Pirin – liduprázdné pohoří plné mramoru

Pirin, malé pohoří nacházející se jen, co by kamenem dohodil od známé Rily. Při pohledu do mapy by se možná mohlo zdát, že jsou obě pohoří částí jednoho horského celku, ve skutečnosti však mají odlišný geologický vývoj a jsou odděleny výraznou propadlinou. Základ Rily tvoří převážně staré horniny a žuly, zatímco Pirin je proslulý svými mramorovými a vápencovými hřebeny. Pro prostého turistu je zásadní věcí zase to, že Rila je spíše oblá s mnoha zelenými pastvinami, Pirin naopak ostřejší a dramatičtější. Každý si v tomto dvojpohoří zkrátka najde to své.

Pokud máte na přechod dostatek času, určitě doporučuji si obě pohoří projít v rámci jednoho výletu.  Je opravdu zajímavé pozorovat, jak se horské okolí během putování mění. Začněte však tím, že si nejprve přečtete článek o přechodu Rily. Já se totiž zaměřím na popis našeho putování přes sousední Pirin. 

Strmý nástup na Pirin 

Trek začíná na silnici procházející průsmykem mezi oběma pohořími. Jakmile jsme slezli z Rily, zapluli jsme do jedné z místních hospůdek u silnice. Stihneme to jen tak tak, protože následně nad námi udeří blesk a hrom a začne pršet. Dnešní odpoledne má být ve znamení bouřek a prostředí kolem hlavní silnice není zrovna lákavé. Takže když první vlna bouřky zdánlivě přechází, my vyrážíme. 

Zpevněná cesta, po níž občas projede i auto, zprvu stoupá rozumně. Asi za dva kilometry ale nabere nepříjemný sklon a my začneme celkem funět. Procházíme lesem. Žijí tu medvědi. Údajně tu ale nejsou zatím příliš přemnožení, a tak jsou celkem plaší. Přesto, když svačíme klobásu s ořechy a u toho pozorujeme jeskyni v bílých skálách, necítíme se zase tolik bezpečně. 

Následně odškrtneme první celkem náročný výstup do – alespoň podle mapy – bezejmenného pasu. Následně začneme klesat směr zarostlé údolí. Blíží se večer, s vidinou další možné bouřky stavíme stan. Pokud ale budete mít po výstupu ještě čas a dost sil, určitě doporučuji dojít asi dvě hodiny k chatě, kde se dá přístřešek postavit lépe. 

Bouřka v Pirinu – zvládli bychom to i bez ní

Jakmile se zabydlíme, začne další bouřka. Chvíli jsme si říkali, že zase tak vysoko nejsme a nejhorší hromobití pochytají hory nad námi. Když ale údolí ozářilo několik sérií blesků, které doprovázely mocné dunivé hromy, až nám drkotaly zuby, pochopili jsme, že jsme se zmýlili. Pod čarou podotýkám, že icebreakerové trenky obstály i při této zátěži. 

Skrze mlhu pod Vihren

Další den se budíme do mlhavého rána. Skrze údolí sklesáme k chatě Javorov, která se už nachází pod majestátným masivem Vihrenu, nejvyšší horou Pirinu. Než ho však dosáhneme, musíme opět stoupat. Jde se ale příjemně. Orientace je zatím snadná, stačí se držet červeného puntíku. Ten tu a tam doplní kamenný mužik. Nevadí nám tedy ani mlha, která nás občas zahalí.

Když se vydrápeme do sedla, otevřou se krásné výhledy na okolní ostré štíty. Ovšem jen na chvilku, poté mlha zhoustne a začne pršet. Nejvyšší čas dobelhat se podél kamenných značek do malé plechové boudy, která má svého ducha a tyčí se na úzkém horském pásu. Je tu útulně. Devět spacích míst nahňácaných ve třech patrech, okýnko ven, malý sklápěcí stolek a spousta možného vybavení, které by mohl zbědovaný turista v nouzi potřebovat. Asi po hodině se navíc rozfouká mlha a nám se otevře opravdu famózní výhled na okolní ostrý hřeben, Vihren a hopkající kamzíky. Opravdu silné místo. 

