Tatranský nosič – pojem, fenomén, vzor

Tatranský horský nosič je pojem. Je to vášeň, životní osud, závislost, diagnóza. „Nejmenší velehory na světě“, jak se Vysokým Tatrám někdy přezdívá, nabízejí kromě jiného i tohoto endemického, nikde jinde se nevyskytujícího živočicha. 

Dnes jde výhradně o samce (ačkoli tatranské štíty už uzřely i ženy-nosičky) sveřepého odhodlání, vysoké odolnosti a nečekané síly a vytrvalosti s převážně dřevěnými konstrukcemi domácí výroby na ramenou. Na těch vynášejí břemena nejrůznějších tvarů a rozměrů zpravidla od 50 kilogramů výše. Někdy i mnohem výše. Nejsou to však „lopaty“ z hor. 90 % z nich má dokončené střední vzdělání s maturitou, třetina z nich se honosí jedním nebo i více vysokoškolskými tituly. 

Tatranský nosič vystupuje z oparu historie

Vysoké Tatry bývaly dlouho zemí nikoho na pomezí dvou formujících se státních útvarů Uherska a Polska. Jejich systematičtější kolonizace probíhala až ve 13. století. Pastýři, bylinkáři a kořenáři, lovci a dřevorubci, stejně jako jinoši ukrývající se před verbíři a v neposlední řadě zbojníci, pytláci a pašeráci. To byli první průzkumníci a obyvatelé Tater. Z nich se také od 16. století formovali první tatranští „šerpové“, placení nosiči a průvodci sloužící badatelům a výletníkům. Na konci 17. století už šlo o uznávanou profesi nosičů a horských vůdců. 

Tatranské nosiče obouvá do pohorek bavorský výrobce Hanwag. Jedna řada kožené trekové obuvi dokonce nese jméno slovenských velehor i v názvu. A to už něco znamená. Stejně jako Hanwag něco znamená ve světě bot do hor a Vysoké Tatry něco znamenají ve světě horolezectví, trekingu a turistiky, tak něco znamenají i mnohaleté zkušenosti horských vůdců a nosičů, kteří HANWAG chválí, kudy chodí. A to doslova. Každým svým krokem s neskutečnou náloží na zádech.

Své by o tom mohl vyprávět třeba i zkušený tatranský nosič ŠTEFAN BAČKOR, jeden z Hanwag Sole People – lidí, kteří následují volání přírody a jsou zapálení pro svoji profesi.

Ti ve slovenské části Tater zůstali a proměnili se v pravé endemické organizmy navázané později na vznikající celoročně obývané horské chaty. Na polské straně se vývoj dal jinou cestou. Poláci si ke svým vysokohorským chatám postavili pohodlné cesty, nebo dokonce lanovky. Práce nosičů tak už nebyla potřeba. Slováci zachovali přírodnější ráz svého neopakovatelného přírodního bohatství, a tak horští nosiči a jejich bedra zásobují chaty, jako je ta Zamkovského, Chata pod Rysmi, Téryho chata nebo Zbojnická, dodnes. 

K čemu je nosič dobrý? 

V současnosti jsou nosiči turisty obdivovaný a velebený druh, díky němuž si schvácený pocestný může dát v horské chatě „vyprážaný syr“, „parenú buchtu“ nebo obligátní pivko. Z údolí dopravují do vysokohorských chat hlavně potraviny a nápoje, ale také předměty denní spotřeby nebo stavební materiál. Z chat dolů pak nosiči nezřídka snášejí také kvanta vzniknuvšího odpadu. 

Občas mají ovšem i rozmarnou náladu, a tak nad hranici 2000 metrů nad mořem vynesou bicykl a založí nejvýše položenou půjčovnu kol na Slovensku i vůkol. Anebo vynesou na chatu autobusovou zastávku včetně jízdního řádu. A pak se náramně baví, když zmatení turisté (v jejich žargonu „cepri“) stojí uprostřed tatranské rozlámané žuly vysoko v horách a ve své naivní víře skutečně očekávají příjezd vytouženého prostředku hromadné dopravy. 

Zákon je zákon!

Sekta nosičů má i své vlastní nepřekročitelné zákony, jejichž nedodržení se trestá mnohdy až smrtelným posměchem soukmenovců. Tato pravidla ovšem mají svůj hluboký význam opřený o mnohaleté zkušenosti. 

Zákon č. 1: Co si nabalíš, to si odneseš

Co si nosič jednou přiváže na svou krosnu, to už neodloží. Celý náklad vynese až nahoru do místa určení, na chatu. Toto pravidlo může souviset s dřívější finanční motivací nosičství, dnes jde už o stavovskou hrdost a čest spojenou s náturou horských Sisyfů, kteří to komentují takto: „Neexistuje, abych odložil část nákladu. Jsou jen dvě možnosti: Buď mě z té tíhy po cestě klepne, nebo to donesu!“ Hrdí nosiči se tohoto pravidla drží i v případě nemocí, nepřízně počasí či osudu. 

Zákon č. 2: Nepřijmeš pomoci od žádného

Pro každého správného nosiče by bylo potupou a znevážením stavu přijmout od kohokoli pomoc. Nosič je sám zodpovědný za svoji vynášku i za to, aby se na všechno, co jej může potkat cestou, řádně připravil. 

