Nevyzpytatelná Madeira

Madeira, ostrov věčného jara, destinace více než jen oblíbená. Ukrývá unikátní přírodu, tajemné levady, ostré skalní výběžky, nekonečné tunely a banánové plantáže. Vybrali jsme variantu prozkoumávání madeirských tajů s batohem na zádech. Představovala desítky kilometrů, i těch výškových. 

Den 1: Z Funchalu na Pico do Arieiro s pokorou k přírodě

Obávaný let nakonec proběhl bez problémů. Na plánu dne je dojít blíže k výchozímu bodu treku Pico Pico, do místa Pico do Arieiro. Jelikož je letiště poměrně daleko od hlavního města Funchalu museli jsme si vzít taxíka. Zdejší ceny taxislužby ihned překvapily svojí přívětivostí. 

Procházíme celý Funchal, a ačkoliv jsme plní sil a dopředu nás žene motivace objevovat, brzo nám dochází, že to nebude žádná legrace. Strmost kopců v kombinaci s pocitově tropickými teplotami je pro středoevropský organismus šok. První zastávku děláme u Igreja de Nossa Senhora do Monte (kostel Nanebevzetí Panny Marie). Místo je známé jako mainstreamová turistická atrakce, tradiční start sjezdu v typických proutěných koších na dřevěných saních až do srdce Funchalu. (Ano, za tropických teplot, ano, po asfaltu.) Dupeme ale dál, čas neúprosně plyne, kilometry ubíhají nějak pomaleji, než jsme čekali.

S výškovými metry se ochlazuje a azurově modré nebe střídá hustá mlha neberoucí konce. Pohádkový ostrov nám tak hned první hodiny servíruje i své stinné stránky. Cestou nás míjí mraky aut, a tak se rodí myšlenka na stopování. Představa dalších hodin v mlze nás vzhledem k celkové časové tísni úplně neláká. Hned na první mávnutí nám zastavuje mladý pár z Polska jedoucí na Pico do Arieiro. Příjemný rozhovor rychle ubíhá, mlha se postupně trhá. 

Bohužel po prvním tunelu opět přebírají vládu nepříznivé podmínky. Z rad ostatních víme, že další tunel může počasí znovu převrátit naruby, a tak naivně pokračujeme. Viditelnost se snižuje na pár metrů, nárazový vítr nás bičuje v kombinaci s mírným, ale vytrvalým deštěm. Vzdáváme to v půli cesty, i tak nás to ale stojí mnoho sil. Je zhruba půl páté a my začínáme shánět ubytování. Rádi si během cestování necháváme otevřené možnosti, a proto málokteré ubytování kupujeme dopředu. Tentokrát jsme ale v úzkých. Skromný počet ubytovacích zařízení v okolí je beznadějně vyprodaný. 

Nezbývá než se vrátit k nejbližší civilizaci a sehnat nocleh tam. Naštěstí máme ještě relativně dost času pro bezpečný návrat. Kousek do Pico do Arieiro potkáváme český pár. Ten nám nakonec nabízí ubytování u sebe. 

Den 2: Ráno na druhém konci ostrova

Probouzíme se na gauči ve městě na severním pobřeží Madeiry – Porto Moniz. Neskutečné městečko. Nehledejte tu nic ve stylu historických budov či soch. Dominantou jsou přírodní bazénky vzniklé sopečnou činností. Z jedné strany je omílá obrovská masa oceánské vody formující se do několikametrových vln. Úžasná podívaná. 

Bazénky jsou tedy hodně ledové, ale vyplavený adrenalin umocňuje estetický zážitek. Následovníci Wim Hofa nejsme, a tak nás síla mysli opouští po pár minutách. Dáváme přednost sledování dalších bazénků ze břehu a pořizování dalších nádherných záběrů.  Musíme se rozhodnout, kam budou směřovat naše další kroky. Původní plán nevyšel, ale počasí nám hraje do karet. Vracíme se k trekování a na mapách nacházíme starou cestu vedoucí přímo kolem pobřeží směrem do Seixalu. Přesný název zní Antiga Estrada Regional.

