěšných lezců zahájila summit push ve čtvrtém táboře a vrcholu se jim podařilo dosáhnout po cca 18, ale i více hodinách. Tuto variantu jsme důkladně zvažovali a často se k ní při aklimatizaci vraceli. Její výhodou by byl výstup přes Headwall a hřeben relativně nalehko, oproti nutnosti přesunu potřebného vybavení k rozbití tábora v Campu 17. Nakonec byla varianta zavržena vzhledem k celkově odhadnuté nižší pravděpodobnosti úspěchu.

Poslední základna

V táboře 4 je také jediná základna rangers, zahrnující také malou přistávací plochu pro vrtulník pro život ohrožující případy nehod (hned první den vrtulník letěl tam a zpět asi čtyřikrát za sebou). Na malé tabulce rangers každý den sdělovali odhad počasí na následující dny jako zcela zásadní údaj v místě bez mobilního signálu i jakýchkoliv jiných obdobných výdobytků. Přesně si vzpomínám na emoci a husí kůži, která prožitek doprovázela, když třetí den pobytu v táboře 4 byla tabulka s počasím vyvěšena dříve, než bylo obvyklé, a uváděla na pozítří údaj „clear“, s upozorněním na sílící vítr. Bylo jasné, že Rubikon bude další den překročen. Počasí se následně mělo horšit. Přestože jsme na hoře nestrávili tak dlouhý čas, jak je zpravidla odhadován itineráři, nastal okamžik přípravy útoku na vrchol.

Situaci zkomplikovalo počasí hned další den. Při výstupu natěžko do Camp 17 udeřila silná bouře, která náš tým zachytila na hřebeni. Do výškového tábora jsme dorazili v pozdních hodinách po náročném výstupu, promrzlí, vyčerpaní a na pokraji sil. Nutnost přípravy tábora a zásob vody na další den odebrala další síly. Ten večer jsme to ještě nevěděli, ale další den jsme se z původního tříčlenného týmu s ohledem na popsané komplikace vydali k vrcholu jen dva.

Vzhůru na vrchol!

Samotný vrcholový den, na rozdíl od jiných podobných vrcholů, nezačíná v noci. Vzhledem k umístění kopce v severní oblasti panuje polární den. Namísto řešení světla a správného načasování jsou rozhodným aspektem teploty. Výstup tak začíná spíše dopoledne, když teploty vystoupají ke snesitelným hodnotám. Vrcholový push nepatří k technicky nejnáročnějším částem výstupu. Zejména traverz Autostrada je ale vhodné mít důkladně zajištěný. Jedno uklouznutí může vést k fatálním následkům. To bylo markantní zejména při cestě zpátky, kdy udeřila podobně intenzivní bouře jako při cestě do Campu 17. Cesta zapadala a byl problém ji při sestupu naslepo trefit. Naštěstí do hlubin putovala jen moje hůlka, kterou jsem v nevhodném okamžiku pustil ze sevření. Doteď mi je jí líto.

Výstup k vrcholu je náročný i psychicky. Při přípravě a čtení článků o výstupech je zpravidla hovořeno o nebezpečné Autostradě, následujícím proměnlivém stoupání, finálním výšvihu a dlouhém táhlém hřebeni k vrcholu, který již není náročný. Osobní zkušenost byla poněkud jiná. Nekonečný příkrý výstup byl postupně nahrazen mírnějším stoupáním. O čem bylo referováno jako o finálním výšvihu a táhlém hřebení, se nicméně nakonec ukázalo být v zásadě samostatnou horou, vyrostlou na vrchní náhorní plošině (interně jí přezdívám Říp). 

