Se spacákem Grüezi bag na Pamíru

Koncem léta letošního roku jsme společně s kamarádem Vojtou navštívili jižní část středoasijského pohoří Pamír v Tádžikistánu, přezdívaného Střecha světa. Původní plán, cílený na sedmitisícové štíty nacházející se na protějším břehu řeky Pjandž, které už jsou součástí pohoří Hindúkuš a spadají pod území severovýchodního Afghánistánu, nevyšel. Důvod? Uzavřená hranice, vlajky Tálibánu na druhém břehu atd. Netřeba rozvádět, raději vzhůru do hor, vstříc šestitisícovkám Šachdarského hřbetu! 

Podrobnější info, jak se nejschůdněji dostat do jihovýchodního Pamíru najdete zde. Náš předem připravený plán B vyžadoval cestu z centra tádžického Pamíru Chorogu dále podél řeky Pjandž, až do poslední vesnice oblasti Váchánu, do Langaru, která trvala džípem okolo sedmi hodin. Po krátkém relaxu v místním hostelu jsme v průběhu dopoledne následovali pěšinku zakousávající se do kopce nad obcí, minuli letité petroglyfy dokládající minimálně tisícileté osídlení oblasti a podél zavlažovacího kanálu pokračovali v rámci kilometrového převýšení až na pastvinu pod štít Engelse (6 510 m), která zároveň představuje ideální platformu pro base camp. Skýtá i ideální zázemí pro aklimatizaci a přítomní pastevci, kteří zde ve výšce 4 000 m žijí přes léto, vám rádi poskytnou mléko a s ním související produkty.

Počasí však bylo vpravdě bídné. Všude mlha a vlhko a dle předpovědi se to nemělo lepšit následujících pět dní. Po konzultaci s pastevci jsme to pro dnešek otočili a se západem slunce užívali teplé večeře v hostelu, kde jsme vegetili následující tři dny. Předpověď bohužel nelhala, nicméně jsme čtvrtý den vyrazili do BC, postavili stan a tam se váleli a alespoň tak nějak aklimatizovali další tři dny, jelikož se vytrvalý déšť ve finále proměnil ve sněhové vločky. Pastevci mezitím odešli (o tři čtyři týdny dříve než obvykle), protože zejména ovcím a kozám hrozila smrt z podchlazení. Nás hřály ve věčně zavlhlém stanu výborné spacáky. Vojtův kvalitní péřák izoloval výborně, leč byl permanentně po propršené noci lehce zavlhlý, ale můj od Grüezi bag díky své unikátní technologii Down Hybrid vlhkostí netrpěl. Fakt to funguje! 

Když se konečně vyčasilo a rozplynuvší se mraky odhalily čerstvě sněhobílé horizonty, zabalili jsme vše potřebné k výstupu na takřka nelezený štít TbGU (6 142m), který ve svých závěrečných partiiích nabízí i horolezecké vyžití, ale cesta k němu se táhne… Kameny, suť, hřebínek a od cca 4 800m čím dál více sněhu. Když už bylo zřejmé, že sluníčko zde končí svoji šichtu a chystá se oblažit svou přítomností australské živáčky a vegetaci, ve výšce cca 5 100 m vytahujeme žďáráky, spacáky, vařič a po nastoupených metrech zaslouženě odpočíváme. Noc poklidná, s ohledem na polohu a čas standardně lehce mrazivá. Nad ránem mohlo být max. -15 a dědeček Mrazíček nám svoji kultovní berlou Mrazilkou zanechal na ždárácích pozdrav, kterýžto slunce, jež nastoupilo na ranní směnu, proměnilo v kapky způsobující zvlhnutí spacáku. To, jak známo, hybridní spacák Biopod Down nikterak neohrozí. 

Po snídani pokračujeme dál, ale po nastoupání výškového půlkilometru nás boření se v čerstvém sněhu přestává naplňovat a začíná čím dál více vysilovat po všech stránkách. Pro dosažení vrcholu a bezpečného sestupu by bylo zapotřebí dalšího bivaku, spíše dvou, tak se rozhodneme aklimatizaci považovat za dostatečnou a otočit to zpátky. Po cestě do BC využijeme horské jezírko k fyzické i duchovní očistě.

Pastevci a jejich stáda už jsou bohužel pryč, ale závěr údolí pod Engelsem s meandrující ledovcovou říčkou působí až mysticky. Nicméně útok na středobod genia loci lokality – štít Engelse – vyžaduje důkladnější lezecké zkušenosti a dovednosti než ty, kterými naše lanové družstvo disponuje. Na dostupný šestitisícový „choďák“ Štít Moskevské pravdy se nám nechce jednak z „ideologických“ důvodů, ale především se rozhodneme šetřit síly na vedlejší údolí nad vesnicí Vrang, odkud v příštích dnech vyrazíme pod štíty Tádžikistán (6 565m) a LGU (6 222m).

