Krev, pot, možná i slzy, určitě srdce. Ze života tatranského nosiče

Na území Vysokých a Nízkých Tater najdeme poměrně hodně chat a útulen, mnohdy celoročně provozovaných. Některé své střechy vypínají nad úroveň dvou tisíc metrů. Nejznámější z nich jsou dozajista Chata pod Rysmi, Zbojnícka chata, Téryho chata, Chata pri Zelenom plese, Zamkovského chata a další. S trochou nadsázky lze za nejníže položenou tatranskou chatu označit Švajčiarsky dom, prastarou dřevostavbu v srdci Starého Smokovce, kde vládne Štefan Bačkor s chotí. 

Možná ještě známější než jméno stavby je označení kavárny, kterou nemovitost ukrývá – Sherpa Café. Název, a ostatně i poutač nalézající se před vstupem, říká vlastně vše. Jde o horské nosiče, velice známou, vyhledávanou, obdivovanou a oblíbenou stránku Vysokých Tater. Švajčiarsky dom je ale mnohem více než jen kavárna. Přicházím se o tom sám přesvědčit a jednoho příjemného baboletního večera posedět se samotným provozovatelem, jemuž tu nikdo neřekne jinak než Pišta. 

„Švajčiarsky dom je vlastně jednou z nejstarších dochovaných staveb ve Vysokých Tatrách. První doložitelná zmínka o jeho existenci pochází z roku 1856, ale pravděpodobně bude ještě o něco starší. Historická budova, jež byla roku 2019 zapsána na seznam kulturních památek, stojí nedaleko pramene tatranské kyselky. Nedávno prošla náročnou rekonstrukcí, opravovali jsme střechu, elektroinstalaci, dodělávali zateplení... Takže teď můžeme kromě dobré kávy a vynikajícího tatranského piva – které u nás rádi popíjejí i Češi – (smích) nabídnout i konferenční prostory pro 50-60 lidí a také neopakovatelné ubytování pro turisty. Chystáme i vylepšené minimuzeum horských nosičů, které už snad otevřeme co nevidět.“ 

Nám v HUDY je Švajčiarsky dom blízký třeba i tím, že ho po rekonstrukci pomáhal otevírat náš ambasador Mára Holeček se svou jímavou přednáškou. K samotnému muzeu bych se rád ještě vrátil, ale v poslední době je, alespoň v českých končinách, slyšet o Švajčiarskom dome ještě v jiných souvislostech – ve spojitosti s legendárními nosičsko-teambuildingovými akcemi. 

„Ano, pořádáme pro nejrůznější firmy, a to i ty největší, zážitkové akce z prostředí tatranských nosičů. Propojujeme teorii s praxí. Účastníci nejprve absolvují takové zaškolení – historický exkurz, teoretickou přípravu, přednášku o tom, co nošení v Tatrách obnáší. Na druhý den nabalíme takzvané nosičské krosny, samozřejmě podle možností dotyčných, a pustíme se do praxe, vynášky na Zamkovského chatu. Měli jsme tady i nejvyšší manažery jedné velké stavební firmy v Česku. Byli nadšení a vracejí se k nám společně s dalšími řediteli a vedoucími divizí.“

„Větší skupiny mají rády i takovou soutěžní atmosféru, kdy několik družstev soupeří o nejrychlejší nebo nejtěžší týmovou vynášku. Zažili jsme tu i takové borce, co v týmu vynesli na Zamku přes půl tuny. Pro mě je nejdůležitější, aby tam vždy byly pozitivní emoce, aby si lidi naši práci bezpečnou formou vyzkoušeli, odcházeli s dobrým pocitem. Teď se třeba Zamkovského chata přestavuje, takže naše pomoc byla určitě hodně vítaná.“

Muzeum nosičů je zatím stále v rekonstrukci. Kdy se na něj můžeme těšit? 

„Já věřím, že se nám podaří otevřít ještě letos na podzim. Chci v něm uplatňovat takový koncept dynamického muzea. Stále je totiž co měnit a vylepšovat. Určitě chceme představit historickou stránku věci, jak se nosičství vyvíjelo. To bude řekněme ta statická část expozice. Nosičství je ale stále živé řemeslo s živoucí, fungující komunitou, takže logicky přicházejí nové podněty, nové fotky, nové rekordy... Promítá se tam neustálá dynamika, takže část muzea budeme neustále obměňovat. Novodobá část bude představovat tu dynamickou složku. Prostory ale máme poměrně malé, takže tomu říkáme minimuzeum. Chceme si trošku vypomoci i moderními technologiemi. Například videoprojekcí plochu muzea virtuálně rozšíříme. Dosáhneme takového pěkného kontrastu střetávání nejzazší historie s moderními smart technologiemi. Z našich zkušeností si lidé nejvíce zapamatují právě ty promítané věci. Třeba plně naloženého nosiče ve sněhové bouři v barvě a se zvukem...“ 

Někdo má třeba utkvělé představy, že se má stát kosmonautem, hasičem nebo policistou? Chtěl ses vždycky stát chatárom, nosičem, mít Tatry za svou kancelář? Bylo něco takového vždy tvým životním snem?