Nejkrásnější část treku – liduprázdný hřeben  

Právě po tomto hřbetu další den putujeme. Mlha pryč, výhledy top. Terén je celkem náročný, otevřený, odjištěný fixními lany. Jsme rádi, že je dnes pěkně, při včerejší mlze by to nebylo moc fajn. Asi po hodině a půl chůze přelezeme liduprázdný ostrý hřeben a konečně se dostáváme pod samotný Vihren, nejvyšší vrchol pohoří Pirin a druhou nejvyšší horu Bulharska. Pozoruhodné je, že povrch hory tvoří téměř výhradně bílý mramor a dolomit, takže kopec působí světle a výrazně už při pohledu z dálky. 

Na jeho svazích také najdeme Snezhniku, nejjižnější ledovec v Evropě. Jedná se tedy o zajímavou a atraktivní horu, která je navíc dostupná i pro jednodenní výlet. To přináší samozřejmě zvyšující se výskyt turistů. Jsme tu naštěstí relativně brzy. Na samotném vrcholu se to ale návštěvníky i tak jen hemží. Dáme tedy jen letmý výhled po okolí a zakousneme se do sestupu. 

Připadáme si jako v Alpách

Pokračujeme po červené značce a pozvolna klesáme k chatě Vihren. S nižší nadmořskou výškou se zvedá okolní teplota. U chaty se naštěstí dá parádně občerstvit. Dáme oběd, doplníme vodu a po odpočinku pokračujeme. Trek nyní vede malebným, téměř alpským údolím. Procházíme přes kvetoucí louky a míjíme ledovcová jezera. Asi po hodině chůze navíc opět ubývají turisté. Zase máme tyto překrásné hory sami pro sebe, tak jako tomu bylo třeba včera. 

Skrze údolíčko vylézáme na další ostrý pas. Pozvolna se dohrabeme na vrchol hřebenu, do výšky asi 2600 m. Cestou pozorujeme trosky spadlého letadla dole pod námi. Vypadá, že už tam chvíli je, přesto je to ale celkem nevšední pohled. Dlouho se jím nezdržujeme, pomalu se blíží večer a my máme před sebou ještě celkem dlouho cestu, kterou bychom navíc měli ujít, protože nám došla voda.

Vody málo, tak testujeme filtr

Tento úsek je na vodu obecně celkem problematický. Ledovcová jezera se sice nacházejí po obou stranách, sestup k nim je ale obtížný a zabere dost času. Nakonec nás to však čeká. Slunce už téměř zapadá a k další chatě, kde můžeme doplnit vodu, to máme ještě nejméně hodinu a půl. Po pastvině sejdeme k malému jezírku, které je sice značně vyschlé a plné zeleného života, nicméně věříme, že si s tím náš filtr poradí. Nic jiného nám ani nezbývá. 

Další krásné údolí

Druhý den ráno doputujeme k chatě Tevno Ezero. Odtud nás čeká v podstatě poslední větší stoupání na treku. Vylezeme do horského sedla Kralevdvorska Dyasna Porta a pak už hurá na asi třicetikilometrový sestup dolů z hor. Nejprve je celkem náročný, plný suťoviska a kamenů. Po chvíli ale přejde do asi deset kilometrů táhlého údolí, kterým pozvolna sestupujeme. Pasoucí se krávy na každém kroku, horský potůček a mnohé výhledy na vršky kolem. Určitě doporučuji v tomto údolí během přechodu přespat. Moc krásné místo.

Nám to bohužel nevycházelo, kolem oběda se zkrátka do stanu ještě zalézat nechtělo. Prošli jsme tedy údolím až k chatě Pirin, staré chatě s nádechem historie. Kousek pod ní uhýbáme z červené a míříme směrem na město Melnik, nejmenší město Bulharska. 

Dlouhý sestup zakončený pyramidou

Klesáme lesem. Nevýhoda tohoto treku je jednoznačně v dlouhém nástupu a sestupu. Dá se to ale zvládnout. Navíc se nám po asi třech hodinách chůze otevírají první pohledy na Melnické pyramidy. Jedná se o pískovcové vrstvy, které jsou vlivem eroze formovány do nejrůznějších tvarů. Připomínají veliké útesy, obří hřiby a další zajímavé výjevy. Famózní podívanou navíc podtrhuje to, že tu jsme opět sami.  Turismus v bulharských horách zřejmě příliš nefunguje, alespoň podle toho, co jsme spatřili my. 

Procházíme po stezce skrze přírodní památku a kocháme se výhledy. Je to opravdu příjemná změna po dlouhém lesním sestupu. Za pár kilometrů dojdeme do Melniku. Lokalita kolem města je známá svým vínem, proto od místní paní okamžitě kupujeme litrovou láhev a zapíjíme konec treku, který se nám celkem vydařil. 

