Nepál - osmý div světa (1)

Nepál aneb osmý div či střecha světa. Přívlastky, které jsou naprosto zasloužené. Nepál je země, která vás nenechává chvíli v klidu. Pokaždé když si myslíte, že už jste viděli vše, překvapí vás další věc. Dva mladí lidé z HUDY týmu se vydali na vlastní pěst vstříc nepálskému dobrodružství a rádi se s vámi podělí o nevšední zážitky a působivé fotografie. Jejich reportáž může sloužit také jako inspirace či itinerář pro vaši budoucí návštěvu této úchvatné asijské země. Je tu první díl.

Ahoj,

jsme Míša a Dan a naše dobrodružství začíná v Káthmándú, hlavním městě. Neměli jsme čas na jetlag a po jedné noci se musíme přemístit do Pokhary, města odkud začíná spousta treků včetně toho našeho. Po dni a půl stráveném v letadle nebo na letištích nasedáme do vnitrostátního letadla. Letenka je pro cizince znatelně dražší než pro místní, ale ušetřilo nám to bezmála 7 hodin v autobuse po rozbitých a klikatých cestách. Po vzletu se nám ukázala další výhoda, kterou byly první výhledy na krásy Nepálu z ptačí perspektivy. Nalepeni na okénku jsme tipovali, který z vrcholků Himalájského pohoří je Annapurna a Machhapuchhre. Neúspěšně. V Pokhaře jsme si vyřídili permity, dokoupili poslední drobnosti a taxíkem jsme se dostali do startovacího bodu ABC (Annapurna Base Camp) treku - Napajly.

DEN 1: Nikdy nespi u vodopádu na východní straně údolí

Je to tady. Taxikář nám pomáhá vyndat krosny a lámanou angličtinou se s námi loučí. Vyrážíme na náš dosud nejnáročnější trek. První kilometry plynuly stejně rychle jako řeka v údolí, kolem které jsme šli. Školáci se k nám sbíhali, lidé vylézali z domů. Byli jsme středem pozornosti. Nicméně místo očekáváného pozdravu ''Namaste'' se nám vždy dostalo věty ''Give me some chocolate'' aneb "dej mi čokoládu". Údajně jsme byli mezi prvními 70 lidmi, kteří přicestovali po covidu, takže ani není divu.

Po třech hodinách chůze po prašné frekventované cestě, jsme dorazili do vesnice Tikhedhunga. O ubytování a jídlo jsme neměli strach. Každého, koho jsme se zeptali, nám velice ochotně nabídnul nocleh se stravou. Ceny byly ovšem šílené. Smlouvání se tady stalo každodenní rutinou, bez které se ceny šplhaly na částky podobné jako v Česku. Už v Česku jsme si určili jednoduchou strategii - ujít co nejvíc kilometrů za den. Proto jsme vybrali poslední guest house ve vesnici, který se tyčil nad údolím.

• Resumé: vzdálenost: 10, 36 km, čas chůze: 2 h 24 min, celkový čas 2h 58 min, stoupání 596 m, výška: 1 735 m

DEN 2: Dal Bhat Power 24 hour

Po promrzlé noci se nám ani nechtělo přemýšlet nad tím, jaká zima bude ve 4000 m. Teploty se pohybovaly kolem 0 °C, nicméně v kombinaci s vysokou vlhkostí vzduchu (spali jsme vedl vodopádu) se pocitová teplota rapidně snížila. Ke snídani jsme si objednali gurung chléb s medem od divokých včel a masala čaj. Slunce nás provázelo od prvních kroků. Kraťasy a triko s krátkým rukávem upoutaly zraky místních vesničanů. Pro ně je stále zima a bez dlouhých kalhot a mikiny je neuvidíte. Cesta byla právem nejtěžší pasáží z celého ABC treku. Kamenité nepravidelné schody mnohdy ve výšce kolen, klikaté strmé cestičky, připomínající stezky horských koz, bezvětří a ostré slunce.