„Vlastně vůbec ne. Vyrůstal jsem v Popradě. První, co ráno uvidíš, když rozlepíš oči, jsou Tatry. Takže osud ti moc na výběr nedává. Tady u nás se asi nerodí nějací významní plavci nebo fotbalisti... Na mě mělo velký vliv prostředí, to první, co má člověk po ruce, když vyrůstá, dospívá. Kluk, kterému už narostly křídla, pomalu zkouší je rozpínat, opouští panelák, sídliště. Moje máma lezla. Když jsme byli na škole, vedla tam turistický kroužek, takže jsme s Tatrami měli neustále nějaký kontakt. A mě přišlo naprosto normální, že z těch 52 víkendů v roce jsme určitě minimálně 40 byli v Tatrách. A když ne v Tatrách, tak ve Slovenském ráji nebo na nějakých hradech, zámcích. Sobota byla klasika – šlo se ven, jelo se na výlet.“

„Já mám teď dva malé kluky, tak jsou to pro mě zlaté časy, že můžeme prožívat něco podobného. A užívám si, že je to taky baví, respektive, že ještě nevzdorují natolik, aby s námi na výlet nešli. Nechci z nich na sílu dělat nějaké horaly nebo horolezce, ale dát jim takový základ, z kterého můžou čerpat v případě, že je to pak třeba v dospělosti ještě bude oslovovat. Aby si dokázali zabalit batoh do kopců, na zimu, na léto. Naučit je takříkajíc takovou abecedu. Jakou knihu se pak rozhodnou číst, už nechám na nich.“

A kdy jsi teda začal lézt a „šerpovat“? 

„Mám mladšího bratra, ten začal lézt dříve než já. Lezl i lyžoval velice dobře. A já jsem jednou pokukoval, že si balí nějaké jiné věci než na nějakou túru nebo výlet na kole. Bylo tam lano, horolezecké vybavení. A tehdy byl bratrův dobrý kamarád syn chatárky z Téryho chaty. Z lezení tenkrát kvůli počasí sešlo. Tak šli vyzkoušet „vynášku“ a já se k nim přidal. Věděl jsem, že něco jako nosič existuje. Vždyť jsme s mámou chodili do Tater, potkávali jsme je v dolinách. Ale nikdy to na mě nějak zvlášť nezapůsobilo. Hm, normálka... Tenkrát jsem měl na zádech 45 kilo a myslel jsem, jako doopravdy, že tam po cestě umřu, že s tím nedojdu ani na Zamkovského chatu (ta je zhruba v půli cesty – pozn. red.). To mi bylo asi dvacet a právě jsem prodělal první opravdový kontakt se světem nosičů, tatranských šerpů. Říkal jsem si: „Toto teda ne, to je totální blbost!““

Takže nakonec zapůsobilo takové to drnkání na chlapáckou strunu?

„Já byl od mládí takový soutěživý typ. Vymetal jsem všechny sportovní kroužky na škole. Nikdy jsem nedělal nic vrcholově, nikdy jsem nebyl v něčem výjimečně dobrý, ale vždycky mě bavilo se hýbat. A vždycky jsem soutěžil s ostatními – a samozřejmě jsem chtěl vyhrávat. Tohle se ve mně bilo. Absolutní pitomost nošení, v mých očích, s tím, že jsem chtěl být taky tak dobrý. Přijít na to, jak to ti chlapi dělají, že si tak ladně a lehce kráčí, i když mají na zádech třeba bečku piva (takový náklad má v základu hmotnost cca 70 kg – pozn. red.). Tak jsem to později vyzkoušel ještě jednou. A ještě jednou a ještě... až jsem zjistil, že trávím tři čtyři dny v týdnu v Tatrách. Přišlo to, ani nevím jak.“

Často si o vás nosičích lidé myslí, že jste nevzdělaní, a proto ani nemůžete dělat jinou práci. Opak je pravdou. Tatranští nosiči patří svým vzděláním k nadprůměru. Mnozí z nich jsou ověnčeni vysokoškolskými tituly. Ty jsi taky jedním z těch. Co jsi vlastně studoval? 