Zákon č. 3: Nenecháš turistu nésti břímě své

Opět je to věc cti, ale i praktické úvahy. Ze zcela pragmatického hlediska nejspíš nikdo z horalů nechce řešit dnes tak populární právní spory o určení zodpovědnosti za poškozený náklad nebo újmu na zdraví, kdyby se zkoušení chtivý turista svalil i s nákladem do suťoviska nebo do údolí. 

Zákon č. 4: Držíš se vždy cesty své

Na spoustě míst musí nosič využívat standardních turistických chodníků. Někde mu ale přírodní podmínky umožní jít kratší, ale o to náročnější cestou. Nosič se jí nezalekne a hrdinně jí prochází i se svým těžkým břemenem.

Nedodržení zákonů se zpravidla trestalo přiřknutím hanlivého přízviska „slabinger“ a obdarováním dotyčného dámskou kabelkou namísto nosičské krosny. 

Nosičství jako sport

Z původního zdroje obživy a životního stylu se postupem času formovala i sportovní disciplína. První oficiální soutěž v nošení těžkých břemen rozeklanými údolími na horské chaty uzrála v horkých hlavách někde pod vrcholem Rysy roku 1985. Úvodního ročníku se zúčastnilo 7 profesionálních nosičů. Soutěž postupně nabobtnala a účast byla možná i pro zvídavé amatéry a turisty chtějící poměřit své síly s šedesátikilogramovou zátěží, podrobit zkoušce svou fyzičku i psychičku. 

Historie Vysokých Tater zná i nosičské rekordy z vpravdě jiných dimenzí. Rekordní záznamy porovnávají jednak vynášky na různé horské chaty, jednak jejich hmotnost a dosažený čas na konkrétní trati. Ať již vezmeme v potaz Zamkovského, Skalnatou, Téryho, Zbojnickou nebo Chatu pod Rysmi, téměř všude najdeme zvěčněné výkony nosičské legendy a chatára na Skalnaté chatě Laca Kulangy († 2020). Jen pro představu: Na Zamkovského chatu z Hrebienku dorval náklad přesahující váhu 200 kilogramů. Na Téryho chatu měl svého času vynést 151 kilogramů. Z dalších významných jmen najdeme ve „výkonnostních tabulkách“ takové milníky, jako jsou Jozef či Peter Petrasovi nebo Viktor Beránek. 

Nosič je také člověk

Ačkoli jsou jejich výkony takřka nesmrtelné, jsou tatranští nosiči přeci jen lidé. Nevyhýbají se jim při práci ani zranění, ani tragédie. Vyvrknuté kotníky, rozbitá kolena, omrzliny, popáleniny, odřeniny... to všechno si nosiči dávno umí ošetřit sami. S něčím takovým se k lékařům vůbec neobtěžují. 

Historie zná bohužel už řádku nosičů, kteří své práci neváhali přinést i oběť nejvyšší – vlastní život. Za úmrtími nosičů nejčastěji stojí laviny. Zdokumentovaný je i případ zmizelého, dodnes nezvěstného nosiče. I rekordmana Kulangu dostihl nosičský osud. Ve svých 71 letech se zranil při vynášce. Nemocnici na svoji vlastní žádost opouští a třetí den od nehody umírá. 

Nosič je i kultura

Tatranští nosiči jsou nositeli "Osvědčení o zápisu do reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví Slovenska“. Ve spolupráci se slovenským ministerstvem kultury se shlukli i do vlastního občanského sdružení. A když roku 2008 navštívila Vysoké Tatry sama slovutná britská královna Alžběta II., byli to právě horští nosiči, kdo dostal tu čest ji na Hrebienku symbolicky uvítat. 

Opět ve spolupráci s ministerstvem kultury slovenští nosiči usilují také o zápis na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V tomto svém úsilí se mohou spoléhat i na pomoc nepálského honorárního konzula, jenž je zároveň jedním z lídrů komunity nepálských Šerpů. 

Chci vědět více!

Pokud vás zajímá historie tatranských nosičů, určitě navštivte Rainerovu chatu. Je jen několik minut chůze vzdálená od stanice pozemní lanovky Hrebienok. Tam najdete jednu z živoucích nosičských legend Petera Petrase a v chatě i jeho minimuzeum horských nosičů. Zážitky můžete zapít vynikajícím čajem z místních bylin. „Dobrou chuť“ vám k němu možná přijde dát i zdejší polodivoká liška. 

Minimuzeum tatranských nosičů, ale i ubytování, konferenční sál nebo kultovní kavárnu Sherpa Café najdete v „nejníže položené horské chatě v Tatrách“, jak ji někteří žertovně nazývají. Nese název Švajčiarsky dom. Dřevěná budova Švajčiarskeho domu je zároveň jedna z nejstarších v katastru obce Vysoké Tatry. Určitě stojí za návštěvu. Nejen proto, že vynikající kávu nebo lahodný tatranský chmelový mok vám tady s největší pravděpodobností naservíruje zmiňovaný šerpa Štefan Bačkor.