TOP 3 skialpové megatúry Itálie
Ondřej a Jiří Švihálkovi
5 minut čtení
A máme tu další díl našeho výběrového seriálu „skialpové TOP túry“ jednotlivých zemí. Tentokrát se podíváme do Itálie a pojmeme to pro změnu trošku jinak. V tomto případě nám půjde spíš o náročné, velké túry, opravdové klasiky, které by rád jednou v životě do svého deníčku zapsal každý ryzí skialpinista. Nepůjde tedy o túry pro úplně každého. Naopak, představujeme túry, které jsou pro asi úplně každého snem. A ten sen se jednou může splnit. Jestli úplně každému, to už je na vás...
GRAN PARADISO (4061 m)
Gran Paradiso je nejvyšší horou, která celým svým objemem stojí na území Itálie. Všechny vyšší vrcholy má totiž Itálie na hranici se sousední zemí. Zároveň je podle Paradisa pojmenovaný celý národní park, jenž patří k nejvýznamnějším v Alpách. A všichni alpští kozorohové mají svého prapředka právě odsud. Všude jinde byli už svého času vyhubeni. Gran Paradiso patří k nejjednodušším čtyřtisícovkám a jako takové představuje ideální, velký skialpový cíl.
Výstup
Výstup začíná na dně údolí Valsavarenche. Z parkoviště se line dlouhý had serpentin směrem na Rifugio Chabod. Nejprve skrz modřínový les, poté už po holých pláních. Túra se chodí většinou v dubnu či na začátku května (kdy je chata otevřená na skialp sezónu) a v tomto období je dole v údolí už sucho. Začíná se tedy s lyžemi na zádech. Čára sněhu většinou leží někde okolo výšky 2100-2200 metrů.
Na chatě vás čeká typická italská kuchyně a pořádné, pravé espresso, což už samo o sobě stojí za to! Z terasy už je vidět elegantní severní stěna Paradisa a údolí ledovce Ghiacciaio del Laveciau, kterým túra vede.
Další den ráno, tak jak to na čtyřtisícovkách chodí, se vstává velmi brzy ráno, už okolo čtvrté, aby se celá túra dala stihnout ještě před odpoledním rozbřednutím sněhu. Po nějaké době pochodu po morénách vstoupíte na ledovec, kde je většinou dobré se navázat – v jarním období to nemusí být vidět, ale některé trhliny jsou tam opravdu obrovské. Mimo to je dobré se držet v uctivé vzdálenosti od séraků, které visí nad levou stranou udolí.
Horní část ledovce už je velmi bezpečná a dovede vás až k vrcholovému hřebínku. Tam je potřeba sundat lyže, nasadit mačky a užít si lehký, ale exponovaný hřeben s pevnou skálou, který je dobře zajištěný ocelovými kramlemi, a vede až k vrcholové sošce Madonny. Na vrcholu máte 360° výhled a skoro 1400 metrů převýšení v nohách (pouze od chaty, od parkoviště dokonce 2250 metrů!).
Bude se hodit:
TOP 5 SKIALPOVÝCH TÚR V RAKOUSKU
NEJKRÁSNĚJŠÍ SKIALPINISTICKÉ TRASY V ČR
JAK NA ZÁCHRANU Z LAVINY
Poznámka: Přestože Paradiso má dvě normálky, jednu přes Rif. Chabod a jednu přes Rif. Vittorio Emmanuele, skialpová túra je rozhodně mnohem lepší přes Chaboda a nabízí především výrazně lepší sjezd.
Sjezd
Po slezení hřebínku zpět k lyžím vás čeká sjezd, na který nezapomenete! Jedete z vrcholu čtyřky, takže to bude dlooouhé! Pokud máte štěstí na sníh a dobře jste vše načasovali, čeká vás bezmála 2000 výškových metrů jízdy, v horních stinných partiích často ještě prašanem, níže dole potom jarním firnem. A až si sundáte lyže na konci sněhu a ucítíte vůni modřínů, bude to ta pravá vůně jara!
Proč je ve výběru?
Klasická lyžařská čtyřtisícovka; komplexní dvoudenní túra se závěrečným lezeckým úsekem; nádherná příroda.
ANTELAO (3264 m)
Vysoko nad typickou horskou vesničkou San Vito di Cadore a zároveň nedaleko slavné Cortiny d’Ampezzo ční k nebesům téměř dokonalá pyramida. Je to Antelao, druhý nejvyšší vrchol Dolomit. Při pohledu na něj asi málokdo vůbec pomyslí na lyžování, protože terén vypadá příliš strmý a skalnatý. Při bližším prozkoumání mapy však zjistíte, že normální výstupová trasa vedoucí ze severu je z 95 % zvládnutelná na lyžích. Antelao tak představuje jednu z hlavních skialpových výzev Dolomit.