„Studoval jsem na Technické univerzitě ve Zvoleně na Fakultě ekologie. Příroda mě vždycky bavila, takže volba oboru studia byla asi jasná. Medicína, práva a tak by mě asi taky bavila, ale na to už jsem neměl ten „sitzfleisch“. Otec byl lékař, i další členové širší rodiny se zabývali medicínou. Já byl nejstarší, domnělý pokračovatel rodinných tradic, takže jsem byl takovou nadějí. A pociťoval jsem ze strany rodiny i určité tlaky tím směrem. Ale já bych u toho nevydržel sedět. Je to, kromě jiného, i časově velmi náročné studium. Mně osudově zacvaklo studium přírody, diplomku jsem psal na tatranské sviště. A při studiu nosil na Téryho, časem i na jiné, na Zbojnickou, v zimě i na Zamkovského chatu.“

Kolik vás nosičů na plný úvazek vlastně je? 

„To je těžká otázka, ale zrovna tu mám takovou tabulku kvůli sponzoringu od firmy Hanwag. V ní mám 150 jmen nosičů, které tahle německá firma obula do kvalitních kožených pohorek. Na Slovensku je v současnosti šest chat plus dvě tři útulny, které jsou buď celoročně nebo alespoň na část roku odkázané na zásobování pomocí nosičů. Jsou to případy, kdy není žádné jiné řešení, kdy neexistuje sjízdná alespoň terénní cesta, nákladní lanovka nebo podobně. V těch nejtěžších podmínkách nastupuje nejprimitivnější a nejúčinnější prostředek – lidská síla. Nosičů opravdu na plný úvazek u nás může být tak šedesát.“

Dá se to opravdové, plnotučné nosičství vidět ještě někde jinde ve světě?

„V takové formě, jako se to zachovalo u nás na Slovensku? V Evropě jsme jediní, to víme na 100 procent. Ve světě, v těch větších horách pomáhají nosiči nějakou formou třeba expedicím. Zrovna nedávno jsme tu měli návštěvu z Nepálu, honorárního konzula pro Česko, Slovensko a Německo. Jednoho z lídrů komunity Šerpů, opravdu těch s tím velkým Š z Nepálu. Těm angličtina trochu ukradla jméno, protože kdekoli na světě dnes řekneš „šerpa“ (sherpa), každý si pod tím představí hlavně horského nosiče. Platí to i tady v Tatrách. Tento honorární konzul zároveň zastřešuje nepálskou, pákistánskou a indickou část působiště svého původního národa. Sám je horský vůdce s patřičnou licencí, sáhnul si na hory na každém kontinentě této planety. A on nám potvrdil, že takový způsob, jakým to děláme tady, takový až středověký, neviděl nikde jinde na světě. I u nich doma to dělají jiným způsobem. My tu celoročně zásobujeme nějaké vysoko položené chaty, oni zásobují base campy a poskytují další podporu expedicím. Ale nejde o nic celoročního, kontinuálního. Nejde prý o to, že tu nemáme šestitisícovky, ledovce a podobně, ale o to, že v Tatrách panují zhruba polovinu roku takové podmínky, za nichž se ani zdatnější turisté na ty chaty nedostanou.“

Nemáte strach, že vás jednou nahradí vrtulníky, drony...?

„Samozřejmě žijeme ve 21. století, jsou k dispozici i vrtulníky schopné dopravit za velice krátkou dobu na chaty mnoho tun materiálu (v současnosti se využívají třeba při rozsáhlé rekonstrukci Zamkovského chaty – pozn. red.). Jde ale o to, že ideální podmínky pro něco takového jsou tři měsíce v roce. Běžný celoroční provoz tatranských chat ovšem bez nosičů ani dnes zajistit nejde. Pokud třeba chceme zachovat nějaký stávající standard na úrovni stravování – denně se vaří z čerstvých surovin – a ubytování, tak bez denního taktu tzv. vynášek a snášek to nepůjde. Tyto ingredience tvoří ten úžasný zázrak, že nosiče můžeme v Tatrách vidět ještě i dnes. Navíc v nejstarším národním parku ve střední a východní Evropě, biosférické rezervaci UNESCO, což je nejvyšší stupeň ochrany v rámci celého světa. Tomuto faktu nejspíš vděčíme i za to, že se na chaty nikdy, za žádného režimu nepodařilo postavit ani nákladní lanovky.“

Ty tu máš zarámované takové velké oficiální lejstro. O co jde?

"Vedle kamzíka a sviště jsou nosiči další chráněný a endemitní tatranský druh. (smích) Podařil se nám zápis na seznam nehmotného kulturního dědictví Slovenské republiky. Ve spolupráci s ministerstvem kultury máme taky vlastní občanské sdružení kolem muzea nosičů."

Úžasné, dnes jste „chránění“, ale dříve bylo asi vše trochu jinak... 