Takhle ve zkratce vypadalo stoupání do vesnice Hille. Od kolemjdoucího šerpy jsme dostali pozvání na oběd. Naše odpověď, že jsme před chvilkou snídali gurung chléb ho dost zaskočila. V 5 slovech nám to vysvětlil “DAL BATH power 24 hour”. Nepálci totiž nesnídají, ale jedí tzv. brunch (snídaně a oběd dohromady) a právě Dal Bhat, národní jídlo této země, je to, co doopravdy jedí denně. Dal je velmi řídká omáčka z čočky, vody, kupy chilli a jiného koření a Bhat je neosolená uvařená rýže, které si můžete přidat co hrdlo ráčí. Další přílohy jsou variabilní. V horách je nejčastější směs kapusty, brambor a zeleniny. Zkrátka Vám dají to, co jim zrovna roste na políčku. Nezní to zrovna jako jídlo z Michelinské restaurace, ale chutná tak. Od té doby pro nás byl Dal Bhat jako voda nebo jako mapa pro trekaře, prostě by to bez toho nešlo.

Záhy přišlo něco daleko lepšího. Z rýžového políčka jsme poprvé viděli sněhovou čepici hory Machhapuchhre (6 993 m), která je velice lehce poznatelná díky nezaměnitelnému tvaru vrcholu do rybího ocasu. Nicméně se nám po chvilce schovala za stromy a kopce. Při sestupu ze schodů jsme zaslechli šustění trávy. Mysleli jsme si, že to jsou buvoli, které jsme prozatím nespatřili, ale mýlili jsme se. Byli to dva postarší muži nesoucí přes 45 kg buvolí trávy zavěšené za hlavu. Prodírali se skrz hustý porost a usilovně šplhali každý metr prudké stráně nahoru. Nabídli jsme jim pomoc, prohodili s nimi pár slov a pokračovali jsme. Po hodině nás přivítala ručně malovaná vstupní brána do vesnice Ghorepani (2 874 m).

Povinná kontrola permitů trvala poměrně dlouho, ale i přesto jsme využili poslední zbytky slunečního svitu a vydali jsme se do horního Ghorepani, které je díky výhodné lokaci mnohem obydlenější než spodní část města. Bohužel davy turistů vystřídala hejna slepic a nespočet toulavých psů. Přes 90% ubytování a restaurací nepřežilo dobu covidovou. Sláva, jeden Tea House byl otevřený. Dostali jsme VIP pokoj s luxusním výhledem na Dhaulagiri (8 167 m), Annapurnu South (7 219 m) a Annapurnu I (8 091 m). Nahřáli jsme se v místnosti s kamny a hurá spát. Ráno nás čekalo vstávání na východ slunce z vrcholu Poon Hillu (3 210 m).

Resumé: vzdálenost: 11, 43 km, čas chůze 4h 48min, celkový čas 6h 30 min, nastoupáno 1 270 m, výška 2 927 m

DEN 3: Dvakrát zkontroluj a pak až běž

Následující ráno nás budík vyhnal z postele v 5:30. Nechali jsme si dostatečnou časovou rezervu, jelikož východ slunce byl v tu dobu kolem 6:30. Od vrcholku nás dělilo strmé stoupání 400 výškových metrů do schodů na vzdálenost 2 km. Bylo velice chladno. Navrstvili jsme na sebe oblečení, nasadili čelovky a vyrazili jsme vzhůru na Poon Hill. Máme ve zvyku zjišťovat přesnou trasu od místních anebo turistů a téměř vždy se nám to vyplatilo. Cestu jsme už znali a plni očekávání jsme zdolávali první metry stoupání. Vše šlo hladce, než přišla otázka: “Máš ten foťák sebou viď?'' Mlčení znamenalo jen jediné... Lehkým klusem jsme doběhli zpět na pokoj a trošku svižnějším tempem se vydali zpět k vrcholku. Minuty neúprosně plynuly a vycházející slunce nám stoupalo za zády. Intenzivní výběh schodů jsme prokládali postupným svlékání vrstev oblečení a kličkováním mezi kolemjdoucími. Sacharidy ve svalech nahradil laktát a z krásného hiku se stal závod s časem. Vysoké schody si vyžádali svou daň, ale stihli jsme to! Jsme na vrcholu! Odměnou za dechberoucí výkon (myšleno doslova) byl neskutečný výhled.

