TOP 5 skialpových túr v Rakousku

Ačkoliv je velmi ošidné dělat nějaké výběry, když nádherných hor a túr je všude tolik, a navíc je to věc čistě subjektivní, rozhodli jsme se vám zde naservírovat pět túr v rakouské části Alp, které nejsou extrémně těžké a podle nás stojí určitě za to!

A podle čeho že jsme vlastně vybírali? První kritérium bylo, aby daná túra byla velkou a jasnou klasikou celé oblasti, tak aby danou horskou skupinu svým charakterem reprezentovala. Druhým kritériem byla střední a nižší obtížnost, tak aby túra byla zvládnutelná pro většinu čtenářů, ať už v doprovodu horského vůdce či bez něj, úplně na vlastní pěst. Dále jsme chtěli túry pokud možno pravidelně rozmístit na mapě Rakouska.

Kam na skialpy v Rakousku?

A tak zde máme dvě túry v Tyrolsku, konkrétně Wildspitze v Pitztalu a Jamspitze na Silvrettě, protože Tyrolsko je bezpochyby tím hlavním skialpovým rájem na mapě Rakouska. Potom tu máme Grossvenediger, reprezentanta za Salzburgerland a také za NP Hohe Tauern, největší rakouský národní park. Dále na východ potom Leobner ve spolkové zemi Steiermark, který leží v srdci NP Gesäuse. A nakonec Schneeberg, domácí hřiště pro Vídeňáky a zástupce země Niederösterreich, tedy zástupce skialpových túr v Dolním Rakousku.

WILDSPITZE

Kdo by neznal Wildspitzi! Jde o druhý nejvyšší vrchol Rakouska. Je obklopena mnoha táhlými ledovci a hlavně mnoha dalšími známými vrcholy, které jsou jen o něco málo nižší. Öetztalské Alpy jsou totiž s přehledem nejvyšším rakouským pohořím, bráno podle průměrné nadmořské výšky.

Výstup

Přestože jde o velmi vysoký vrchol (3778 metrů), dá se túra zvládnout za den, použijeme-li lanovky střediska Pitztaler Gletscher. Vyjedeme-li lanovkou Mittelbergbahn, dostaneme se prakticky bez jakéhokoliv stoupání do sedla Mittelbergjoch, kde túra začíná, a to hned krátkým sjezdem.

Jakmile se dostaneme na ledovec, nasadíme pásy, promyslíme, zda bude potřeba se navázat kvůli trhlinám (začátkem sezóny většinou ano) či nikoliv, a můžeme začít pomalu šlapat. Čeká nás asi 600 výškových metrů po ledovci Taschachferner až na plató pod jihozápadním hřebenem Wildspitze. Tady se lyže nechávají ladem a na řadu přijdou mačky a cepín. Relativně lehkým (I-II UIAA), ale poměrně exponovaným hřebenem se dá dolézt až k pěknému vrcholovému kříži, odkud dohlédnete až na mnohé italské vrcholy.

Sjezd

Teď teprve přijde to hlavní! Sjezd z Wildspitze do Taschachtalu dosahuje úctyhodných rozměrů, které normálně najdete jedině na alpských čtyřtisícovkách: držte si čepice, čeká vás zhruba 1900 výškových metrů klesání a asi 13 kilometrů nepřetržité jízdy až přímo k autům u dolní stanice lanovky! A to především po těle nádherného splazu ledovce Taschachferner. To s sebou ale nese i určitá rizika: při sjezdu je potřeba dobrá viditelnost, všímat si případných trhlin a trhlinových zón a zastavovat co nejméně a když už, tak s rozestupy. Navíc pozor, tento sjezd je možný teprve ve chvíli, kdy je ledovec a dolní údolí dostatečně vysněžené. To bývá zpravidla od druhé poloviny ledna. V opačném případě není problém se vrátit zpět do lyžařského střediska.

Proč je ve výběru?

Opravdu velehorské prostředí; už trošku peprnější dolez k vrcholu; jeden z nejdelších sjezdů v Rakousku.

HINTERE JAMSPITZE

Silvretta patří mezi nejznámější skialpové oblasti v celém alpském oblouku. A to z dobrého důvodu. Nepříliš strmé, ale hodně vysoké vrcholy, poměrně bezpečné ledovce a dlouhá, otevřená údolí, to jsou terény jako stvořené pro skitouring. Na lyžích s pásy z opravdových tuleňů tu zkoušel chodit už Ernest Hemingway. A Hintere Jamspitze je možná nejhezčím snadným vrcholem tohoto koutu Alp.

Výstup

Na Jamspitze se vyráží z chaty Jamtalhütte. Je to tedy túra dvoudenní. Anebo se na vrchol chodí v rámci delšího, vícedenního přechodu z chaty na chatu. Ať tak či tak, den začíná krátkým sjezdíkem z chaty až na dno údolí. Po chvíli pochodu rovným dnem je údolí přehrazeno skalním prahem, který je nejlepší obejít zprava. Kousek za tímto místem vstoupíme na ledovec Jamtalferner, který je ovšem velmi bezpečný a téměř bez trhlin. Strmou „vlnu“ ledovce si necháváme na sjezd a výstup nahoru vedeme opravdu hodně zleva, až pod stěnami Gamsspitze.