„Horští nosiči zůstávali tak jakoby stranou, zpocení a udření podivíni, opomenutí dělníci hor. A to mě trochu mrzelo, rád bych to nějakým způsobem vyrovnal a připomněl i naši historii, neméně krásnou. Nosičství je řemeslo, které se nějakým způsobem vyvíjelo a překvapivě zachovalo, což je podle mě jedinečné, raritní. My se teď právě ve spolupráci s ministerstvem kultury snažíme o to, aby nosičství bylo zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Pro tatranské nosiče to vlastně nebude nic znamenat, nikdo jim za vynášku nezaplatí víc, ale mohla by to být taková satisfakce, takový punc kvality. Důkaz jedinečnosti tohoto řemesla s neopakovatelným obsahem. Poctivé, zachované v tradiční formě. Chceme si ho uchovat i nadále a pokračovat v řemesle, i navzdory stále techničtější době. Naše řemeslo získává v dnešní době stále větší uznání. Když třeba britská královna Alžběta II. roku 2008 navštívila Hrebienok, symbolicky ji vítali právě tatranští nosiči.“

Co na nosičství vlastně naplňuje právě tebe? Jako člověka, který to dělat vlastně ani nikdy nechtěl...

„Myslím, že jednoduchost, krása a svoboda. Ta je pro nás všechny jednou z nejdůležitějších věcí a já si to v dolinách (Velká a Malá studená dolina – pozn. red.) v dnešní uspěchané turbulentní době hodně moc užívám. Být jen sám se sebou tři čtyři nebo taky šest osm hodin třeba v nějakých špatných podmínkách je pro mě osobně absolutní luxus. V té dolině může být v sezóně klidně 2000 lidí, ale když se člověk nějakým způsobem nastaví, je tam sám. Sám se sebou. Neznám žádné jiné povolání, které by něco takového nabízelo, umožňovalo. V tomhle má pro mě nosičství obrovskou hodnotu, v tom mě nakonec přitáhlo a přitahuje.“

Nosičství ale zároveň asi není pro každého. Co člověk musí umět, vědět, být schopen, aby se stal nosičem?

„Nejsou na to žádná přesná kritéria. Tady si vypůjčím jednu z památných vět dodnes aktivního nosiče a chatára z Chaty pod Rysmi Viktora Beránka: Ze tří set lidí se na nošení hodí tak jeden. Já jsem taky byl jen průměrný chlapec z popradského sídliště, žádný super vrcholový sportovec. Začátky jsou těžké, jasně, bolí to. Ale když jsi mladý, tak úžasně regeneruješ. A když hodně chceš, tak hodně dokážeš. Je potřeba jen vydržet.“

Jak se u nosičů vyrovnává nabídka s poptávkou? Dokážu si představit, že tu máte zástupy mladých namakaných sportovců, kteří by se rádi nosiči stali a užívali si obdivné pohledy sličných turistek. 

„Je to jako se vším v přírodě. Přirozený výběr. Někdy nám vyzvánějí telefony, že mladí chlapi si chtějí vyzkoušet na sezonu to nošení. Někdy máš i dvě tři sezony, kdy to vypadá, že nebude mít kdo nosit. Jsou zkrátka silnější a slabší roky. Teď se mi zdá, že je takový až jakoby boom. Není problém najít nosiče. Každá chata má kromě stálých zaměstnanců, kteří jsou přirozeně rovněž nosiči, nějaké nosiče sezónní, externí. A ti se střídají, obměňují.“

A někdo má to štěstí, že může být nosičem z povolání. Je to ale jen o tahání těžkých nákladů nahoru, případně dolů? 

„Nosiči jsou zaměstnanci chaty. Ale člověk nikdy není jen a pouze nosič, soumar s nákladem. Určitě musíš umět vzít do ruky vařečku a zamíchat polívkou v obrovském hrnci nebo umět natáhnout na postel čisté prostěradlo. Takže vyneseš vynášku a ještě tě čeká zbytek šichty na chatě. A je to tak dobře. Asi by ani nebylo příjemné jen nosit. Je fajn, že se ty činnosti prostřídají. Zregeneruješ u jiné práce a když už je na chatě přeturistováno, už se zase těšíš na tu dřinu v dolině. Ta kombinace dobře funguje. A je to samozřejmě full-time-job.“

A jak se tvoje nosičství doplňuje s „chatárstvom“ ve Smokovci?

„Tady dole máme prostor a čas něco lidem ukázat a povědět. V dolině nemáme. Tam jsou kluci v práci, tam není moc prostor, není to ani bezpečné něco vysvětlovat. Turisti mají tendence se hodně ptát, oslovovat, ale ty jsi většinou rád, že ještě nějakým způsobem dýcháš, soustředíš se na cestu, v obtížném místě visíš na řetězu, těžké místo máš vymyšlené v přesném sledu kroků... Ale tady, o tisíc metrů níž ten čas a prostor pro přátelské rozhovory vytváříme. Tady v Sherpa Café si lidé můžou u dobré kávy, nad dobrým pivem (Tatras, opravdu dobré pivo, otestováno redakcí) prohlédnout nějaké fotky, projekce, knížky a něco si můžeme i povyprávět.“