Melnik, nejmenší město Bulharska

V Melniku je několik možností ubytování a dobrých restaurací. Je to příjemné městečko. Určitě zde může přijít vhod strávit večer po pobytu v horách. Ráno pak lze sednout na autobus, který vás doveze buď až do Sofie, nebo dolů z kopce do města Damianitsa, kde se nacházejí koleje. Problém není ani svézt se dolů autostopem. 

Pár praktických rad

• Celý přechod má asi 70 kilometrů. Na pohodový trek si vyčleňte okolo pěti až sedmi dnů. Převýšení na trase je přibližně 4000 metrů. Pokud půjdete ze severu na jih, počítejte s menším stoupáním a větším klesáním na celé trase. Výškové metry jsou z velké části vloženy do několika celkem prudkých výstupů. Hlavně nástup na trek je celkem výživný, zvláště pokud budete mít už v nohách sousední Rilu.
• Myslím, že je lepší jít trasu od severu k jihu. V tomto případě startujte od silnice mezi Rilou a Pirinem. Dostanete se sem pohodově autobusem, třeba z města Razlog, které leží pod pohořím. Bez problému tu staví i autobusy jedoucí z druhého směru. Klidně tu zaparkujete i auto. Pokud půjdete severojižní přechod, budete pravděpodobně končit v Melniku. Určitě doporučuji sem zajít – Melnické pyramidy vážně stojí za to. Z města se dolů pod hory dostanete autobusem, který jede několikrát denně. Jednou za den jede dokonce až do Sofie. 
• Centrální část trasy je docela technicky náročná. Plánujte tak o něco méně kilometrů na den. 
• Celá trasa se dá přejít ve stylu od chaty k chatě. Pokud tedy patříte mezi milovníky lehčích a menších batohů, určitě nebude problém naplánovat přechod s přespáním na malebných horských ubytovnách.  

Několik tipů – co jsme všechno použili a využili? 

• Během týdenního treku v bulharských horách jsme otestovali velké množství vybavení. Vyzdvihl bych dámský batoh deuter Aircontact Core 45+10 SL, který pojmul všechno potřebné a při plné zátěži se velice dobře nesl i ženské části týmu. 
• Samozřejmě jsme využili trekové hole. Pro tuto cestu jsme zvolili odlehčenou klasiku od Leki – Makalu Lite. Vhod přišel především jejich systém Speed Lock Plus, sloužící k rychlému nastavení délky holí, a prodloužené madlo. 
• Na treku byl v srpnu občas trochu problém s vodou, proto přišel vhod filtr. Tentokrát jsme použili lehký a skladný filtr Care Plus. Vždy posloužil dobře, a to i v případě, kdy jsme vodu těžili z prvotřídního horského bahňáku. 
• Vařili jsme na benzínovém vařiči Soto Stormbreaker. Nebyl jsem si jistý, zda nám na celý trek vystačí jedna benzínová nádrž. Ukázalo se ale, že ano. Vařič pracoval spolehlivě i v chladnějších večerech a v místech, kde foukal vítr, a spotřeba paliva byla překvapivě úsporná. S jednou nádrží jsme zvládli bez problémů připravit všechny naše pokrmy i horké nápoje, a ještě nám něco málo zbylo.
• Na tento trek jsme také vzali jednu dvousetgramovou „zbytečnost“. Tedy, tak bych ji označil dříve. Jednalo se o konvičku na horkou vodu Frontier UL Collapsible Kettle od Sea to Summit. Výborná věc, pokud nesete jídlo na zalití nebo si třeba chcete připravit kvalitní kávu, jež nebude cítit od vaší poslední večeře. 

Shrnutí

Pokud toužíte po krásném liduprázdném treku, který zvládnete za čtyři až šest dní, Bulharsko by rozhodně mělo být ve vašem hledáčku. Čekají tu na vás půvabné horské hřebeny, klidná údolí a minimum turistů, takže si můžete naplno vychutnat tradiční balkánskou atmosféru. A jestliže budete mít více času, možností k prodloužení je opravdu hodně – třeba túru provázat s přechodem sousední Rily nebo pokračovat z Pirinu po červené turistické značce až k hranicím s Řeckem. Bulharsko čeká, tak vyrazte, je to ideální destinace i na podzimní výpad do hor!