Ve stínu Monte Fitz Roy
Karolína Nováková | Tomáš Křikal
CHiLLská expedice na své cestě nespoutanou Patagonií zamířila k pěšímu hraničnímu přechodu mezi Argentinou a Chile. Podívejte se, co Kája s Tomem zažili při putování ve stínu majestátního žulového monolitu Fitz Roy.
Počasí nám stále nepřeje, i tak jsme však připraveni a řádně natěšeni vyrazit na další etapu mimo civilizaci. Pouze my a patagonská příroda. Pozor, tuhle medicínu doporučujeme podávat pouze v malých dávkách. Je silně návyková! Přichází poslední den bouře. Všichni nám radí zůstat ještě jednu noc, my ale máme svou hlavu. Jak jinak. Chceme mít jistotu, že stihneme poslední loď sezóny, a tak pěšky vyrážíme vstříc hraničnímu přechodu mezi argentinským El Chaltén a chilskou vesnicí Villa O'Higgins. Po 500 m jsme mokří na kost, po 800 m měníme plány. Házíme korunou a přespáváme v malé dřevěné boudě na okraji města.
Na chvíli zavřete oči, představte si východ slunce, probouzející se život po dlouhotrvající bouři, zpěv ptáků, vůni podzimu, stromy hrající všemi barvami, sluneční paprsky vrývající teplo do vašeho těla a v povzdálí ON. „Wau! Juhůůůů! Koukni! Vidíš to?“ Nemáme dostatečnou zásobu slov a už vůbec ne citoslovcí na vše, co bychom chtěli vyjádřit. Zasněžený, majestátní a na okolí dohlížející Fitz Roy.
„Makej, makej, ještě kousek,“ říkáme si. Převýšení ani čerstvě napadlý sníh nás nezastraší. Právě naopak, vidina, vyškrábat se na kopec mezi prvními a posnídat v těsné blízkosti Fitz Roy u Laguny de los Tres nás žene kupředu. Cestou dolů zvládáme malou koulovačku a pár fotek. Moc se však nezdržujeme, máme toho před sebou ještě hodně.
Jsme tady! Docházíme k jezeru Lago Condor. V nohách máme něco málo přes 32 km. Konečně nacházíme to správné místo pro rozbití tábora a vytahujeme vařič. Náš japonský vařič Soto Muka Stove je takové Ferrari mezi vařiči. Naleštěné, rychlé, hlučné a výkonné. Jak se to pozná? Pokaždé, když začneme vařit, dámy i pánové se otočí za užaslého „wauuuu, what the f*ck“ a podobně. Někdy se přijdou lidi zeptat, co to je. Sem tam se někdo zajímá o to, kde jsme ten zázrak koupili. Jindy zase chtějí společné selfie. Samozřejmě ne s námi. Není se čemu divit, je to láska na první pohled. Vařící dělo, které bravurně zvládne i dnešní večerní menu: bramborovou kaši s karbanátkem.
Další den pokračujeme až k jezeru Lago Desierto. Úsek dlouhý 26 km se táhne podél štěrkové „gravel road“. Žádné velké výhledy se nekonají. Pohodová cesta nás vede podél jezer a menších vodopádů. Procházíme rezervací, kde je možné spatřit huemula, místní obdobu českého jelena.
K argentinské hranici můžeme pokračovat dvěma způsoby. První možnost představuje předražená loď soukromé společnosti. Druhá je zcela zadarmo, navíc okořeněná neskutečnými zážitky. Trvá šest hodin a pěšky na ní překonáte výškový profil připomínající divokou horskou dráhu. Nicméně to už trochu předbíháme. Přichází večer, a tak je třeba porozhlédnout se po místě, kde složíme hlavu. Máme štěstí, výjimečně nemusíme stavět stan. Našli jsme dřevěnou stodolu. Doufáme, že nás nikdo nevyhodí a v klidu přečkáme dnešní noc.
Nestalo se, vstáváme vyspaní se do růžova. Naše cesta z Argentiny do Chile může pokračovat. Naprosto „nečekaně“ si vybíráme přechod po svých, a to až na hranice, kde dostáváme potřebné razítko do pasu. Další den ukrajujeme dalších 23 km. Získáváme chilský štempl a pokračujeme na tábořiště, kde potkáváme naše Robinsona.
Tenhle borec má vždy dostatek jídla. Vždy přesně ví, jaké bude počasí a kde postavit stan, aby se v klidu a bez újmy vyspal. Člověk, který má zkrátka zkušeností na rozdávání. Co však se nestalo. Tomuhle našemu Robinsonovi, jak mu od té doby říkáme, ujela předposlední loď sezóny, a tak musel 7 dní čekat na další. Bez pořádných zásob jídla, sám a řádění bouře. V místě, kde na území o rozloze cca 20–30 km2 žije jedna jediná rodina. Totálně promrzlý a hladový se po třech dnech poprosit místní o pomoc. Ti mu naštěstí vyšli vstříc a za pomoc kolem baráku, v lese nebo na pastvině, mu dali najíst. Jenom díky nim tuhle mizérii zvládl a může tak cestovat kousek s námi.
Vyplašeni Robinsonovým příběhem nemůžeme moc spát. Ráno vstáváme brzy, snídáme a přemýšlíme, zda se projít po okolí nebo celý den jen čekat na loď. Dilema se vyřešilo úplně samo ještě dříve, než jsme vůbec stačili dožvýkat poslední sousto. V dáli se objevuje náš odvoz, a tak balíme a vydáváme se k přístavišti.
Zvládli jsme to! Sedíme na palubě a míříme k břehům obydlené části Chile. Něco je ale špatně! Naše loď má odplout až ve tři odpoledne, ne v devět ráno! Co budou dělat všichni ti, kdo dorazí až po obědě? Konec legrace! Stáčíme se špatným směrem! Co teď? Název a logo společnosti odpovídají, lístky kontroloval dokonce sám kapitán!
Snažíme se nepropadnout panice a horečně přemýšlíme, co dál. Po chvíli se vše naštěstí vysvětluje. Loď ráno vyrazila z Villa O’Higgins a míří ke stejnojmennému ledovci, odkud se zase vrací stejnou cestou, takže v našem přístavu zastavuje dvakrát. Padá nám kámen ze srdce. Nálada se zvedá. Máme před sebou neplánovaný výlet a v rukou sklenice whisky, kterou nám s omluvou za nepozornost kapitán nalévá.
Podle plánu se vracíme do přístavu a nabíráme další baťůžkáře. Ne všichni ovšem měli to štěstí, že se dostali na palubu. Když jsme se vzdalovali od břehu, zahlédli jsme v dáli tři příchozí. Mávali marně, bylo už pozdě. Opozdilcům nezbylo nic jiného než se na patě otočit, vrátit se přes hory do argentinského El Chaltén a do Chile se dostat jiným způsobem.
Jaký byl náš příjezd do Villa O´Higgins? Jak jsme v deset hodin večer narazili na českého kluka pracujícího v kempu? Jak nás v šest hodin ráno probudil vrtulník a jak jsme se vydali na Carretera Austral. To všechno hned v příští várce dobrodružství! Máte se na co těšit.
CHiLLSKÁ EXPEDICE
Pěkně pikantní procházka patagonskou divočinou už čítá stovky kilometrů. Podívejte se, co vše zatím Kája s Tomem na své cestě národními parky Chile zažili.