Jak vystoupit na Triglav – rady a tipy

Hora Triglav je mezi Slovinci velmi oblíbená. Kromě toho, že samotný vrchol figuruje na státní vlajce, je zároveň hlavním státním symbolem. Ve Slovinsku také platí nepsaný zákon, že každý správný Slovinec by měl na Triglav alespoň jednou za život vylézt, což z hory dělá jednu z nejnavštěvovanějších v Evropě. I já jsem chtěl ochutnat, jaké to je být Slovincem, a tak jsem se na nejvyšší horu Slovinska rozhodl vystoupat. 

Z obsahu:

• Turistické trasy na Triglav
• Vybavení na výstup
• Ferrrata na Triglavu
• Triglavski dom na Kredarici
• Výstup přes Malý Triglav
• Počasí na Triglavu
• Sestup

Turistické trasy na Triglav

Na Triglav vede několik tras. Vybrat si můžete nejoblíbenější cestu od Aljaževa domu, která se dá zvládnout nahoru via ferratou a dolů za jeden den. Další možností je vydat se na vrchol dolinou sedmi triglavských jezer, což je poměrně dlouhý trek jedním z nejkrásnějších údolí anebo také můžete zvolit trek na Triglav dolinou Krma, což se považuje za snadný výstup a s minimem lidí. V tomto článku se podíváme na letní výstup na Triglav od Aljaževa domu.

Cesta na Triglav

Nejjednodušší cestou, jak se vydat na výchozí bod k Aljaževu domu, je autem. Cesta z Prahy zabere zhruba sedm hodin. Já jsem se na místo ale vydal nočním vlakem z Rakouska, kde jsem byl na Grossglockneru v rámci mého projektu Koruna Evropy. 

Do slovinského města Jesenice, jež leží na hranici triglavského národního parku, jsem dorazil už v pět ráno, a tak jsem byl stále dost unavený. Proto jsem neváhal a rozdělal jsem si karimatku na zemi na nádraží. Jsem moc rád, že jsem nebyl jediný exot. Přidali se ke mně ještě dva Španělé, a proto jsem neměl výčitky, že trávím noc jako bezdomovec.

Jesenice je nicméně ještě poměrně daleko od výchozího bodu, a tak jsem byl rád, že jsem měl zařízený odvoz od kamaráda Mary z Česka. Ten mě probudil se svým texaským kloboukem a typickým úsměvem na tváři. „Čau, Jardo, co tu tak ležíš, jde se na Triglav!“ 

Vybavení na výstup na Triglav

Při výstupu na Triglav od Aljaževa domu by měla být samozřejmostí helma. Vzhledem k tomu, že na vrchol vyráží hodně horalů, a to včetně méně zkušených, je častým jevem, že se uvolňují kameny. Dále se doporučuje ferratový set. Já už měl s výstupem zkušenost z dětství, kdy se na pravidla a doporučení ještě tak nehrálo, a tak jsem věděl, že mi to zvládneme i bez něj. Ferratové vybavení bych nicméně doporučil všem, co se bojí výšek, a hlavně dětem. K mé zkušenosti z dětství se ještě vrátíme.

Ferrata na Triglavu

Od Aljaževa domu vedou nahoru směrem na Triglav dvě trasy – Tomniškova trasa a trasa Cez Prag. Výšlap začal ztěžka. Zvolili jsme totiž náročnější Tomniškovu trasu, která nabízí jak krásnou via ferratu, tak traverzy napříč hlubokým svahem. Po cestě jsme viděli i několik pomníčků odkazujících na úder blesku nebo kamene.

Byli jsme rádi, že tentokrát je dobré počasí. Příroda Julských Alp mi stále zůstala v živé paměti. Mnohokrát jsem si po cestě vzpomněl na svoji první návštěvu. Když jsem byl ještě malý Jarda, rozhodli se moji rodiče a jejich známí s dalšími dětmi vystoupit na Triglav. Udělali však zásadní chybu. 

Chtěli Triglav zdolat a sejít během jednoho jediného dne. Nač ten spěch? Pro méně trénované jedince, a zejména pro děti to může být náročné sousto. Ani začátek výstupu ve čtyři hodiny ráno nemusí stačit. Společně jsme tehdy vylezli na chatu Kredarici, kde jsme se rozdělili. Část rodičů zůstala se všemi dětmi a část rodičů (včetně těch mých) se vydala k vrcholu Triglavu. 

Čekali jsme, až se vrátí. Lépe řečeno doufali jsme, že se vrátí. V mých dětských očích moc velkou šanci neměli. Bouřkové mraky na okolních kopcích vypadaly děsivě. Bohudík ale rodiče asi věděli, co dělají. Bouřkové mraky postupně ustupovaly a z vrcholu Triglavu se všichni ve zdraví vrátili. I proto jsme se s Marou rozhodli výstup rozdělit na dva dny. Nakonec nám úvodní výšlap 1700 výškových metrů zabral 4,5 hodiny a my jsme dorazili na chatu Kredarici.