O pouhých padesát metrů nižší Gamspitze je velmi vhodným druhým cílem dne pro ty, kteří by neměli dost. Jakmile ji mineme, začneme se stáčet více na západ, v podstatě paralelně se švýcarskou státní hranicí, dokud nedojdeme do sedla Jamjoch. Tam se lyže většinou nechávají a na vrchol zbývá posledních cca 20 metrů, které lze většinou zvládnout i bez maček. Krásný vrchol Hintere Jamspitze (3153 m) leží přímo na státní hranici a do Švýcarska padá kolmou skalní stěnou.

Sjezd

Sjezd směrem zpět na Jamtalhütte se jezdí mnohem více napřímo, než se chodívá výstup nahoru. Ledovec tam totiž tvoří poměrně strmou vlnu či bouli, jejíž svah je otočený přesně na sever a velmi často tam na lyžaře čeká špičkový, prachový sníh. Za příznivých lavinových podmínek a dobrého vysněžení (jinak může hrozit i nějaká ta trhlina) se dá tento úsek jedině doporučit. V praxi to znamená, že po úvodních sto metrech sjezdu z Jamjochu stočíte svoje lyže hodně doleva a pak už se držíte prostě pořád přímo na sever. Pod boulí se pomalu napojíte zpět na výstupovou trasu a dál valíte údolím Jamtal až na chatu.

Proč je ve výběru?

Jednoduchá třítisícovka; slavná Silvretta; sjezd otočený na sever, kde se dlouho udrží prašan.

TIP - BUDE SE TAKY HODIT: 

JAK SE VYBAVIT NA SKIALPY
JAK NA ZÁCHRANU Z LAVINY
TOP 3 SKIALPOVÉ MEGATÚRY ITÁLIE
NEJKRÁSNĚJŠÍ SKIALPINISTICKÉ TRASY V ČR

GROSSVENEDIGER

Grossvenediger alias „Velký Benátčan“ je pravděpodobně nejlepším skialpinistickým cílem celého pohoří Hohe Tauern. Má totiž všechno: je jedním z nejvyšších vrcholů Východních Alp (3657 m), díky jeho charakteristickému tvaru jde o dobře rozpoznatelnou dominantu celé oblasti, ze všech světových stran je obklopen mohutnými a divokými ledovci, nabízí výjimečně dlouhé sjezdy s ideálním, pohodovým sklonem.

Výstup

Zde se rozhodně jedná o túru dvoudenní. První den je potřeba se dostat na Kürsingerhütte. To jde buď pomocí opravdu dlouhého a fádního pochodu anebo si lze cestu velmi výrazně zkrátit použitím tzv. Hüttentaxi, což rozhodně doporučujeme (pozor, toto lze až v jarním období, kdy je otevřena také chata). Zhruba od Postalm je potřeba šlapat vždy, stále dnem údolí a okolo jezera pod obřím ledovcem Obersulzbachkees až na chatu Kürsinger Hütte s neobvykle pohostinným personálem (o pohostinnosti jedné z číšnic by mohl náš kamarád vyprávět ;-))

Druhý den vede trasa z chaty víceméně po vrstevnici zpět na ledovec, po kterém se postupně stáčí více k jihu směrem na sedlo Venedigerscharte. Pozor, před tímto sedlem bývají pod sněhem schované opravdu obří trhliny doslova himálajských rozměrů a tady je určitě vhodné se navázat. Bývaly roky, kdy zde trasu přetínala jedna obří trhlina, kterou šlo překonat jedině po hliníkovém žebříku. Od sedla nahoru už nečeká žádný problém, i když řídký vzduch tu začíná být sakra znát. Na vrcholu potom čeká velký kříž a dostatek prostoru pro pohodlnou vrcholovou svačinu s dechberoucími výhledy.

Sjezd

Sjezd vede jednoduše trasou výstupu a kromě strmého úseku (navíc s trhlinami) pod Venedigerscharte nepředstavuje žádný problém. Naopak se jedná o nádherný, snadný a především panoramatický sjezd odlehlým, velehorským prostředím. Ideálním zakončením celé akce je ještě jeden nocleh na chatě, po kterém můžete vyrazit na Schlieferspitze (3289 m), další velmi vděčný a vysoký skialpový vrchol, z nějž vede super sjezd východními svahy až přímo dolů k cestě u Postalm, kam si můžete přivolat Hüttentaxi. 

Proč je ve výběru?

Jeden z nejznámějších vrcholů Východních Alp, hodně odlehlý v srdci divoké přírody NP Hohe Tauern, výjimečné výhledy z vrcholu.

LEOBNER

Národní park Gesäuse, to jsou takové malé Dolomity uprostřed Rakouska. Většina hlavních vrcholů je hodně skalnatá, což sice znamená nádherné scenérie, ale na skialp už to tak vhodné není. Jedním z nižších a snazších vrcholů je Leobner, který je na rozdíl od svých vyšších sousedů kulatý a disponuje parádními lyžařskými svahy. Díky tomu představuje jednu z hlavních skitouringových klasik celého parku.