Cesta je to příjemná, po levém boku máme průzračné moře a obrovské vlny. Po pravém pro změnu skalní masiv. Slunce každou hodinou připomíná svou sílu. Konečně Seixal, jediné místo na Madeiře s písečnou pláží. Očekávání jsou velká, jde o vyhlášenou atrakci. Nicméně daleko více než maličká pláž nás zajímá molo, kde našli útočiště obrovští krabi a voda tu hraje všemi odstíny modré. Co dál? Ubytovat se, nebo se popovézt stopem? Vítězí druhá možnost. Většina řidičů jede zpět do Porto Moniz, ale přece jen máme štěstí. Hodný kanadský hasič nás bere přímo do Porto da Cruz, kam jsme původně neměli v plánu ani zajíždět. Díky cestovatelské komunitě se nám daří sehnat ubytování a trávíme večer s místňačkou Laurou, která se sem před 30 lety přestěhovala z Londýna.

Den 3: Pohádková levAda 

Konečně vyrážíme na první levadu (madeirský zavlažovací kanál), konkrétně Levadu Caldeirao Verde, PR9 poblíž dalšího většího města. Santana je proslavená tradičními madeirskými domečky, jakýmsi místním skanzenem. Pravdou ovšem je, že tu tyhle domečky postavili pro turisty teprve před pár lety. Nicméně si zážitek touto informací – stejně jako my – nenechte kazit, a pokud budete mít cestu kolem, zastavte se tam.

Levada začíná pohledem jako z pohádky na zahrady plné kvetoucích stromů. Chybět nesmí ani venkovské stavení s klasickou doškovou střechou (lokace: Casa das Queimadas). Levadu lemují přírodní vodopády, staré pokroucené stromy a člověk si místy připadá jako v pralese. Trek ovšem bohužel není okružní, po příchozí cestě se opět vracíte. Takže se připravte na neustálé uhýbání turistům v protisměru. Doporučujeme proto vyrazit raději brzy. Prožitek z levady bude nejlepší a vyhnete se frontám na tunely. Dříve byla přístupná i další cesta vedoucí ke slavnému vodopádu na konci trasy, ale nyní je uzavřena. Proč tomu tak je, jsme pochopili zhruba v polovině cesty, kdy zvuky přírody rozbily rány a burácení padajících kamenů ze skal. 

Hustá zeleň čas od času řídne a poskytuje tak i krásný pohled do údolí. Čas ubíhá rychle i díky různorodosti nutící nás za každou druhou zatáčku říct: „Wow, tak tohle je fakt krásný!“. Do cíle dorážíme relativně rychle, a tak si můžeme ještě vychutnat vodopád Caldeirao Verde téměř bez lidí. Rádi si užíváme daný okamžik, takže zastavujeme opravdu na dlouho. Cesta zpět nás opět překvapuje snad každých deset metrů, kdy les vypadá zcela jinak. Člověk má až pocit, že tudy prochází poprvé v životě. Pro nás je to opravdu top, a tak nějak pomalu začínáme tušit, že to není naše poslední návštěva tohoto ostrova.

Den 4:  Z pralesa na útesy

Sao Lorenzo na nejvýchodnějším výběžku ostrova je velmi vyhlášené místo. Až se bojíme, že to trochu bude marketingová nadsázka – i díky influencerům. Určitě takové případy znáte sami. Fotky na internetu jsou vždy luxusní – a realita je mnohdy všelijaká. Šli jsme proto na Sao s čistou hlavou a bez očekávání, což se nám osvědčilo už několikrát. 

Místo je úplným kontrastem předchozího dne na levadě. Holé skalní útesy hrají všemi barvami od červené po černou a zelenou. Místo nás naprosto pohlcuje. S turisty to vůbec není tak špatné. Jelikož se Sao Lorenzo rozkládá na velké ploše, davy se úspěšně rozptylují. Celá trasa je v podstatě jedna dlouhá vyhlídka. Terén je spíše vlnitý, takže nic náročného, a cesta ubíhá rychle. Rozhodujeme se zpříjemnit si výlet koupáním v oceánu na zdejší kamenné pláži. Zpáteční cestu zaměňujeme za stoupání na vrchol nejvyššího skalního výběžku. Je docela větrno a pěšinka vede přímo po hraně srázu. Občas nás trochu až mrazí v zádech při pohledu dolů. Dorážíme na parkoviště a tam zkoušíme zase stopovat. Plán na následující poslední den před odletem je jasný – dohnat resty z prvního dne.