Sestoupíme tedy opět do Langaru, vyzvedneme věci z hostelu a přesunem se 30 km jihozápadně, směr Chorog, do zmiňované vesnice Vrang, kde už máme z minulých let určité zázemí v podobě přátel, zejména místního znalce a horského průvodce Zarbaliho Zevarova, který rád pomůže a za symbolický smysluplný obnos poskytne ubytování, stravu a rady všem poutníkům, dobrodruhům a horolezcům.

U Zarbaliho dva dny vydechneme a jelikož se počasí ustálilo, s jeho pomocí zorganizujeme nosiče a další ráno ze sousední vesnice Nižgar vyrážíme, tentokrát i se skialpovými lyžemi. Zhruba v půli cesty oslík nesoucí cca 40 kg odmítá spolupracovat, tak mladý srdnatý Pamírec Ruslan v poklidu přebírá jeho roli a zavazadla dopraví až do BC nacházejícího se ve výšce cca 4 700 m. 

Po cestě jsme se rozhodli, že pozornost přesuneme k nižší a o něco bližší šestitisícovce LGU, jelikož původně plánovaný štít Tádžikistán (opět takřka nenavštěvovaný a fotky a informace o něm jsou prakticky nedostupné) není z důvodu náročného terénu možné slyžovat, jak jsme se původně chystali. Obě hory bohužel nestíháme, tak alespoň vše řádně zmapujeme pro příští horolezecké akce.  

Část naší výstroje a proviantu necháme v BC, přičemž batoh i vak přikryjeme mnoha těžkými placáky a vyrážíme směr LGU. Obligátní suťovisko, posléze toužebně očekávané sněhové pole, na nemž postavíme postupový tábor. K našemu zklamání zjišťujeme, že se sjezdem kopce to bude komplikovanější: ne že by nebyl technicky možný, ale vše by se nám o dva, spíše tři dny protáhlo, jelikož bychom museli po sjezdu a sestupu obejít hřebínek, abychom se dostali zpátky do postupového tábora pro věci.

Vzhledem k tomu, že prvosjezd LGU před dvěma lety provedli členové mezinárodní evropské výpravy, jak nám sdělil Ruslan, rozhodneme se pro vrchol bez lyží. Nicméně dalšího dne pár skialpových otoček na úpatí této sympatické hory proběhne. Naštěstí jsou moje lyže s vynikajícími jízdními vlastnostmi Fischer Transalp Carbon 82 lehké, takže mi jejich transport prakticky o žádné síly nepřipravil.   

Druhý postupový tábor budujeme na začátku hřebínku vedoucího k vrcholu. Původní myšlenka postupovat po hřebínku je zavrhnuta, jelikož skála je natolik rozchrastaná a nestabilní, že by bylo čirým bláznovstvím se do toho pouštět. 

Volíme tedy variantu traverz, během které je pochopitelně nutno dbát zvýšené opatrnosti a zohlednit občasné sesuvy kamenů z hřebínku. Traverzování zprava proběhne úspěšně, následuje asi stovka výškových metrů se sklonem okolo 50 stupňů. Cepíny a mačky v ledu a firnu drží báječně, netřeba vrtat šrouby a vytahovat lano ani při zpáteční cestě. Po této pasáži jsem mírně zadýchaný, tak se čelby ujímá Vojta, který ani ne za hodinku stojí na vrcholu této krásné čtvrté nejvyšší hory jižního Pamíru.

Kocháme se nádhernými panoramaty, počasí nám přeje, takže zážitek je maximálně pozitivní. V recenzi na bundu Ladak jsem psal, že bych ji doporučil i na výpad v rámci šestitisícovek. Zde důkaz místo slibů. Péřovka od Sira Josepha se osvědčila jako naprosto ideální do podmínek tohoto typu výpravy. V základním i postupových táborech zahřeje, při pohybu ve vyšších a exponovanějších polohách nebrání v manévrech s cepíny a když na vrcholku foukne, poskytuje vynikající izolaci a štít. 

Dolů už to šlo jako po másle. Pravda, závěrečné stovky metrů před táborem už jsme se těšili, až ze sebe sundáme veškerou výzbroj a výstroj, ulehneme do spolehlivých spacáků, které jsou kámoši s mínusovými teplotami ve výškách nad 5 000 m a pořádně se najíme teplého jídla a zavodníme výkonem dehydrované organismy. To se stalo a usnuli jsme spánkem spravedlivých.

Nemilé překvapení se dostavilo další den, po dosažení základního tábora. Batoh a vak roztrhaný, jídlo z něho snědené a věci rozházené. Prvotní domněnka, že spoušť způsobili horští svišti, kteří obývají tyto vysoko položené oblasti, byla vyvrácena zkušeným Zarbalim i důkladnějším zkoumáním poškozených věcí. Ano, přátelé, byl to medvěd. Škoda, že jsme neměli fotopast. Naštěstí nic zásadního nezničil, ty solární panely s powerbankou to přežily, batoh byl beztak v posledním tažení a ešus zaujmul čestné místo ve Vojtově vitríně suvenýrů z cest. Jeho cena výhledově nepochybně stoupne a za několik desetiletí se jistě stane předmětem spekulací byznysmenů obchodujících s artefakty slavných osobností, za něž inkasují tučné obnosy. Tak zase někdy společně na Střeše světa!