Výšvih na tento Říp s převýšením cca 200 metrů se ukázal jako nejnáročnější část cesty. Očekával jsem již jen táhlý hřeben a donutit se vyšplhat do dalšího, na pohled nekončícího svahu byla poslední obrovská výzva. Samotný hřeben již vypadal relativně krátký. Na náročnosti mu přidal místy velmi silný vítr, který v exponovaných částech úzkého hřebene výrazně přidával konečné části výstupu na obtížnosti. Z popisu je asi zřejmé, že vrcholu se po mnoha hodinách a po řadě prožitků podařilo dosáhnout. Bouře na zpáteční cestě do Campu 17 už byla jen třešničkou na dortu. Výšková kombinéza byla tak příjemná, že jsem ji svlékl až v „tropických“ teplotách Campu 3. 

Poslední náročný den

Sestup na jeden zátah z Campu 3 do základního tábora byl posledním náročným dnem, který jsme zvládli jen s vidinou civilizace a steaku ve večerních hodinách. Bohužel jsme do základního tábora dorazili pozdě a v táboře bylo nutno strávit ještě jednu noc. I přesto byl návrat rychlý a plynulý – nezřídka se pro nepřízeň počasí čeká na odvoz i několik dnů. Jako kompenzaci jsem si dal další den steaky dva, což se ukázalo být drobnou dietní chybou, v závěru expedice již odpustitelnou.

Ačkoli slova tohoto článku mohou do jisté míry působit odlehčujícím dojmem, zpětně je výstup třeba hodnotit jako fyzicky náročný. Technicky spíše jen místy. Mimo fyzické náročnosti je hlavním problémem počasí a také dostatečná trpělivost při aklimatizaci a opatrném postupu mezi tábory. Stejně podstatným aspektem, který jsem intenzivně vnímal z rozhovorů s ostatními týmy, je nicméně správné načasování a také odvaha vyrazit k vrcholu v pravou chvíli. Nekonečné čekání na ideální okno a vyčerpaný sestup může být stejným zklamáním jako nepovedená aklimatizace.

Velká potřeba = velká starost

Určitým ozvláštněním je nezbytnost vykonávat velkou potřebu do specializovaných kyblíků, které rangers před výstupem přidělí. Kyblíky i s nákladem jsou přepravovány mezi tábory a v Campu 4 je pak jediná trhlina na celém kopci, kam je možné plastové pytlíky vkládané do kyblíků k izolování obsahu vyhodit i s obsahem do ledovcové trhliny k tomu určené. Dle informací rangers „never to be seen again“, ale je otázkou, zda i Denali nebude čekat tání ledovců a bohaté archeologické výzkumy posléze. Technikálie a obtížnosti obsluhy kyblíků a jejich sdílení v rámci týmu bude vhodnější nechat na osobní rozmluvu, nebo ideálně zcela vytěsnit a už neřešit. K tomuto tématu je rovněž možné uvést, že nejoblíbenějším jídlem byla celý výstup prášková kaše se špekem nebo osmahnutým salámem. Delikatesa.

Spacák Grüezi bag po úspěšném testu nahradí pro další expedice svého předchůdce. Drobný nárůst váhy oproti minimalistickému řešení je vyvážen benefity. Uvažuji, zda bude možno ho zkusit i v Himalájích na vyšších kopcích. Musím také pochválit vybavení od Rákose. Mimo kombinézy jsem rád, že jsem nahoru vytáhl i péřové botičky a po zkušenostech a četných pochvalách Romana budu shánět také voděodolnou bundu a kalhoty od Directu, poměry váhy a odolnosti vypadají moc dobře.

Hodně skvělých outdoorových zážitků a dobytých vrcholů! 

Mgr. Milan Schagerer
advokát, advokátní kancelář SCHAGERER

Milan Schagerer je advokát, společník advokátní kanceláře. Aktuálně se zabývá snahou o dokončení zbývajících vrcholů Koruny planety (Seven Summits), rád by v budoucnu navázal souborem sedmitisícovek Sněžného leoparda. Mimo zahraničí ho lze nejčastěji potkat při trekování v Brdech nebo Krušných horách. Věnuje se také cyklistice a běhu. Mimo hor a práce je pro něho největším adrenalinem snaha skloubit všechny věci dohromady a věrohodně to odůvodnit.