Den 5: To nejlepší nakonec

Poslední den na Madeiře. Nemůžeme odjet z ostrova proslulého svými horami bez absolvování treku Pico Pico. V případě hezkého počasí plánujeme obejít celé údolí až na Pico Grande. Vyrážíme k silnici vedoucí až na parkoviště před Pico Arieiro. Stopařské štěstí nás neopouští ani poslední den. Po několika desítkách minut jízdy v dešti se mraky trhají a na nás čeká neuvěřitelný výhled přes celý ostrov až na plató Madeiry poseté větrnými mlýny. 

Začátek cesty si matně pamatujeme z prvního dne. Za ukázkově krásného slunečného počasí nemá chybu. Tunely tentokrát slouží jako perfektní místo pro ochlazení a únik před sluníčkem. Cesta ubíhá plavmo, krása střídá nádheru, než se dostáváme k prudkým a dlouhým schodům. Společně s dalšími lidmi vždy čekáme na mezipatře, jelikož schody jsou tak maximálně pro jednoho člověka. Ráz krajiny se po stoupání náhle mění. (TIP: Pokud máte rádi klid na hiku, po cestě jsou malé staré cestičky, které vás zavedou na málo frekventované vyhlídky mezi stromky až na konec kamenného útesu.)

Další metry na Pico Ruivo lemují velmi zvláštními stromy s bílou kůrou a holými větvemi. Naprosto unikátní pohled, který se nám nenaskytl na žádném jiném místě. Těsně pod vrcholem stojí malá hospůdka, kde můžeme doplnit nějaké cukry nebo energii v podobě džusu. Pro fajnšmekry mají i lepší variantu – ponču, džus ozvláštněný rumem. Nejeden turista si jich tu evidentně dopřál více, než bylo v jeho silách. 
Jsme na vrcholu! Panorama, veškeré mraky plují těsně pod námi a slunce je nasvěcuje s citem zkušeného dekoratéra.

Naše cesta tu ale nekončí, jelikož čas tentokrát hraje s námi – máme ho dost. Rozhodujeme se pokračovat až na nejvyšší bod Pico Grande nacházející se na druhém konci údolí. Je to tedy už trochu za komfortní zónou a stojí to mnoho sil. Na křižovatce pod hospůdkou odbočujeme směrem na Encumeadu. Tady se nám počasí začíná více kazit a další hodinu absolvujeme v husté mlze. I za dobrého počasí je zkrátka potřeba mít kvalitní vybavení pro každé počasí. Pokud máte štěstí, uvidíte odsud až k moři, včetně městečka Porta de Cruz, které je vyhlášené svými surfařskými vlnami. Příkré klesání prověřuje naši fyzičku. Osvobozujeme se z mlhy a před sebou už vidíme náš další cíl.

Závěrečné tři kilometry jsou rozbahněné a strmé, potůčky křižují cestu po celé její délce. Určitě by se nám hodily kvalitní trekové hole!  
Nevyzpytatelná Madeira opět ukazuje svoji sílu a když vystupujeme z lesa, sesílá na nás poryvy větru až 100 km za hodinu. Nic příjemného. Riskantní stoupání na vrchol musíme zdolávat po čtyřech, abychom se udrželi na stezce. Zvládli jsem to, ale vichr si přeci jen vybírá svou daň a odnáší krytku z našeho foťáku, aby ji pohřbil kdesi v hlubinách lesa. Pokud se tu budete vyskytovat na západ slunce, určitě uděláte skvělé záběry. Takové pohledy se vám zaručeně vryjí do paměti.

Po cestě dolů z Grande začínáme řešit, jak se dostaneme zpátky do Funchalu. Vydáváme se po silnici směrem k městečku Jardim da Serra s vírou, že na někoho narazíme. Je už téměř tma. To už jsme šli téměř po tmě. Na okraji městečka vcházíme do první otevřené hospůdky plné místních. Popíjejí lokální pivo. Tak si taky dáme. Není to sice plzeň, ale příjemně člověka osvěží, to zase jo. Místní chtějí slyšet naši storku, jak jsme se dostali až sem – bez stanu, spacáku a auta. K vyprávění popíjíme ponču, večer se začíná příjemně prolínat do noci. Přichází i nabídka na přespání a zítřejší svezení do Funchalu. Nádhera! Konec lepší, než jak jsme si ho vysnili. Opět se nám potvrzuje, že bavit se v zemích s místními lidmi, být komunikativní a otevření přináší pokaždé super zážitky. 
 
Trekování se stopováním je na Madeiře opravdu geniální kombinace přemisťování se v prostoru a čase.