Takový pohled, který se nám pak naskytl bylo něco, co si budeme pamatovat celý život. Vrcholky hor se během pár stovek sekund rozzářili jasně oranžovou barvou.

Okamžitě se všem přítomným vykouzlil úsměv na tváři. Zážitky jsme sdíleli se všemi. Povídali jsme si, smáli se a jako blonďatému páru se nám opět dostalo velké pozornosti místních a bylo to jedině ku prospěchu. Strávili jsme s nimi více než 2 hodiny a šli jsme zpět na ubytování.

Před námi byl ještě pořádný kus cesty s cílem v Tadapani (2 680 m). Náš VIP výhled z oken pokoje jsme si zpříjemnili brunchem. Z idylky nás vyrušil hlídač oblasti Poon Hiil, jelikož jsme v té rychlosti zapomněli zaplatit vstupné na vyhlídku. Sbalili jsme se a den č. 4 mohl začít. Zpočátku klesající cesta nám každým krokem schovávala větší a větší část zasněžených čepic hor. V opuštěné vesnici se k nám přidal další člen výpravy, nepálský čtyřnohý průvodce, který nás doprovázel na četných stoupání a klesání rododendronovými lesy až do jednoho okamžiku, kdy se otočil.

Záhy jsme zjistili proč. Lesy vystřídalo zledovatělé údolí kopírující proud řeky. Popravdě jsme to mohli čekat, protože na Poon Hillu kolovaly báchorky o poměrně velké sněhové pokrývce na cestě do ABC, jenomže problém byl v tom, že 50 % lidí říkalo to a druhá polovina zase ono. Proto jsme se rozhodli koupit nesmeky až na poslední zastávce před ABC, kde víme o sněhu se 100% jistotou. Přece jen každých 500 g na zádech je časem znát. Modlili jsme se, aby naše trailová obuv alespoň trochu držela na místy roztáté ledové krustě. Bohužel naše modlitby nevyslyšel ani Buddha a ani Lord Šiva a sestup se pro nás změnil spíše ve sjezd, hlavně pro Dana. Říká se, že se na vše má koukat z pozitivní stránky, takže jsme nakonec ocenili ušetřené síly. Ukrajovali jsme metry a minuty rychleji, než jsme čekali. Cílovou vesnici Tadapani jsme prošli a za hodinu nás zastavilo přicházející stmívání a šero.

Zkusili jsme štěstí a zastavili u prvního domku a jak to, tak bývá spontánní rozhodnutí přináší ty nejlepší zážitky. Byla to malá farma, kde široko daleko nebyl nikdo krom malých kůzlátek, krav a pokorné nepálské rodinky. Byli velice laskaví a moc vděčný za naši přítomnost. Objednanou rýži velice ochotně sklidili na skromném políčku pod farmou a dávali nám jídla jak pro tři lidi. Poprvé jsme byli opravdu ve spojení s přírodou a mimo civilizaci, signál a jen jsme si užívali západ slunce a zvuky zvířat. Bylo to moc hezké zakončení dne v Himálajích.

Resumé:

1. Výšlap na Poon Hill - vzdálenost: 4,5 km, čas chůze: 1h 10min, celkový čas: 2h 56min, stoupání: 395 m, výška: 3 210 mn.m.,
2. Ghorepani - Chuile - vzdálenost. 12,78km, čas chůze 3h 35min, celkový čas 5h 8 min, stoupání: 607 m, klesání 1 183m, výška 2 309m n.m.

Den 4: přeživší Isac

Zvuky kohoutího kokrhání nás probraly. Sluneční paprsky přelezly hory na druhém straně údolí a krásnou scenérii podtrhla snídaně ve farmářském stylu (vajíčka, fazole, sladká rýžová kaše a čaj). Čekala nás cesta přes 3 údolí tvaru ‘’V’’, což by neznělo tak špatně, ale v Nepálu se nechodí do kopce, nýbrž do schodů, což je daleko víc vyčerpávající. Lesy připomínající pravou džungli nám poskytovaly alespoň trochu stínu. Zbývalo několik desítek výškových metrů sestupu, přejít dlouhý železný most přes řeku a pak už jen rovně za nosem přes údolí do vesnice Chhomrong (2 150 m).