Výstup

Túra začíná až v úplném závěru údolí Johnsbachu, na nejvýše položeném parkovišti. Je dobře značená a prakticky vždy je zde prošlápnutá stopa. Pokud se držíte základní trasy, kterou popisuje většina knih i online průvodců, jde o túru poměrně hodně lavinově bezpečnou, a tak ji mnozí místní chodí i sami. My osobně chodíváme na Leobner v rámci našich lavinových kurzů a tahle túra má skoro vždy úspěch.

Sjezd

Pokud panuje nejistá lavinová situace, je určitě lepší se držet nejjednodušší, tedy výstupové trasy. Pokud je však lavinovka příznivá, nejlepší sjezd z vrcholu rozhodně vede přímo kotlem. To znamená, že z vrcholu sjedete kousek na sever a pak už to stočíte přímo do západního kotle. Ale opravdu pozor na převěje a laviny, ne vždy je tenhle sjezd možný. Po túře se nezapomeňte stavit v penzionu Ödsteinblick, kde výtečně vaří a nabízí tradiční štýrskou kuchyni.

Proč je ve výběru?

Bezpečná, jednoduchá, a přitom pěkná túra; národní park Gesäuse; blízkost z ČR.

SCHNEEBERG

Schneeberg je nejvýchodnější alpskou dvoutisícovkou, která se nachází prakticky přímo za Vídní, ještě téměř mezi poli. Ale tím se nenechte mýlit, mnohé žlaby a hřebeny ve východních svazích patří k naprosto serióznímu alpskému terénu. Není se čemu divit, že Schneeberg vždy sloužil a slouží jako taková tréninková hora vídeňských horolezců a skialpinistů.

Výstup

Normálka, která je jednoduchá a lavinově relativně hodně bezpečná, začíná na sjezdovce v Losenheimu, prochází okolo útulné a i v zimě otevřené Edelweisshütte, obchází horu až na její západní stranu a v horní části vede údolíčkem Wurzengraben, kde se dají pravidelně potkat kamzíci. Pokud se držíte stále dna údolí, narazíte na lavinové nebezpečí jenom výjimečně. Naproti tomu východní strana hory nabízí strmé žlaby a rozeklané vápencové hřebeny. Tímto terénem se dá nahoru také vystoupit, ve žlabech budete potřebovat alespoň mačky a cepín, na hřebenech to bude chtít i lano a další jistící prostředky.

Sjezd

Sjezd přes Wurzengraben je snadný a bezpečný. Když je ale bezpečná lavinová situace, tak žlaby jako Breite Ries, Krumme Ries či Rote Schütt jsou ideálním tréninkovým terénem pro nováčky ve strmějších sjezdech. A další, ještě obtížnější varianty jsou skiextrémy sami o sobě. Málokterá hora v Severních vápencových Alpách nabízí takové sjezdové možnosti.

Proč je ve výběru?

Ideální hora pro trénink fyzičky (normálka) i pro trénink strmých sjezdů (východní žlaby); daleké výhledy do rovin; blízkost z Moravy.

Pravidla pro skialpinismus v Rakousku

Pozor, Rakušáci jsou strašliví byrokrati už od dob Járy Cimrmana, a tak je dobré dodržet několik základních pravidel. Zaprvé: každé lyžařské středisko má svá vlastní pravidla pro pobyt skialpinistů a zpravidla už není možné jen tak šlapat na pásech po sjezdovkách, jak se vám zachce. Na druhou stranu má spousta středisek snahu vyjít příznivcům chlupatých lyží vstříc a mají vždy nějakou trasu, která je v určitém čase vyhrazena právě pro ně. Je dobré se o tomto vždy informovat.

A druhá věc je pojištění. Pro případ záchranné akce v horách byste rozhodně měli disponovat nějakým pojištěním. V současné době je nejpopulárnější rakouský Alpenverein (OEAV)., což je alpský spolek, který v rámci členství nabízí i velmi dobré pojištění pro skialpinisty a horolezce. Kdo se ale nechce stát členem rakouského spolku a chce raději podpořit Český horolezecký svaz, může si pojištění s úplně stejnými, ne-li lepšími parametry zřídit právě v rámci členství v ČHS.

Třetí věcí je dobrá zpráva, že po všech národních parcích Rakouska se skialpinisté mohou pohybovat zcela volně, neplatí tu žádný "zákaz vstupu po první zóny" atd. Je potřeba dodržovat pouze zákaz vstupu do tzv. Wildruhezonen, tedy zón vyhrazených pro divokou zvěř, což jsou ale většinou svahy a úseky lesa, které jsou pro skialp nezajímavé nebo úplně nepoužitelné. Tyhle zóny bývají zřízeny i mimo národní parky.

Mnoho šťastných kilometrů nahoru i dolů přeje 

Jiří Švihálek, horský vůdce UIAGM
web
instagram
facebook