Triglavski dom na Kredarici

Po cestě nebyla žádná studánka, a tak jsme měli pořádnou žízeň. Okamžitě jsme zaútočili na místní bar a objednali si pivo. Se zlatavým mokem jsme se usadili a dali se do řeči s místními turisty. Zajímalo nás, proč se Slovinci opakovaně baví o nějakém „otroku“ a ukazují přitom na své dítě. Zeptali jsme se, co otrok znamená. Otec rodiny hrdě ukázal na své dítě a pronesl: „This is my otrok in Slovenian.“ Šťastné to dítě. Jak krásné mohou být překlady napříč slovanskými jazyky.

Chata na Kredarici měla příjemnou atmosféru. U každého stolu turisté popíjeli pivo a plánovali výstup na následující den. Naštěstí bylo u stolu zakázané „kadit“, jak ukazovala cedule na stěně. Kouřit se tak muselo chodit ven. Řekl bych, že praotec Slovan byl pěkný ostrovtipálek a ve svých jazycích vytvořil spoustu slovních hříček.

Z konverzace s místními nás vyrušilo až zapadající slunce, které nás svou zářivou zlatavou barvou vytáhlo z chaty. A ještě že tak! Mraky se přehupovaly přes sedlo, a my jsme tak měli nádhernou podívanou. Výhled jsme si opravdu užili. Jen nás znepokojovalo, jaký výstup nás bude čekat následující den. Úvodní část stěny na Triglav vypadala strmě a nebezpečně. Dá se v takovém terénu vybudovat bezpečná cesta? Mara dokonce vyhlásil, že další den nikam nejde. Na moji poznámku, že horu zdolala i moje máma, ale neměl argument. „Když to dala tvoje máma, musím taky.“

Výstup přes Malý Triglav

Po západu slunce jsme šli spát, abychom zvládli v pět ráno vstát a vylézt na Triglav při východu slunce. Vstávali jsme nakonec už ve čtyři, což bylo náročné, ale rozhodně se to vyplatilo. Vyhnuli jsme se hordě natěšených turistů stoupajících k vrcholu. Po cestě na Triglav jsme nepotkali nikoho, kdo by nás na úzké cestě zdržoval nebo dokonce ohrožoval. Výstup na vrchol jsme tak mohli ideálně načasovat na východ slunce. Z vrcholu to byla opravdu nádhera. Lepší počasí jsme si nemohli přát a celé Slovinsko jsme měli jako na dlani. Zdolání Triglavu jsme nemohli naplánovat lépe. Byla skvělá viditelnost, takže jsme měli nádherný výhled na celé Julské Alpy, a dokonce jsme spatřili i vzdálený Grossglockner v Rakousku.

Počasí na Triglavu

Na vrcholu Triglavu stojí Aljažova věž, která funguje jako Faradayova klec – slouží jako úkryt před bouřkou. Upřímně bych ale úkrytu nedůvěřoval. Kdybyste byli uvnitř v bouřce, při úderu blesku byste přinejmenším ohluchli. Za bouřky nemají turisté na hřebenu co dělat. Na ty je důležité dát si během léta pozor, protože jsou velmi běžné. 

V koloně při sestupu

Cesta dolů nám zabrala o půl hodiny déle než výstup. Začaly se totiž tvořit podobné kolony jako na Everestu. Tentokrát nám to ale nevadilo. Svítilo slunce, tedy žádná zima a výhledy byly i nadále úchvatné. Když jsme se vrátili na Kredarici, panovalo ideální počasí. Na oslavu výstupu jsme na hodinu usnuli na vysluněných lavičkách.

Po zaslouženém šlofíku jsme se vydali zpět do údolí. Pro sestup jsme tentokrát zvolili druhou trasu – Čez Prag. Měla být méně strmá a tím pádem šetrnější pro kolena. Při sestupu jsem použil svoji oblíbenou metodu „čím rychleji půjdeš, tím rychleji to budeš mít za sebou“ a nakonec jsme celý kopec seběhli za 2 hodiny a 45 minut.

Po rychlém občerstvení jsme se vydali k věhlasnému jezeru Bled, kde přišel čas na relaxaci. Ideálnější místo na odpočinek v okolí asi nenajdete, zejména když přijedete se svou drahou polovičkou. Romantičtější místo jsem asi ještě nenavštívil. Škoda, že tentokrát jsem tam byl s Marou a ne se svojí přítelkyní.

SHRNUTÍ INFORMACÍ O VÝSTUPU NA Triglav