Výstup
Výstup začíná na parkovištích kousek nad vesnicí a jde nejdříve po sjezdovkách, které bývají v době téhle túry už většinou uzavřené (jedná se o velmi náročnou túru, proveditelnou většinou pouze v jarních podmínkách). Na konci sjezdovek mineme uzavřenou chatu Rifugio Scotter a dostaneme se do táhlých svahů končících až v sedle Forcella Piccola. Teprve odtud uvidíme, co nás vlastně čeká! Přestože v nohách je už bezmála tisíc výškových metrů, je jasné, že to hlavní teprve přijde.
Hlava se zatočí při pohledu na impozantní severní hřeben Antelaa. Čím výš, tím je hřeben užší, strmější a exponovanější. Celých 1150 výškových metrů stále stoupáme tímto hřebenem v desítkách delších či kratších cik-caků. Pozor, příliš se nepřibližujte k okrajům svahu, po kterém stoupáte, na obě strany jsou kolmé stěny a možné převěje. Ve výšce okolo 3100 m n. m. je hřeben už příliš úzký. Zde se lyže obvykle nechávají a zbývá dorazit posledních 150 metrů ostrého sněhového hřebene s mačkami a cepínem. Exponovanost tohoto úseku je dechberoucí, nacházíme se nyní nad mnohasetmetrovými, kolmými stěnami. A vrchol přijde ve chvíli, když už toho má každý tak akorát dost.
Sjezd
Nejdříve je potřeba opatrně sestoupit zpět k lyžím. Tady se člověk musí soustředit na každý krok, protože chyba se tu prostě neodpouští! I první obloučky na lyžích můžou někomu připadat krajně exponované, protože svah je pořád ještě hodně úzký. S klesající výškou je lyžování stále více a více zábavné a méně stresující. Pod sedlem Forcella Piccola většinou čeká prvotřídní jarní firn. Přestože jde pouze o třítisícovku, díky zbytkům sněhu na uzavřených sjezdovkách nakonec slyžujete o celé dva vertikální kilometry níž!
Proč je ve výběru?
Výjimečně elegantní hora; jeden z nejvýznamnějších vrcholů slavných Dolomit; z hlediska skialpu velmi atypická, originální trasa; monstrózní převýšení.
GRAN ZEBRU (3851 m)
Gran Zebru je druhou nejvyšší horou Jižního Tyrolska hned po slavném Ortleru. Nižší je o pouhých 50 metrů, svým tvarem však Ortler dost možná překonává. Leží v srdci Parco Nazionale dello Stelvio, obklopené mohutnými ledovci a dalšími velkými, známými vrcholy jako Monte Cevedale nebo Palon de la Mare. Ze všech stran se jedná o obtížnou, špatně dostupnou horu.
Výstup
Nejjednodušší výstup na tohoto obra vede od západu ze Santa Caterina di Valfurva. Až z úplného konce údolí, z parkoviště za Rifugio Forni. Odtud je to celkem blízko na Rifugio Pizzini, kde se rozhodně vyplatí přespat, nejenom kvůli tomu, že vrcholový den tím zkrátíte do únosných dimenzí (500 m+ na chatu, 1150 m+ další den na vrchol), ale především proto, že na takové pravé italské chatě je vždycky dobře! Odpolední espresso na slunečné terase a večerní minestrone, spaghetti carbonara a panacottu si člověk přece nemůže nechat jen tak ujít!
MOHLO BY SE HODIT: |
JAK SE VYBAVIT NA SKIALPY |
Vrcholový den potom začíná nočním výstupem táhlými svahy až k začátku ledovce Ghiacciaio dello Gran Zebru. Je dobré zmínit, že brzký start se na této túře opravdu vyplácí, protože celý výstup a sjezd je značně exponován slunečním paprskům a z túry se snadno může stát zoufalý závod s časem, kdy sníh vám měkne před očima neúnosně rychle. Nad ledovcem totiž čeká žlab, který je otočen víceméně přímo na jih a nad ním potom vrcholový svah otočený na jihovýchod, kam svítí už od samého svítání. Na samotný nezapomenutelný vrchol se obvykle dolézá už pouze s mačkami a cepínem, zatímco lyže se nechávají o nějakých 80 metrů níž.
Sjezd
Tak to je, oč tu běží! V případě Gran Zebru se už opravdu jedná o sjezd pro pokročilé! Na horních 600 metrech sjezdu, tedy celý úsek mezi vrcholem a dolním ledovcem, osciluje strmost kolem 35-40 stupňů, místy dosahuje dokonce až k 45 stupňům. Vytříbená sjezdová technika a pevné nervy jsou tady absolutní nutností, stejně jako dobré sněhové podmínky a dobré načasování sjezdu. Kdo na to ale má, ten si užije nezapomenutelný, dechberoucí sjezd ze střechy Südtirol!
Proč je ve výběru?
Túra vyžadující vynikající fyzičku i lyžařskou techniku; jedna z nejimpozantnějších hor Itálie; strmý sjezd.
Mnoho šťastných kilometrů nahoru i dolů přeje