Slunce pálilo tak silně, že jsme i přes vrstvu opalovacího krému cítili, jak kůže protestuje. Museli jsme to kousnout a jít ve 33 °C v dlouhém triku a kalhotách. Opět jsme byli napřed oproti připravenému itineráři a do Chhomrongu dorazili o hodinu dříve. Zmíněná vesnice je okouzlující místo plné pagod a buddhistických stup, které si místní lidé staví sami. Byl to unikátní výhled na Machhapuchhre skrze tzv. lungty - barvené modlitební buddhistické vlaječky. Jednohlasně jsme se shodli, že je to nejkrásnější vesnice celého treku. Užívali jsme si získaný náskok a kochali se, mluvili s kolemjdoucími a dozvídali se cenné informace nejen o sněhových podmínkách. Co jsme zjistili? Koupit nesmeky byla priorita č. 1. Bohužel i přes veškerou naši snahu nám byly ve vesnici nabídnuty jen mandarinky, Dal Bhat a čaj s mlékem.

Museli jsme se vydat dál, čekalo nás závěrečné stoupání dne. V Upper Sinuai byl malý outdoorový obchůdek. K naší smůle tam byl poslední pár nesmeků, protože poptávka byla vysoká. Cenu 3000 NPR (600 Kč) jsme si s omezeným rozpočtem nemohli dovolit. Pro představu: za 3000 NPR seženete ubytování pro 3 lidi na noc a zaplatíte si velice bohatou večeři. Nedalo se nic dělat, přijmuli jsme riziko a pokračovali bez nich. V Upper Sinuai bylo také nejvíce lidí, co jsme zatím potkali. Je to totiž místo, kde se setkávají trekaři mířící do ABC nebo ti, kteří se odtud vrací. Během večeře jsme společně sdíleli své zážitky a měli jsme možnost slyšet jaké to je v base kempu. Nejvíce nás zaujal příběh guida a dvou turistů z Francie. Do ABC vyšli kolem 8. hodiny ranní a jak již víte, síla nepálského slunce je opravdu velká. Jeden z Francouzů byl znatelně objemnější a žár slunce povolil vrchní vrstvu ušlapaného sněhu a patálie byla na světe. Každým krokem se bořil celou délkou končetin do sněhu a nemohl vylézt. Měl dvě možnosti buď promáčený počkat až zapadne slunce a teplota klesne nebo si zavolat vrtulník, aby ho zachránil. Rozhodl se pro zavolání záchrany. Guide a druhý člen zdárně došli až do kempu. Díky nižší váze se bořili "pouze’’ půl metru do sněhu. Žasli jsme nad tím, jak se mohl opravdu dobře placený guide dopustit takové chyby. Jsme moc rádi, že jsme sebrali odvahu a vydali se na celé dobrodružství sami a spoléhali na vlastní rozum a zkušenosti ostatních. Přišla také řeč na nesmeky, které jsme si odkoupili od přeživšího Francouze Isaca a guida. Cena byla o dost přijatelnější a s Isacem jsme se dohodli, že žádné peníze nechce a nesmeky mu vrátíme v Káthmándú. Den jsme zakončili teplou sprchou v koupelně bez dveří, ale s krásným výhledem na zapadající slunce a šli jsme spát.

Resumé: vzdálenost: 10, 96 km, čas chůze: 2 h 59 min, celkový čas: 4h 50 min, stoupání: 937 m

Náš příběh tímto zdaleka nekončí. Je před námi náročnější polovina treku do Annapurna base kempu (4 130 m). 

Míša a Dan

Rádi bychom tímto poděkovali HUDY za velikou podporu během naší výpravy. O parádních bundách Mammut bude ještě řeč v druhém díle. Velice ochotně s námi vše vyřešili a díky nim jsme byli po celou dobu v suchu. Děkujeme! Mrkněte i na druhý díl.